Já anděl 31

„Jak nám ta informace může pomoct?“
„Skoro nijak. Ale můžeme se od toho odrazit. Někde ve Státech bych začal hledat.“
„To bude jak hledat jehlu v kupce sena.“ Podotkla jsem ironicky, čímž jsem si vysloužila Jeromův smrtící pohled. Zaksichtila jsem se na něho.
„Jak se tam vlastně dostaneme? Máš i vlastní letadlo?“
„Ne. To už by bylo poněkud nápadné. Ale myslím, že první třída ti to minimálně vynahradí. Pakliže si tam teda nechceš doletět sama jinými prostředky.“
V ten moment bych ho snad byla schopná i zabít. Zasvrbělo mě v ruce opravdu velmi důkladně. Zase ta jeho narážka na moje spálená křídla.
Jako smyslů zbavená jsem se rozešla přímo k němu. Jenomže v posledním okamžiku si nejspíš uvědomil, co jdu udělat a uhnul. Chybělo opravdu málo.
„Zadrž.“ Vykřikl. Věděl, že by se přede mnou v týhle továrně nikde neukryl. Naše síly tu byly takřka vyrovnané. Jen jeho schopnost pracovat s vodou mu teď byla houby platná.
„Je mi to líto. Slibuju, že už to proti tobě nepoužiju. Dobře?“
Zastavila jsem. Ale vskutku malý kousek od něho.
Jen jsme tam tak stáli. Ani jeden z nás nic neříkal. Oběma nám to šrotovalo. Až jsem to ticho prolomila já.
„Proč tohle děláš. Proč mi ubližuješ?“ bezvýrazně, smutně, zoufale.
*Nejspíš proto, že se bojim, abych se do tebe nezbláznil a tak se bráním tím, že se do tebe strefuju a nemysli si, vim jak je to ubohý.*
Jenomže zůstalo jen u myšlenky.
„Nevím.“ Odpověděl po chvíli přemýšlení. „Pokusim se to nedělat.“
Přistoupila jsem k němu ještě blíž. Teď už se mě asi nebál, protože neustoupil. A přitom jsem pro něj teď byla opravdu nebezpečná. Stačilo jenom vztáhnout ruku a už by se mi neubránil.
„Zamysli se, Jerome. Nevim, pro mě není odpověď. Gab měl důvod, když chtěl, abys mě chránil. Tutově by ho ve snu nenapadlo, že pro mě budeš větší zlo než Andělé Řádu. Takže ještě jednou se tě ptám. Proč mi ubližuješ?“
Všechna slova jsem pečlivě volila a pečlivě vyslovovala. Hleděla jsem mu do očí zpříma a z tak blízka, že pro něho bylo prakticky nemožné mi uhnout.
„Já to nevim. Asi jsem prostě hroznej vůl.“
„Kus hovězího. Jo to sedí. Strefil jsi se naprosto neomylně do toho nejbolestivějšího místa, jaké vůbec mám. Poněkolikáté. Už dřív jsem tě prosila, ať toho necháš. Věř mi, že tě raději zbavím života nebo odejdu, než abych se nechala dobrovolně fackovat těma tvýma poznámkama.“
Nějak ten můj výlev postrádal energii. Přiznám se, že se mě to dotklo. Ten hajzl prostě umí zasáhnout, když chce. Pěkně hluboko.
„Kéž bys to bývala opravdu dokázala. Ale zabít mě nemůžeš.“
„Nerozumim. Vždyť jsem tě před třemi dny málem zabila.“ Tak tohle mě trochu rozhodilo. Moc jsem to nepochopila.
„Jsem smrtelný. Ale Nejvyšší mě potřebuje živého. Nejspíš by tě zastavil a nebo by si počkal, až se otočíš a život by mi vrátil. Já nemám možnost zemřít. Žádný z Proroků.“
Zdálo se mi to a nebo to znělo … smutně?
„Už se o to někdy někdo pokusil?“
„Ano, ale byla jsi suverénně nejblíž. Vlastně jsem tak trochu doufal, že se ti to povede.“
„Proto se do mě pořád strefuješ? Doufáš, že ti vezmu život?“
Zadíval se na mě docela nechápavě.
„Teda teď bych býval chtěl tvoje myšlenkový pochody sledovat, protože naprosto netušim, jak jsi k takovýmu závěru dospěla.“
„Logicky. Snažíš se zemřít a já jsem tvůj aktuálně nejfunkčnější nástroj.“
„Ale tak to zase není. Já se nesnažím zemřít. Né za každou cenu. Ale když by se to podařilo a já už měl konečně klid, tak bych za to byl vděčnej. Jsem Prorokem už příliš dlouho. A protože Proroci jsou lidé, tak stejně jako zbytek této planety musím mít k žití nějakou motivaci. Tu nemám. Nežiju, ale existuju a v tom je setsakramentský rozdíl.“
Zkoumavě jsem se na něj zahleděla.
„Ale nééééé. Přestaň s tím laskavě. Já o žádnou lítost nestojím.“
Obočí mi vzlétlo vzhůru údivem.
„No co. Už jsem ti říkal, že emoce nedokážu ignorovat jako tvoje myšlenky.“ Zamračil se a přiznávám, že mi v ten moment připadal prostě k sežrání. I když bych ho pořád ještě strašně ráda zabila. No nebo aspoň přidusila.
Vztáhla jsem ruku k jeho srdci. Pomalu. I přesto ale jen to uviděl, tak o krok ustoupil.
„Co hodláš dělat?“ zeptal se obezřetně.
Usmála jsem se.
„Nech se překvapit. Jenom zavři oči.“
Zamrkal a bylo vidět, že mi tak docela nevěří.
„Neublížím ti. Vždyť ze mě teď vztek ani zlobu už cítit nemůžeš.“
„Cítím jen okamžité extrémní emoce. Pokud jsi vklidu, tak do tebe nevidím.“
„Trochu mi věř, ano.“ Zašeptala jsem a přiblížila se k němu.
Nahmatala jsem si lem jeho trička a zajela pod něj oběma rukama. Přejela jsem po bříšku do stran na boky až na záda.
Konečně zavřel oči. I když vypadal, že je pořád ještě ostražitý.
Přejížděla jsem mu prsty kolem páteře od beder po lopatky a zase zpět. Zatla jsem drápky do jeho kůže a přejížděla od páteře k bokům.
„To je příjemný.“ Zavrněl a sklonil hlavu. Maličko se uvolnil, což jsem uvítala. Svévolně se usmál.
„Proč to vlastně děláš? Přeci jsem se tě dotknul.“ Pronesl, ale postoj nezměnil.
„Protože tě mám ráda.“ Přišlo mi to tak přirozené a jednoduché.
„Cože?“ otevřel oči dokořán a díval se na mě.