Já anděl 30

„Hele dobrý. Zkusíme pár lidských vychytávek, abychom ho našli. Kdybys měla aspoň představu, o jaký kontinent se jedná, nejspíš by to docela pomohlo. Ustup!“
„No.“ A hlas se mi zadrhnul v hrdle.
Jerome totiž šlápl na tlačítko, které bylo ukryto důmyslně pod stolkem a ještě překryto kobercem, takže bych na to nikdy nepřišla. Tento jednoduchý akt učinil s Jeromovým „obývákem“ učiněný zázrak. Jako když máte oklopné zrcadlo.
Odpornou sedačku nahradila už od pohledu pohodlná sedačka s opěrkou hlavy, ušmudlaný odřený stolek zase moderní počitačová konzole na funkčním podstavci.
„Tohle muselo stát balík.“
„Říkal jsem ti, že na jídlo určitě ještě mám.“
„Kde se to všechno vzalo?“
Nestačila jsem se divit. Všechno předtím vypadalo tak ošuntěle včetně Jeroma samotného. Tohle mi prostě vyrazilo dech.
„Mám pověření samotného Boha. Nemůžu být nevybaven.“ Usmál se samolibě. Nejspíš mu dělalo radost, jaký to na mě udělalo dojem.
„Dobrá, Jamesi, jak to využijeme k hledání Samuela?“
„S Bondem mě laskavě nesrovnávej. Jsem hezčí, chytřejší a v neposlední řadě bohatší.“
„Eh, jo jasně.“
Začala jsem krčit nos a tak všelijak čichat.
„Co je?“ zeptal se.
„Já ti nevim. Jako kdyby tu něco smrdělo. Žeby sebechvála? Hm. James Bond bývá při nejmenším skromnější.“
„Blbost. Nás dokonalých je málo.“
„Jasně.“
„Zkusíme nejdřív kamaráda Googla. Ledacos by se tam mohlo najít. Doufám, že mi pomůžeš s nějakým upřesněním. V opačném případě budu muset použít poněkud drastičtější informační kanály.“
„Jako třeba jaké?“
„Rejstřík trestů, databázi interpolu, ... co bude potřeba.“
Přišla jsem si najednou hrozně malinká. Tento svět je tak strašně moc přizpůsoben lidem, že bez lidí bych sama nejspíš vůbec nepřežila. Proč jsem si jenom myslela, že to bude o tolik snazší? Ani náhodou. Čím dál tím víc jsem oceňovala Gabovu péči.
„Nevíš aspoň co dělá za práci? Našel jsem nějakého veterináře z Washingtonu.“ Nadhodil a tázavě se na mě zahleděl.
„Popravdě když jsem ho opouštěla, bylo mu právě 18 let. Naprosto netuším.“
„Jak je to dlouho?“
„To nemám ponětí. Nevím ani teď jaké je datum. Dokonce ani kde se nacházím.“
„Je 29. září 2005. Nacházíš se ve Francii. Konkrétně Albertville.“
„Aha.“ Na to nebylo moc co říct.
„Evropa.“ Dodal ještě.
„Jo.“
Chvíli jsem uvažovala.
„Bylo to jen malý okamžik, tedy v mém měřítku, po tom, co nalétla ta letadla do věží na tom jednom kontinentu. Byl to teroristický útok. Může to pomoct?“
„Myslíš 11. září? Proč si pamatuješ zrovna tohle?“
Pokrčila jsem rameny.
„Jak říkám. Data nejsou moje silná stránka. Ale události si pamatuju dobře. Nějak to s ním souviselo. Neptej se mě jak, nevzpomínám si.“
„To by bylo zhruba 4 roky. To mi dost pomůže. Může mu být tohle dobou něco kolem 22 let. Zúžíme výběr.“
Něco naklapal na klávesnici a vyjel seznam asi dvanácti osob se stejným jménem. Samuel Grant 20 až 24 let věku.
„To jde. Jsou tam fotky?“
„Ale jo. Jenom nejsou možná dost aktuální.“
„Tím líp.“
Nemusela bych jeho současnou podobu poznat. Kdo by to byl řekl, že uplynuly už 4 lidské roky. Pro mě to byl vážně jen okamžik. Je docela dobře možné, že v Nebi plyne čas trošku jinak. Nebo neplyne vůbec. Bůh je vládcem času. K ničemu jej nepotřebuje. Pro lidské pokolení by tohle byla asi sci-fi.
Nejvyššímu se prostě nejspíš hodilo, že mě sem na Zem vrátil právě v tento čas. Jaký k tomu měl důvod, na to zřejmě jen tak nepřijdu. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.
Každopádně co dělal Samuel bez svého anděla ty poslední roky?
„Vytypoval jsem jeden konkrétní objekt zájmu. Ale to co ti ukážu se ti nebude moc líbit.“
„Proč?“
„Protože je na černé listině CIA.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Nezvěstný.“
„Aha. Takže světské metody tím pádem selhaly. Chápu to správně?“
„Budeš se asi divit, ale né tak docela. Prošel jsem databázi registrovaných obětí toho incidentu z 11. září.“
„Našels něco?“
„Našel. A myslím, že ti to vysvětlí souvislosti.“
Na monitoru se objevil záznam člověka. Samuela Granta. Ale tomu mému nebyl vpodstatě ani moc podobný. Jen určité rysy v obličeji.
„Je to ten kdo si myslím?“ zeptala jsem se Jeroma.
„Samuel Grant senior.“
V ten moment jsem si vzpomněla na tu nekonečnou bolest, kterou jsem vnímala, když Samuel oplakával svého otce. Vlastně ho to srazilo na kolena. Byl jediným příbuzným, kterého měl. Zůstal absolutně sám.
Hlavou mu procházely myšlenky na to, že by svůj život také ukončil. Proč žít, když už není pro koho? Modlila jsem se.
Modlila jsem se za něho, abych si jeho duši nemusela vzít s sebou do Očistce. Vím jistě, že sebevraždu Bůh trestá přísně. Nikdy by neměl klid. Navíc jeho den ještě neměl nastat!