Pravé štěstí - část šestá

Užívali jsme si sluníčka a po čtyřech dnech jsme byli jako černoši, Adam uměl plavat jako rybička a já si opravdu odpočinula. Večer jsem se procházela sama po pláži, občas jsem potkala nějakou mileneckou dvojici a toužila jsem tu být s Danielem. Jak mi řekla Klaudie, vyhodila jsem i fotku Bohdana, kterou jsem nosila v peněžence. Teď už byl jenom v mých vzpomínkách a po všech těch rozhovorech s Klaudií, jsem se cítila rozhodnutá, chci Daniela, ať je jaký je, já mám taky svoje chyby a svým chováním jsem mu ublížila, teď to musím napravit.
Přijeli jsme opálení, plni sil a nových odhodlání. Musím zjistit, zda je Dan doma, s Kaludií jsem se dohodla, že jí nechám Adama a pojedu sama. S radostí tuhle nabídku přijala, neměla žádné plány a zůstat ještě týden jí přišlo vhod.
Můj úsměv na rtech mi však zmrazil dopis, který jsem našla ve schránce, byl ze soudu, Robert žádal o uznání otcovství, takže když to nejde po dobrém chce to po zlém.
„Tak a jsem zpět v realitě“, podala jsem Klaudii dopis.
„To je hajzl, co tak najednou se domáhá svého otcovství?“ kroutila hlavou.
„Já nevím, proč tak najednou, ale to nic není. Stáhne to“, pousmála jsem se.
„Proč myslíš?“
„To je moje tajemství, ale až mu to ukážu, otcovské chutě ho přejdou“, byla jsem naprosto klidná.
Chtěla jsem jít se podívat na maily, zda tam není Danův vzkaz, ale nešla jsem. Večer, když všichni usli, jsem s napětím zapla počítač, ale zpráva tam nebyla, mrzelo mně to, ale své plány jsem nezměnila. Robertův dopis, jsem nechala na příští týden, jen ať si počká, rád určitě nebude.
Brzo ráno jsem vyjela, přesně jsem nevěděla, kde bydlí, ale adresu jsem měla. Když, jsem se blížila k Praze cítila jsem nervozitu, byla to malá vesnice za Prahou, pár domečků, ale příroda tady byla krásná, to jsem musela uznat, pomalu jsem projížděla ulicí a hledala to správné číslo, až jsem uviděla jeho auto. Stálo před domkem, který nutně potřeboval opravit střechu i fasádu. Ale zahrada byla upravená a teď už začínala hrát všemi barvami podzimu.
Zastavila jsem a pomalu šla k brance, byla otevřená. Měla jsem sevřené hrdlo, cítila jsem
Se, jako když jdu na popravu, měla jsem smíšené pocity a svým způsobem i strach.
Zvonek u dveří nebyl, tak jsem zaklepala a ani nemohla dýchat. Za chvíli jsem uslyšela kroky a stál ve dveřích, jen v džínách a koukal na mně.
„Kláro“, řekl překvapeně a stál tam jako sloup.
„Teď jsem přijela zase já“, řekla jsem se staženým hrdlem a čekala na jeho reakci. Překvapilo mě že, není tak vousatý, ale udržuje si stále bradku.
„Ale, ty mně zachraňovat nemusíš“.
„Myslíš? Proč jsi ani jednou nenapsal?“
„Měl jsem?“
„Čekala jsem“, pořád jsem stála jako přikovaná.
„Na Bohdana? Asi nepřišel?“
„A nepřišel jsi ani ty, tak jsem přišla za tebou,“ podívala jsem se mu přímo do očí, udělal krok a objal mně.
„Ale já nejsem Bohdan.“
„Já vím a taky vím, že tě miluju a byla jsem hloupá, že jsem to nevěděla dřív. Ale asi to tak muselo být“, byli jsme těsně proti sobě.
„Myslel jsem, že tě už neuvidím, nechtěl jsem na to myslet“, políbil mně a za mě spadly všechny obavy. Stáli jsme na zápraží a líbali se.
„Hrozně jsi mi chyběl. Já si uvědomila, že nemůžu žít minulostí, chci budoucnost a tu chci s tebou“.
Vzal mně do náručí a vešel do domu.
„Nepolekej se, já to tady nemám jako ty. Ze starého nové neuděláš“.
„Ale šlo by to“.
„Už začínáš?“
„Mám oči, chce to novou střechu a…“, nedořekla jsem, protože mně postavil na zem.
„Přijela jsi za mnou, nebo abys mi přestavovala dům“.
„Obojí, rozhodla jsem se. Odstěhuju se, a jestli mně ještě chceš…“, podívala jsem se na něj.
„Chci tě jako nikdy předtím“, objal mně a začal líbat. Polibky jsem mu vracela a strhávali jsme ze sebe šaty, až jsme se nazí váleli v posteli.
„Proč nejlepší usmiřování je v posteli?“ podívala jsem se na něj, když jsme leželi zpocení a ještě rozechvělí.
„Ty ses s někým pohádala? Já tehdy neodešel, že bych se s tebou pohádal, dal jsem ti na vybranou. Žít s minulostí, nebo přítomností“, dal mi bokem pramen vlasů, který mi padal do tváře.
„A děkuji ti za to. Víš tehdy, když jsi odešel, vyhodila jsem Bohdanovu fotku, ale nestačilo to. Stýskalo se mi hned po obou“.
„A teď?“
„Už po nikom. Bohdan je pryč, a ty jsi vedle mě a víc než živý“, sjela jsem rukou k jeho tříslům.
„Hele holka, já mám už svůj věk“, usmál se a překulil se na mně?
„No, nevypadáš na to. A jsi i oholený, dal jsi na moje slova?“
„Tak ženským se to víc líbí“, usmál se.
„Ženským, jo? Ty staříku“, smála jsem se.
„Miluju tě a jsem šťastný, že jsi tady“, zašeptal.
„Já taky, ale trvalo mi to?“
„Hlavně že jsi na to přišla“, políbil mně a já zapomínala na celý svět.
Později, jsem se procházela po zahradě. Bylo teplo a vzduch krásně voněl. Daniel připravoval večeři, prý další jeho specialitu. Tak tohle bylo štěstí, obyčejné bez všudypřítomného byznysu, ve kterém jsem poslední roky žila, ale i v těch posledních letech bylo něco hezkého.
Posadila jsem se na lavičku pod stromem a zavřela oči a na nic nemyslela.
„Na co myslíš?“ ozval se Dan.
Trhla jsem sebou. „Na nic, měl jsi pravdu, je tu krásně. Nenapadlo by mně, že někde může být stejně krásně“.
„Kde máš Adama? Doufám, že ne…“
„Neboj, Robertovi bych ho nedala. Je s Klaudií, má ji rád, je něco jako jeho sestra“, usmála jsem se.
„Sestra?“ nechápal.
„Klaudie, je Bohdanova dcera. Dlouho jsme se neviděly a teď jsme spolu byly u moře, díky ní jsem tady a vím, co chci“.
„Všiml jsem si, že jsi hnědá, a co nějaký místní svalovec tě nebalil?“
„Byly jich zástupy, ale já jsem odolala“.
„Nic jiného bych ti neradil“, přitáhl mně a políbil.
„Jak bylo v Rakousku?“ zeptala jsem se, když jsem se od něj odrhla.
„Hrozně, i když za skvělé peníze, ale nikdy bych to nevzal, kdybych nechtěl zapomenout“, pohladil mně po tváři.
„Chtěl jsi zapomenout?“ vzala jsem jeho dlaň.
Přikývl. „Ale nešlo to, viděl jsem tě všude, sakra, já myslel, že se zblázním“.
„Je to pryč a já mám hrozný hlad“, vyskočila jsem na nohy.
„Tak pojďte madam, bude se podávat večeře“, oba jsme vykročili k domu.
Další dva dny jsme prožili v jeho domě, zajeli si pro zásoby jídla a nic nedělali, jen se věnovali jeden druhému, jako by si chtěli vynahradit ty dny, které jsme byli sami. Milovali jsme se ráno i večer a usínali v objetí.
Každý den jsem volala Klaudii, jak to všechno zvládají, ujistila mně, že v nejlepším pořádku, Adam byl hodný a ani se mu po mně nestýskalo. Když jsem jí volala jako vždy večer, Klaudie byla nervózní. Byl tam Robert, chtěl Adama, ale nedala mu ho. Rozčílil se tak že vykopl dveře, které před ním zabouchla, ale když uviděl sousedy, tak odešel, ale s tím že toho budeme všichni litovat. To stačilo, mé štěstí skončilo, Robert se začal domáhat svých práv, tak bylo na čase ho zastavit.
„Musím odjet“, řekla jsem Danovi, který seděl venku a pil kávu.
„Stalo se něco? Vypadáš bledě?“ vystrašil se.
„Robert, chce Adama. A udělá pro to všechno. Než jsem, odjela přišlo předvolání k soudu o určení otcovství“.
„Co budeš dělat?“
„Domluvím mu“.
„A to pomůže?“
„Tahle domluva určitě“, šla jsem se sbalit.
„Pojedu s tebou, takhle nemůžeš jet sama“, šel za mnou.
„Opravdu?“ otočila jsem se.
„Jasně, ještě tě ztratím někde na dálnici v bouračce. Už tě nikde samotnou nepustím“, políbil mně.
Za hodinu jsme vyjeli, byla jsem Danovi vděčná, opravdu bych nebyla schopna řídit, byla jsem velmi rozrušená a mísila se ve mně nervozita s nenávistí. Přijeli jsme večer, dveře byly opravené a Klaudie vděčná že jsem doma.
„Byl šílený. Adam proplakal půl dne, až usnul“, mluvila Klaudie a dívala se na Daniela.
„Ten hajzl, no ale on zklidní a bude klid“, šla jsem se podívat na Adama, klidně spal, pohladila jsem ho a šla zpět do pokoje.
Klaudie s Danem hovořili.
„Vidím, že jste se už seznámili“.
„Právě mu říkám, že ho tady budeš potřebovat“, řekla Klaudie.
„Já teď potřebuju panáka a dáme si ho všichni“, vstala jsem a každému nalila.
„Tak na co, na Vás dva?“ usmála se Klaudie.
„Na zítřek, Robert se bude divit“, řekla jsem a vypila ho.
„Víš, co by mně zajímalo? Kde bereš tu jistotu, že se Robert stáhne“, podívala se na mně Klaudie.
„Není bez viny a já na tu jeho přišla“, mrkla jsem na Dana.
Jen se usmál, neptal se.
Ráno jsem vzala všechny dokumenty a jela za Robertem. Auto stálo před firmou, ulevilo se mi, že nemusím za ním do bytu, tady jsem byla ve větším bezpečí. Překvapilo, mně že má novu sekretářku, mladičkou dívku, blondýnu. Rozumu moc nepobrala, ale vyrovnaly to její vnady.
„Tam ale nemůžete, pan Řehák si nepřeje být rušen a nejste objednaná“, snažila se mně zastavit.
„Já ho rušit můžu, to si buďte jistá“, obešla jsem jí a vrazila do dveří.
Robert seděl za stolem a četl noviny.
„Vidím, že ruším od důležité práce“, prudce jsem vešla dovnitř.
„Do prdele, málem mám infarkt“, trhl sebou.
„To si nech na potom. Co si to ksakru dovoluješ“, šla jsem k němu.
Za mými zády se objevila blondýnka s vystrašeným výrazem. „Promiňte, ale paní se nedala zastavit“, špitala.
„To je pořádku, zavřete dveře“, mávl na ní.
„Jasně ať zavře, tohle slyšet všichni nemusí, nebo mám svolat poradu a všem říct jaký jsi hajzl?“
„Copak, dostala jsi obsílku od soudu? Nějak pozdě ne?“ byl ledově klidný a to mně vytáčelo ještě víc ta jeho suverenita.
„Na to ti kašlu, to co jsi udělal včera, tě bude mrzet. Co si myslíš. Adam má z tebe hrůzu a to chce š být jeho táta? Jdi někam, já ti reklamu na šťastnou rodinku dělat nebudu“.
„Jakou reklamu, rodina jsme dávno, ale ty to nechceš přiznat. Tak to řeším takhle, chci je to, na co mám právo“, posadil se a protáhl.
„Fajn, a já mám zase občanské právo tě udat že krátíš daně. Po tomhle skočí každý finančák a policajti“.
Jeho úsměv ztuhnul. „O čem to tady mluvíš?“
„O tomhle. Vím dávno že krátíš daně a různými podvody neodvádíš daně, ono je to in, že jo. Takže buď to okamžitě stáhneš tu žádost o otcovství a necháš mně a Adama na pokoji, nebo jdu a podám na tebe udání za krácení daně“, řekla jsem už klidná, viděla jsem že je nervózní a hodila před něj kopie všech dokumentů.
Vzal je a prohlížel si je.
„Kde jsi k tomu přišla“, řekl pomalu.
„To tě zajímat nemusí, ale mám je. Tak co, je to na tobě“, stála jsem na ním.
„Ty děvko jedna, co si myslíš, že mně zaženeš do kouta? Věděl jsem, že jsi chytrá, ale že uděláš tohle…“ vyskočil a přitlačil mně ke zdi.
„Myslíš že se tě bojím? To bylo, k ničemu tě nepotřebuju, byla jsem hloupá, když jsem si s tebou něco začala. Už teď lituju tu chudinku tam vedle, jak jí odkopneš, když se jí nabažíš. Ty bys jenom bral, ale někdy musíš z něčeho slevit a taky něco dát“, mluvila jsem mu do tváře.
„Mrcho, sakra. Tak co chceš“, pustil mně.
„Víš to, stáhni tu žádost a nedělej si nároky na Adama. Ty pro něj nejsi nic, bojí se tě a ty peníze mi taky neposílej“.
Zvedl ruce nad hlavu, jako že se vzdává. „Fajn, vyhrála jsi. Ale slib mi něco i ty“, byl stále ještě nervózní, ale pokoušel se to nedat najevo.
Dívala jsem se na něj.
„Zničíš kopie těhle dokumentů“.
„Tohle je moje pojistka, že mi dáš pokoj, Neboj, jsou dobře schované a zůstanou, když dodržíš naši dohodu“.
„Jakou mi dáš záruku, jak ti mám věřit“.
„Záruka jsi ty, záleží jenom na tobě“, šla jsem ke dveřím.
„Jsi, chytrá brunetko, asi jsem tě dobře neodhadl“, řekl, když jsem brala kliku.
„Zůstaň u blondýnek, tam máš jistotu“, otočila jsem se a podívala na něho.
Stál za stolem, zase s tím svým hrdým a neohroženým výrazem, byla jsem klidná a věděla, že je dost chytrý na to aby mé podmínky splnil. A splnil, za týden přišlo oznámení, že žádost o určení otcovství byla stažena, byl to krásný pocit vítězství, mého vítězství.
Daniel byl se mnou celý týden, přesunul si všechny nasmlouvané zakázky. Klaudie za dva dny odjela. „Toho chlapa si nenech utéct“, pošeptala mi, když odjížděla.
„Díky, díky tobě už tady zůstane“.
„Takže táta je už pryč?“
„Je tady,“ položila jsem ruku na srdce, „ale jen trochu, celé patří jemu“, usmála jsem se.
„To jsem ráda, přeju ti to, a doufám, že mně pozveš na svatbu“, mrkla na mně.
„Nepředbíhej, vyřešila jsem jeden problém, teď si dám oddych“, rozloučily jsme se a Klaudie odjela, nikdy by mně nenapadlo, že s touhle ženou si budu takhle blízká a byla vlastně to i má nejbližší přítelkyně, snad to bylo tím, že měla v sobě kus Bohdana, i když nebyla jeho biologickou dcerou, kus jeho v ní byl, nevím.
Daniel, Adama miloval a on jeho, nikdy jsem ho neviděla tak šťastného a to jsem ho milovala nade vše, potřeboval mužský vzor a ten mu Daniel dával. Uměl to s ním a všechno co dělal on, musel Adam dělat také.
„Budu muset odjet, klienti na mně čekat nebudou“, řekl, když jsme večer seděli u vína a já byla schoulena v jeho náručí.
„Čekala jsem, kdy to řekneš. Nechci, abys odjížděl“.
„Tak pojeď se mnou. Tady tě přece nic nedrží. Robert ti už dá pokoj, svou práci můžeš dělat kdekoliv“.
„Já nevím, přemýšlela jsem už o tom, ale…“ posadila jsem se.
„Jaké zase ale, co je v nepořádku?“
„Tvůj dům, promiň ale s dítětem, tam bych Adama nenastěhovala“, čekala jsem že vybuchne, ale jen vypil celou skleničku.
„Je starý, vím“.
„Tak co kdybychom ho přestavěli, zmodernizovali….“začala jsem rychle.
„Hele holka, a kde na to vemu? Já neříkám, chce novou střechu, ale kde je to ostatní. Já sice dělám, ale nevydělávám miliony!“ začínal být nervózní.
„Peníze neřeš, a nerozčiluj se“.
„To nepřipadá v úvahu, nebudeš mi zpravovat barák“.
„Tobě, snad nám, nebo už zase začínáš?“ posadila jsem se na něj obkročmo, a dívala jsem se na něj.
Chytil mně kolem pasu a přitáhl k sobě.
„Jsi hrozná, ty víš jak na mně. Ještě o tom popřemýšlím“, políbil mně a já cítila, že v příštích chvílích přemýšlet určitě nebude.
Jako každé ráno k nám přiběhl Adam do ložnice a skočil mezi nás a já se za ten týden začínala cítit, že jsme rodina. Společné snídaně, procházky, nákupy a večer jsem neseděla sama u počítače, ale na gauči a dívala jsem se do jeho tváře a bylo mi dobře.
Daniel se díval s Adamem na pohádku, když se u dveří ozval zvonek. Šla jsem otevřít a ztuhla jsem, stál tam Robertův otec.
„Dobrý den, přejete si?“ byla jsem překvapená.
„Proč jste to udělala, Kláro?“
„Prosím?“
„Nevíte? Upřela jste Robertovi právo na syna a mně na vnuka, na to jste neměla právo!“ jeho tón hlasu byl stejně panovačný a nadřazený jako Robertův, vždycky jsem si myslela, že on je jiný, ale tohle měl Robert po něm, oni byli víc.
„On neměl právo mně tehdy odkopnout, rozhodl se tehdy, že ho nechce. Posílal mně na potrat. On mně nepodržel, když mi bylo nejhůř a teď co, zjistil, že potřebuje nějakou ošetřovatelku, jistotu, tak teď bych byla dobrá? Tak to jste na špatné adrese“, už jsem nervózní nebyla, spíše naštvaná, jak si dovoluje mi takhle kázat.
„Jsi si jistá, teď si můžeš vyskakovat, když máš Horákův majetek, co? Pobláznila jsi ho stejně jako Roberta, jenže ten blb, ti udělal dítě, tak teď má na něho právo, stejně jako na tebe.
Si myslíš že když budeš vyhrožovat, že se tě lekneme?!“ vyhrožoval a jeho výraz byl nebezpečný.
„Co mi tykáte! Proč Vám jde o Adama? Nechte ho být. Robert je svobodný, může si dělat, co chce a Vám do toho není vůbec nic. Nechte mně na pokoji!“, chtěla jsem zavřít dveře, ale zarazil jí nohou.
„Koukni, teď jsi možná vyhrála, ale tady už klienta neseženeš. S mou rodinou si nikdo zahrávat nebude, pamatuj si to“, zase dveře otevřel, ale za mnou se objevil Daniel.
„Děje se tady něco?“
Řehák zpozorněl, „Vidím, že náhradu už máš“.
„Vypadněte, a ty svoje výhružky si nechte. Ven!“ už jsem křičela.
„Já jenom upozorňuju, že byste mohla mít problémy a jak oba víme, Horák už tady není“, ušklíbl se.
„Ale je tady někdo jiný, a teď už ven!“, Daniel se postavil za mě, a Řehák ustoupil.
„Mějte, se hezky Kláro“, řekl s mírným úsměvem a odešel. Zabouchla jsem dveře a opřela se o ně.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mně.
„Jo všechno je fajn. Myslím, že právě za mě rozhodli jiní“, podívala jsem se na něj.
„Jak to myslíš, kdo to byl?“
„Robertův otec, naštvalo ho, jak jsem vyběhla s jeho synáčkem, tak přišel vyhrožovat. Chce mít šťastnou rodinu a já jim ten jejich plán jaksi přetrhla“, šla jsem k Adamovi, který seděl na křesle.
„A co za tebe rozhodl?“ stále nechápal.
„Končím tady. Měl jsi, pravdu tady mně nic nedrží. Nebudu mít tady ani co dělat. Těch pár firem, které jsem dělala, odejde. Zítra dají, výpověď vsaď se“, objímala jsem Adama a dívala se na Dana.
„Jak to víš? Proč?“
„Starý Řehák se o to postará. Tak, a co ty jak ses rozhodl?“
„S čím?“
„Ty jsi dneska nějak nechápavý. S domem. Končím tady a chci někde bydlet, pod mostem to asi půjde těžko“.
„Myslíš to vážně?“ oči se mu rozzářily.
„Smrtelně, ale teď záleží na tobě“.
„Přemýšlel jsem, a asi máš pravdu, ale napůl. Já bych na celou rekonstrukci neměl a vidím že, ty to poslední slovo budeš mít vždy“.
„To budu a vždycky bude to nejlepší“? vyskočila jsem, a objala ho.
„Co nadělám, ty palice“, políbil mně do vlasů.
Adam vyskočil taky a objal nás kolem nohou, Daniel ho vzal do náruče. „Ty máš ale paličatou mámu“, řekl.
Adam ho objal a svým dětským hláskem řekl, „Tati“. Zůstala jsem stát. Nevěřila jsem tomu, co slyším, tohle slovo nikdy neřekl.
„Slyšel jsi to? Řekl ti tati“.
„Slyšel,“ přikývl a políbil i Adama.
Daniel i přes svůj počáteční nesouhlas, nakonec nechal všechno na mně. Doma mně opravdu nic nedrželo, jak jsem říkala, všichni mí klienti dali výpověď, prý jsem nevěrohodná a nebyli se mnou spokojení. Nic jsem si z toho nedělala, věděla jsem, jak to bylo a vysvětlovat jim špinavé pomluvy se mi nechtělo a ani nevím, zda by pravdu chtěli slyšet.
Daniel, odjel a já najala firmu, která zpracovala projekt, a výsledek byl ohromný. Z malé chaloupky měl být moderní dům pro rodinu. Smlouvu jsem výhodně uzavřela ve spolupráci s právníkem, trvala jsem na tom, že stavba bude hotova do vánoc, bylo září, na podmínky přistoupili a pokud nebudou hotovi za každý den budou platit penále. Majitel firmy se mi zaručil, že všechno bude v pořádku, byl to Bohdanův dobrý známý, Bohdan mi pomáhal i teď.
Daniel zůstal doma a já začínala zařizovat věci u sebe.
Podzim byl nádherný, slunný a teplý. Oprava zdárně pokračovala.
Začátkem prosince byla spodní část domu už obyvatelná a já začala balit úplně, byt jsem prodala a Adama si Daniel už vzal k sobě. Uměl se o něho postarat a Adam mu jinak než tati, neřekl. Konečně měl tátu. Já dohlížela na vyklizení části nábytku z mého bytu, zbytek jsem tam nechala. Když bylo vše naloženo a auto vyjelo, já jela na opačnou stranu, ještě jsem se chtěla rozloučit s Bohdanem, jela jsem na hřbitov, něco mi říkalo, že tohle nemám dělat, ale já se s ním chtěla rozloučit definitivně.
Šla jsem k jeho hrobu, kde se na mně usmíval z fotografie, plný života a jeho optimizmu.
Stála jsem tam a brečela, najednou se mi všechno vrátilo, cítila jsem i ten jeho parfém, to naše první setkání, kdy mně okouzlil a to naše dlouhé tápání a poznání že patříme k sobě. Vybavil se mi ten týden ve Španělsku, jak byl něžný a jak jsem si přála aby Adam byl opravdu jeho, když jsem zjistila že jsem těhotná a i když nebyl byl se mnou, vždycky když jsem to potřebovala a držel mě vždy za ruku, ale věděla jsem, že tohle je všechno pryč, měla jsem Daniela a Adam měl tátu, kterého nikdy neměl, nebo měl, ale to si nepamatoval.
„Sbohem,“řekla jsem jenom a po tomhle se mi neskutečně ulevilo, možná že jsem měla tohle udělat už dřív. Foukal ledový vítr a já jsem se choulila do svého kožichu. Ještě jednou jsem se otočila a šla jsem ke svému autu, nevšimla jsem si, ale že za mnou parkuje černé BMW a vystoupil z něj Robert.
„Kláro?“ řekl.
Prudce jsem sebou trhla, lekla jsem se ho.
„Co ještě chceš? Sleduješ mně? Myslím že, já a Vaše rodina, jsme spolu skončili?“ otočila jsem se k němu.
„Nesleduju tě, ale jel jsem za tebou, ale ty jsi jela sem tak tu na tebe čekám, nechtěl jsem tě rušit“, nebyl povýšený, spíše pokorný.
„Ale rušíš teď, promiň, ale já spěchám“, otevřela jsem dveře.
„Chtěl jsem se ti za všechno omluvit, to co se stalo, byla jedna velká hloupost. Neuvědomoval jsem si, co dělám, chtěl jsem tě zpátky za každou cenu“.
„Najednou a tvůj otec si to taky neuvědomoval?“
„Táta, ten mi chtěl předat celou firmu, ale dokud se neusadím, tak to neudělá a ty ses mu vždycky líbila. Byla jsi chytřejší než já a o to on nechtěl přijít a dokonce by měl i vnuka, ale já mu to zkazil, zkazil jsem všechno, co jsem mohl“, řekl kajícně.
„Ale mně tím neobměkčíš, mám nový život a víš, co poděkuj otci, že díky tomu co naposledy předvedl, jsem se rozhodla správně a jsem teď opravdu šťastná“.
„To mně mrzí“.
„Roberte, co tím chceš dokázat, že se teď tady budeš omlouvat? Co se stalo, stalo se. Já už opravdu musím“, řekla jsem a nasedla. Nezastavoval mně, jak to měl ve zvyku, stál tam a já jela, vstříc své budoucnosti.
Firma smlouvu dodržela, dva dny před štědrým dnem byla rekonstrukce hotová, všechno nastěhované, stromeček nazdobený a všechno tak jak má být. Vonělo tady novotou a byl to náš domov.
„Musím uznat, že když jsem zpočátku byl proti, zařídila jsi to skvěle,“ objal mně Daniel, když jsme seděli v kuchyni.
„Já vím, jsem skvělá a neskonale šťastná“, otočila jsem se k němu, abych ho políbila, ale zatočilo se mi tak v hlavě, že jsem upadla a zůstala ležet.
„Proboha, Kláro, co je ti!“ vystrašeně vykřikl. Adam přiběhl a koukal na klečícího tátu a mámu, která ležela bezvládně na zemi.
„Mamí“, vypískl.
„Klid, mamince není dobře, dáme jí do postýlky“, řekl a přenesl mně na gauč, to jsem se už probírala. Byla jsem slabá, bylo mi zle a neuvěřitelně se mi točila hlava.
„Klárko, co mi to děláš?“ stáli nade mnou oba a já se jen trochu usmála, víc jsem nemohla.
„Tak na to se teď připrav. Měl to být dárek, ale musím ti ho dát dřív“.
„Jaký dárek? Na co se mám připravit?“ hladil mně po vlasech.
„Jsem těhotná, to sis přece přál“, řekla jsem a začala nekontrolovatelně brečet, nechtěla jsem, ale bylo to úplně to samé jako před roky.
„Klárko, ty jsi… my budeme mít…“, začal mně líbat, ale odstrčila jsem ho.
„Ne, je mi hrozně zle, ale za chvíli to přejde, uvidíš“, usmála jsem se a Adam mně začal objímat taky, bál se o mě, byla jsem jeho všechno.
Celé vánoce jsem proležela, bylo mi hůř, než když jsem byla těhotná poprvé, po vánocích jsem šla k lékaři, který mně ujistil že je všechno v pořádku a dal mi léky na ty úmorné závratě, po kterých mi bylo líp, a já po dvou měsících byla zcela v pořádku, kdybych dopla všechny mé kalhoty, tak jsem ani nevěděla, že těhotná jsem.
Adam si velmi rychle zvykl na nové prostředí a nový domov. Daniel dostal velkou zakázku v Praze a já se si zatím užívala nového domova, jenže jsem začínala být neklidná, byla jsem zvyklá být vytížena prací, práce mně naplňovala, nechtěla jsem být ženou v domácnosti s dětmi. I když Daniel byl šťastný, že budeme mít dítě, já, jsem šťastná nebyla. Nechtěla jsem ho tak brzo, možná časem, ale teď mně to zaskočilo, uvažovala jsem i o interrupci, ale bylo pozdě a Danielovi bych tohle udělat nemohla. Bylo to hrozné a nechtěla jsem si tuhle myšlenku připouštět, ale já se na to dítě ani netěšila, brala jsem to jako fakt, ani nevím kdy se to stalo a to jsem si dávala takový pozor, ale v těch dnech kolem stěhování bylo takového shonu, že jsem asi zapomněla si vzít tabletku a bylo to, stalo se a já nosím teď človíčka, který za nic nemůže, ale já jsem nešťastná. Chtěla jsem, pracovat. Vypadalo to, že došlo na Danielovy sny, že muž zabezpečí svou ženu a ta sedí doma a kouše se nudou.
Byl krásný únorový den, odvezla jsem Adama do školky a šla do města, chyběla mi společnost a nějaká přítelkyně, Klaudie byla stále v Polsku, ale slíbila že na velikonoce přijede, byla jsem sklesná, chodila jsem po nákupním centru a bezmyšlenkovitě koukala do výloh, když jsem procházela kolem kavárny, někdo n mně zavolal.
„Kláro, jste to vy?“ otočila jsem se, mával na mně David Mráz, Bohdanův společník a teď hlavní akcionář jeho firmy. Dlouho jsme se neviděli, naposledy před rokem.
„Davide, dlouho jsme se neviděli“, usmála jsem se, že konečně vidím někoho známého. Byl starší, s prošedivělými vlasy a velmi šťastně ženatý a tehdy před rokem mi prozradil že bude už dědečkem, měl syna ve velmi raném věku, takže i když mu bylo pětačtyřicet byl už dědečkem.
„Co vy tady, v matičce Praze?“ přivítal mně vřele.
„Hodně se toho změnilo, bydlím za Prahou. A co vy šťastný dědeček?“
„Mám vnučku, dělá mi radost a já mládnu, ale času nemám, tolik kolik bych potřeboval,“ posadili jsme se a já si objednala minerálku.
„Mají tady skvělou kávu“, podotkl.
„Tak já v poslední době kávu jaksi nemusím“, pokrčila jsem rameny a dala si ruku na břicho.
„Tak to taky gratuluju, proto jste se přestěhovala?“
„Ani ne, to jsem zjistila dodatečně, byly v tom jiné důvody“, povzdechla jsem si.
„Vypadáte sklesle?“
„To je na mně tak vidět? Nevím, nudím se. Já neumí odpočívat, chtěla bych práci, ale jaksi, s tímhle“, ukázala jsem na břicho.
„Nejste ráda že…“
„Chcete to slyšet? Nejsem, je to hrozné, ale je to fakt. Chtěla bych pracovat, tak jak jsem byla zvyklá a né sedět doma při dětech. Příteli to vyhovuje, ale takhle jsem to nechtěla“, vypovídala jsem se mu, nevěděla jsem proč, byl vlastně úplně cizí člověk, se kterým jsem se setkávala jen na valných hromadách.
„Měl bych pro Vás návrh, a to že jste, těhotná vůbec nevadí“, mile se usmíval.
Zpozorněla jsem. „Chcete mi nabídnout práci?“
„Mám toho hodně, vy jste jedním z podílníků, začněte tam, kde Bohdan skončil, potřebuju společníka, společníka na kterého se můžu ve všem spolehnout. Sám to nezvládnu a Vy jste dobrá, vím to“.
„Nevím co na to říct“, překvapením jsem nemohla mluvit.
„Stačí souhlasit, sídlo máme v Praze, teď to máte blízko, co Vám v tom brání a potom, chce to u nás trochu změny a Vy tu změnu přinesete“, přemlouval mně.
„Já nevím co na to říct, jsem ve snu?“ nevycházela jsem z úžasu, tohle bylo to nejlepší, co jsem za poslední měsíc slyšela.
„Nesníte, no tak se nenechejte přemlouvat“.
„Kdy mám přijít?“ vyhrkla jsem, rozhodnutá jsem byla okamžitě.
„Věděl jsem to, stavte se zítra, ale teď už musím běžet, mám schůzku, tak příště poběžíte vy“, rozloučili jsme se a já byla pořád jako ve snu, byla jsem plná energie a nových plánů, měla chuť do života, jenže mně nenapadlo, jaká bude Danielova reakce.
„To snad nemyslíš vážně?“ zíral na mně nechápavě, když, jsem mu večer řekla tu úžasnou novinu, plná radosti.
„Smrtelně, a s tím nic neuděláš!“ nedala jsem se, v tomhle mu neustoupím.
„Jsi těhotná, na to nemyslíš? Co když se ti něco stane, nebo dítěti!“
„Nejsem nemocná, je mi skvěle a tohle neustálé sezení doma mně zabíjí. Jo chvíli mně to bavilo, ale teď mně to zabíjí. Já byla zvyklá pracovat, být v neustálém kontaktu s lidma, ale tady…“
„Lituješ, že jsi tady šla? Tak proč jsi nezůstala s Robertem? Byla bys ve společnosti“, řekl odměřeně.
„Nebuď hnusný, víš moc dobře, jak to bylo. Chtěla jsem být s tebou, ale je toho na mně hodně“.
„Hodně? Jak hodně, jsi doma, co teprve jak budeš sedět ve firmě a mít starostí nad hlavu a kdo bude s tím malým“.
„Jenže já chci sedět v kanclu, mít jiné starosti a ne utírat děckám zadky! Já chci žít, a mně nepřemluvíš!“ začala jsem být nervózní, za ty jeho staromódní názory. „Když se narodil Adam, pracovala jsem hned, byl to pro mě relax, pryč od toho stereotypu, nemusela jsem, ale chtěla!“
„Jenže jsi měla chůvu, a na tohle já mít nebudu, ať se snažím sebevíc!“
„Ale já jo, tak mně pochop. Já budu dělat, co chci já a ty mně nebudeš omezovat, jasné!“ už jsem křičela.
„Tak já tě omezuju? Proč jsi tady za mnou chodila s prosíkem, když tě omezuju. Miluju tě a chci tě mít jen pro sebe“, šel ke mně a chtěl mně obejmout, ale nedala jsem se, měla jsem na něj zlost.
„Já nejsem věc, kterou bys mohl vlastnit. A ber to jako holý fakt, zítra jedu do Prahy a přebírám Bohdanovu firmu“, podívala jsem se na něj přímo.
„A jsme u toho, zase Bohdan. Tak proto, ty ho z hlavy nikdy nedostaneš, máš ho tam jako červa, který pořád hlodá a hlodá, já jsem jenom taková náhražka co? Jo kdyby to dítě bylo jeho, tak se chováš jinak, ale on je mrtvý, holčičko a to dítě je bohužel moje a já nedovolím, abys mu ublížila!“
„Jdi někam, myslela jsem, že ses změnil, ale jsi pořád ten zamindrákovaný chlap z vesnice, ale já jsem stejně paličatá jako ty, se mnou nepohneš a neboj se to tvoje dítě porodím, budeš se moct chlubit, že jsi opravdový chlap!“ vyhrkla jsem ty slova, aniž bych uvažovala.
„Kde se to v tobě bere? Myslel jsem, že jsi stejně šťastná jako já“.
„Tak to jsi byl na omylu, já to dítě nechtěla a to jsi věděl, tak to je aspoň malá náplast na to všechno. Dobrou noc,“ odsekla jsem a plna zlosti šla spát, byla jsem tak naštvaná že jsem ani neuvažovala, jak jsem mu ublížila, ale dostal co chtěl, nemohla jsem to v sobě pořád dusit, ubíjelo mně to.
Ráno jsem vstala, oblékla Adama a Daniela našla ležet na gauči, vedle něj vypitá láhev slivovice.
„Proč táta spí tady?“ ptal se Adam.
„Asi byl moc unavený. Pojď, necháme ho tady, však on se probudí“, vzala jsem Adama a odjela.
Mráz mně už čekal, byla jsem překvapená, měla jsem nachystanou kancelář s výhledem na Karlův most, tak tohle by mně nikdy nenapadlo, pracoval opravdu rychle.
„To jste stihl přes noc?“ otočila jsem se k němu.
„Mám být upřímný?“
„Očekávám jedině upřímnost“.
„Je to Bohdanova pracovna a vždycky jsem doufal, že tady jednou usednete, měl jsem dobrý odhad, že ano?“
„Jste skvělý manažer, tak to musíte cítit“.
„Díky, nechám Vás tady. Na stole máte veškeré potřebné věci, kdyby, jste něco potřebovala, zavolejte, seznam máte na stole a tady je smlouva. Jste výkonnou ředitelkou pro střední Evropu“, prosím. Položil, přede mně smlouvu a já koukala?
„Prosím?“
„Říkal jsem Vám, že budete pokračovat, kde Bohdan skončil. A v poledne Vás představím správní radě a ostatním zaměstnancům, zaskočil jsem Vás?“
„Zaskočil? Já nevím co na to říct?“ koukala jsem na něj.
„Neříkejte nic, tohle je Vaše“, přistrčil mi smlouvu a odešel.
Posadila jsem se do křesla a opřela se. Dívala jsem se kolem, tady Bohdan pracoval, tady to bylo jeho, když jezdil do Prahy. Zavřela jsem oči, ale nic jsem necítila, nebyla tu žádná lítost, smutek ani vzpomínka, teď jsem tu byla já.
Oběd byl velice příjemný a všichni mě přijali vřele, některé jsem znala z minulosti, když jsem se účastnila různých společenských akcí, odpoledne jsem byla unavená a byla ráda, že jedu domů, ale ta únava nádherná. Vyzvedla jsem Adama, a když přijela domů, Daniel seděl v kuchyni a četl noviny.
„Paní ředitelka se vrátila, tak jak bylo?“ zavrčel.
„Zase jsi pil?“ zeptala jsem se, do práce nemusel, měl několik zaměstnanců, on pracoval jen když bylo práce hodně.
„Tebe to zajímá? Máš svou zatracenou práci, tak si to užij“, vstal a odešel.
Nic jsem na to neříkala, nemělo cenu se s ním hádat.
„Co je tátovi?“ ptal se nechápavě Adam.
„Není mu dobře, neboj, to bude dobré. Pojď, uděláme si něco dobrého a potom si půjdeme hrát“, šli jsme do kuchyně.
Daniel byl pryč až do večera, byl v hospodě, kde se dorazil úplně, lehl opět na gauč a spal.
Nemohl přenést přes srdce, co jsem mu řekla a já si to taky začínala uvědomovat, ale slova už nešlo vzít zpátky. Tak jsme žili měsíc, bydleli jsme jen spolu, komunikovali jen o tom nejnutnějším, ale já nad tím nepřemýšlela, práce mně naplňovala natolik, že na to nebyl čas.
Začínal květen a všechno kvetlo a vonělo, Adam si hrál na zahradě a já seděla pod rozkvetlým stromem, malý človíček už o sobě občas dával vědět svým kopáním, a já díky tomu co jsem měla jsem už neviděla svět tak černě. Daniel přestal pít, v práci byl od rána do večera, ale dnes jsem slyšela jeho auto brzo, seděla jsem se zavřenýma očima a čerpala energii z rozkvetlých stromů.
„Můžu?“ promluvil.
Aniž bych otevřela oči, jsem, přikývla.
„Takhle nemůžeme žít“, posadil se.
„To nemůžeme“, podívala jsem se na něj. Byl neoholený a vypadal jako před lety, při našem, prvním setkání.
„Jsme paličáci co?“
„To jsme, nikdo z nás neuhne“.
„Jsi šťastná?“ zeptal se.
„Jsem, teď opravdu jsem, ale ty mi to kazíš“.
„Nemůžu za to, jsem už takový“.
„Tak to zkus změnit“.
„A proč ne ty? Zůstaň doma, vykašli se na všechno, buď tu jenom pro mě“, podíval se mi do očí.
„Já nejsem věc. Já tu pro tebe jsem, ale chci být užitečná i jinde, já nejsem domácí puťka, pochop to“, vzala jsem ho za ruku.
„Proč mi to děláš, ještě pořád naše dítě nenávidíš?“
„Jak si tohle můžeš myslet, to jsem nikdy neřekla. Zkus, cítíš?“ vzala jsem jeho ruku a dala na břicho, když dítě kopalo.
„Koplo, ono koplo“, usmál se.
„A dává mi někdy pěkně zabrat. Je to naše dítě, potřebuje mámu i tátu, tak se vzpamatuj“.
„Ty taky, co si chceš dokázat? Když budeš pořád v práci?“
„Já si nic nechci dokazovat, ale je to můj život, chci něco udělat, pochop mně to baví. Tak nechoď do práce ty“.
„Baví mně to“.
„No vidíš mně taky. Buď rád máme všechno, nemusíme se starat, zda budeme mít peníze, zabezpečení budeme vždy“.
„Tak peníze o to ti jde. Já vím, že nevydělávám tolik“.
„O peníze tu nejde a konec, nebavme se o tom“, usekla jsem tenhle rozhovor, stejně bychom se nikde nedostali.
„Takže peníze v tom jsou? Teď jsi mi to potvrdila!“ vyskočil.
„Ježiši ty jsi paličák, ty máš jenom to svoje, mysli taky na to co chci já! Teď už fakt chápu proč jsi byl tak dlouho sám!“ vyskočila jsem taky, byla jsem rozčílená.
„A teď sám být už nechci, je to tak těžké pochopit?“ chytil mně.
„Já ti nikam neodcházím, ale když se budeš chovat takhle majetnicky….“
„Tak co?“
„Budeš tady zase sám“, dívala jsem se do jeho očí a on se díval do mých.
„To bys udělala?“
„Udělala, tak se nad sebou zamysli“, řekla jsem a odešla do domu, cítila jsem se slabá a bála se, že omdlím, takový pocit jsem neměla dlouho, a kdyby se mi to stalo, byl by to pro něj další důvod, v jeho přesvědčování.
Daniel odjel do Brna, řekl mi to prostě a rovnou, dostali zakázku a on na to musí dohlédnout, tvrdil, že mně miluje, ale jeho chování tomu neodpovídalo. Nebránila jsem mu v tom, aspoň se uvolnila ta napjatá atmosféra, která tady panovala. Byla polovina června a začínalo být teplo, měla jsem tři měsíce do porodu a pomyšlení že teď na všechno budu sama, mně ničilo. Tehdy tu byl Bohdan, ale teď. Daniel odjel, nezajímalo ho, že mně to taky bolí, on viděl ty své zásady, někdy jsem litovala, že jsem s ním zůstala, myslela jsem si, že ho předělám, ale nepovedlo se mi to, starého psa novým kouskům nenaučíš.
Začátkem června přijela Klaudie a nabídla mi něco, co jsem odmítnout nemohla, Daniel by s tím určitě nesouhlasil, ale jeho názor mně v této chvíli nezajímal. Klaudie mi prodala svůj podíl ve firmě, teď byla většinový vlastník, přebrala jsem to, co Bohdan celé roky budoval, Mráz měl pravdu, pokračovala jsem tam, kde skončil.
Daniel zavolal jen občas a ptal se jen na to, jak se cítím a jak se daří Adamovi a dítěti.
„Kdy přijedeš?“ zeptala jsem se ho jednou.
„Nevím, máme tady toho hodně, chlapi potřebují pomoc“.
„Já ale potřebuju tebe,“i když, jsem na něj byla naštvaná, chyběl mi.
„Já tebe taky“, řekl potichu.
„Přijeď, potřebujeme tě tady, ale já jsem názor nezměnila“, upozornila jsem ho.
„Přijedu a promiň“, řekl a zavěsil.
Začínal srpen, Daniel byl pryč skoro dva měsíce, jestli každý náš spor budeme řešit takhle…
Adam byl s babičkou a dědou u moře, já jsem na to neměla pomyšlení a ani bych nemohla. Břicho jsem už měla velké a David, si ze mě dělal legraci, že porodím za počítačem, ale i přes to břicho jsem se cítila skvěle a v klimatizované kanceláři mi bylo skvěle.
Jako každý den, jsem si pročítala noviny, když jsem ucítila silnou bolest. Nevěnovala jsem tomu pozornost, v posledních dnech mně pobolívalo, ale do porodu jsem měla ještě tři týdny. Zazvonil mi telefon, který oznámil, že přišel, klient, který měl domluvenou schůzku. Vydechla jsem a musela souhlasit s Mrázem, že bych měla skončit, ještě tento týden a potom už opravdu skončím, ale tahle práce byla pro mě drogou.
Postavila jsem se, ale bolest byla silnější, ve chvíli když vešla, asistentka s klientem jsem ucítila teplou tekutinu na stehnech.
„Proboha vy krvácíte“, vykřikla asistentka.
Držela jsem se za břicho a místo abych nabídla muži místo, podepíral mně a posadil na nejbližší židli.
„Volejte záchranku, rychle!“ popohnal dívku a ta vyběhla k telefonu.
„Jste v pořádku? Tak takhle jsem si naši první schůzku nepředstavoval“, snažil se o vtip.
„Já taky, ne. Už mi je líp“, přikývla jsem, ale v zápětí jsem se stočila bolestí.
„Už jedou, jak je Vám paní Farná“, vystrašeně koukala dívka.
„Hrozně to bolí, proboha co se to děje?“ začala jsem panikařit, krev začínala být všude.
Dovnitř vběhl Mráz a koukal na to co se děje. „Kláro, vydržte, už jsou tady. Mám někomu zavolat?“ ptal se, za jeho zády se objevili záchranáři.
„Ustupte prosím“, hnali se ke mně a všichni jen stáli a koukali.
„Který je to týden?“ ptal se mně mladý lékař.
„Třicátý šestý, hrozně to bolí“, vzdychala jsem.
„Uklidněte se, bude to dobré“, mluvil klidným hlasem lékař.
„Kde mám telefon?“ najednou jsem si uvědomila, že musím zavolat Danielovi.
„Klid prosím, teď na to není čas“, jedeme. Řekl lékař a vezli mně do sanitky.
„Zavolejte Danielovi“, řekla jsem ještě a najednou jsem nic nevěděla, omdlela jsem a probudila se až v nemocnici.
„Paní Farná“, stál nade mnou lékař.
„Co je se mnou a co dítě?“
„Zatím je všechno v pořádku, ale musíme okamžitě provést císařský řez. Odlučuje se Vám placenta, proto tolik krve, nemáme čas“, řekl stále klidně.
„Ale je to brzo?“
„Klid, za chvíli tady budete mít toho človíčka“, stiskl mi ruku a odvezli mně na sál. Nepamatuju se nic, jen jak jsem se probudila, seděl u postele Daniel, a držel mně za ruku.
„Ty jsi mi dala, lásko“, hladil mně.
„Dane, kde je…“ dívala jsem se kolem, ale nic jsem neviděla, byla jsem na JIP.
„Malý je v inkubátoru, je úžasný, děkuju ti a promiň mi, jestli můžeš?“ držel mně za ruku a díval se na ně.
„Jak jsi to tak rychle stihl?“
„To byla jízda. Zavolal mi nějaký Mráz, co se stalo, já jsem sedl do auta a jel, já udělal Brno Praha za necelé dvě hodiny a myslím, že mně i vyfotili“, usmál se.
„Hlavně že jsi tady, a slib mi že už nikdy na tak dlouho neodjedeš. Nebo do té doby když se zase pohádáme“, taky jsem se chtěla usmát, ale byla jsem velmi unavená.
„Už Vás nikdy neopustím. Omlouvám se, za tohle můžu já, teď jsem si uvědomil, co bych mohl ztratit. Miluju tebe i malého, jak se bude vůbec jmenovat?“
„No vidíš, ani to jsme nestihli“.
„Teď stihnu všechno a ty buď taky šťastná, už nebudu tak paličatý. Máš nárok taky na svůj život“, stále držel moji ruku.
„Ale trvalo ti to“.
„To víš, chlap z vesnice“, usmál se.
Celou dobu když jsem spala, byl u mě, trvalo mu dlouho, než pochopil, že nejsem jeho majetek a musím dělat taky to, co chci já. Malému jsme dali jméno Lukáš, domů mně pustili za deset dnů, báli se, abych nedostala zánět.
Když jsem přijela, byl doma už i Adam a mí rodiče, dlouho jsme se neviděli a slíbili, že zůstanou do konce měsíce. Všichni se rozplývali nad Lukáškem, byl rozkošný a svým způsobem velmi podobný svému bratrovi.
Po několika dnech, kdy jsem si řádně odpočinula, mně čekala ještě jedna povinnost, všem oznámit jaký krok jsem podnikla sama, bez jakékoliv porady a co jsem si vzala na svá bedra.
Ale ze všeho nejdřív jsem to musela klidně oznámit Danielovi, nevěděla jsem, jak zareaguje na sdělení, že jsem vlastníkem největší přepravní firmy v Evropě.
„Dane?“ šla jsem k němu, když všichni spali. Seděl na terase a pil víno.
„Jsem tady“, ozval se.
„Můžeš mi taky nalít?“ řekla jsem, víno jsem mohla, po tom překotném porodu, jsem nekojila a nevadilo mi to, Adama jsem nekojila taky.
„Zase oslavujeme?“
„Možná“, posadila jsem se.
„Mám pro tebe návrh“, začal.
„Já ještě jednu novinu“.
„Nestraš, přežiju to?“
„Tak začni ty“, vybídla jsem ho.
„Dáma má přednost, tak začni“, napil se. Taky jsem se napila.
„Jsem většinový vlastník Tech Polu“, vyhrkla jsem.
„Gratuluju, jak to?“ řekl klidně.
„Ty se nebudeš rozčilovat?“ nechápala jsem.
„Ty mně už ničím nepřekvapíš, vzdávám to. Ty budeš pracovat a půjdeš kvůli tomu přes mrtvoly, nemám pravdu?“
„Asi jo, ale Adama s Lukášem, zanedbávat nebudu. Já si můžu o svém čase rozhodovat sama“, ujišťovala jsem ho.
„Já končím“.
Trhlo ve mně, končí, odchází od nás? Máme přece dítě, zase budu sama?
„Prodal jsem firmu. Doma budu já, konečně si užiju dětí, když mám doma milionářku“, podíval se na mně a široce se usmál.
„Ty jeden, chceš, abych dostala infarkt? Víš, co mně napadlo, že chceš odejít, nechat mně tady“, posadila jsem se mu na klín.
„Mně se holčičko tak rychle nezbavíš. Budu šťastný když budeš ty“, políbil mně a já ho objala a nechtěla pustit.
Domluvila jsem se s Davidem Mrázem, že se do funkce vrátím po vánocích, pochopil to a ujistil, že dříve by mi to ani nedovolil.
Daniel byl doma, užíval si domova, dětí a omládl, jeho staromládenecké názory změnil od základů.
23. prosince jsme se vzali, byl to náš dárek, ale hlavní dárek byl Lukáš, který byl tak živý, že nám nenechal prospat jedinou noc. Klaudie mi šla za svědka, jak jsem jí slíbila.

Tak a teď tady sedím na zahradě a dívám se na své chlapy, jak hrají fotbal, no hraje Daniel a Adam. Lukášek spí, tohle je jeho čas. Je mi krásně, mám to pravé štěstí, které jsem hledala, chvíli jsem ho měla, ale potom přišlo to opravdové, cesta k němu byla dlouhá a trnitá.
Daniel konečně pochopil, že je všechny miluju, ale svou práci bych nedala za nic na světě.
Před domem zastavilo auto, byl to řidič, který mně měl odvést do Hamburku, nastaly problémy a řešit to budu já, ale tohle je můj život, to je můj adrenalin. Všichni ale vědí, že zítra budu doma zase jejich máma, i když rozlítaná po celé Evropě a občas do noci v práci, ale že je miluju nade všechno na světě a vždycky se k nim vrátím, abych je objala a dala veškerou svou lásku.

Jo a víte, jak skončil Robert? Toho uhnala ta jeho mladičká blond sekretářka, měl s ní dceru, přesnou kopii maminky. Konečně měl rodinu, ale z naivní blondýnečky, byla vypočítavá potvora, která byla několikrát vyfocená v objetí jiného, ale utrácela Robertovy peníze.