Nebezpečné Známosti

Někdo pláče nad rozlitým mlékem, někdo sténá nad rozbitou věcí, ale každý brečí nad ztrátou blízké osoby. Každý v životě něco ztratil, svoji oblíbenou hračku, svoji práci, svůj snubní prsten nebo svou rodinu. Moje maminka umřela před necelým rokem, na těžký zápal plic. Člověk by si i řekl, že v dnešní době se dá vyléčit všechno krom těžkých chorob, ale i těžký zápal plic, člověka zabije. Vyrovnání s její smrtí samozřejmě nebylo skvělé pomazání, ale co bolí, to jednou přebolí a člověku zbudou jen krásné vzpomínky. Naštěstí, jsem na tu bolest nezůstala sama. Mám staršího bratra, který mi byl vždy oporou. Mám přátelé, známí a taky posledního člena mé ne-velké rodiny. Teta Sue je jediná, kdo nám s bráškou z té rodiny zbyl a teď už nějaký čas u ní bydlíme.

„Amber máš na stole snídani a svačinu.“ Upozorní mě Aron, můj bratr. „Jojo, hned si pro ni jdu, už takhle nestíhám.“ Ucedím, vyřítím se z našeho společného pokoje a rychlým krokem jdu do kuchyně, která je hnedka za rohem. Tento byt je velmi malý, pro čtyři osoby. Krom nás a tety, tu bydlí i tety přítel Jeff. Osobně ho nemám moc ráda, není to zrovna sympaťák a jeho bratři by se mohli jmenovat Vodka a Whiskey. Někdy je i celkem agresivní a uřvaný, ale když se něco děje, odeberu se ihned pryč. Ne, že bych se vyhýbala problémům, ale tato střecha nad hlavou je teď to nejlepší co můžeme mít. Bráška už je sice plnoletý a pracuje, ale stále nevydělává tolik, aby nás oba uživil s plným nájmem, nakupoval jídlo a podobně. Mě je devatenáct, chodím na školu a brigádu si kvůli času, kdy se musím soustředit na studia, nemohu dovolit. Nahmátnu velký zabalený balíček jídla na lince a pádím to zase do našeho pokoje. „Sakra, musíte tolik dupat!“ ozve se křik z vedlejší místnosti a to z ložnice tety a Jeffa. Ložnice je ihned vedle našeho pokoje. Pokouším se dál nedupat, hodím otrávený obličej na Arona, který si hoví na sví posteli, čapnu tašku a mizím do školy. Dnes mám psát tři testy a doufám, že je napíšu aspoň na průměr. Pak budu mít od všeho pokoj, je pátek, možná bych se mohla porozhlédnout po městě po nějaké práci.

Zapluju do lavice, div se nenatáhnu přes hromadu tašek v uličce, vyndám rychle učebnice a v tu ránu zazvoní na hodinu. „JO!“ hrknu si pro sebe, že jsem tu tentokrát včas. „Mmm asi ti to začnu měřit, si čím dál tím rychlejší.“ Sykne má spolusedící Faith. „Nemůžu za to, že teta bydlí od školy tak daleko, můžu ji být ještě vděčná.“ Utrousím zadýchaně a opřu se o opěradlo. „Zajdi si za ředitelem, řekni mu, že dojíždíš a on ti odpustí aspoň deset minut ze začátku.“ Navrhne sebejistě Faith a důležitě se na mě podívá. „No když to říkáš ty.“ Odpovím a rovnou se zvednu na pozdrav, protože právě přichází paní Windmoorová, zástupkyně ředitele a pěkná můra.
Odbude čtvrtá hodina odpolední a všichni, nebo tedy jen ten zbytek se hrne ze školy pryč. Je strašný vysedávat tam přes půl dne a nebýt otrávený, nebo mít blbou náladu. „Jedeš domů?“ otáže se mě Faith a hledá něco v kabelce. „Ne, chci zajít do města. Chci se podívat po nějaké práci a možná po nějakém tričku nebo kalhotách.“ „No tak to jestli ti nebude vadit, razím s tebou.“ „No vadit mi to určitě nebude.“ Ceknu a jdeme směr centrum.

Odpoledne s Faith strávíme skvěle. Pochodily jsme po krámech jako pořádné holky, zašly na kafe a popovídaly si. Jen tu blbou práci ne a ne sehnat. Zřejmě budu za chvíli na mizině. Za nedlouho po našem kafovém dýchánku se rozejdeme a já směřuji domů. Jelikož je už podzim, stmívá se kolem páté a šesté. Začnu trošku přidávat na krok, abych stihla autobus, další mi jede až v půl desátý a to bych fakt nechtěla. Mrznout na tak pusté zastávce. Stihnu autobus v osm a trvá mi zhruba dvacet minut cesty autobusem a pak asi další patnáct minut pěšky, než konečně dojdu k malým řadovým domkům. Co mě překvapí, že před domky stojí několik drahých aut. Aspoň dva černé džípy a dva nějaké sporťáky. „Co se to tady zase děje?“ řeknu si sama pro sebe, dojdu k nám na terásku a vejdu dovnitř. Uslyším hluk z jídelny, zřejmě má teta návštěvu a to asi hodně velkou a bohatou. Sundám si boty a bundu a nenápadně se proplížím kolem jídelny do pokojíčku. Nekoukala jsem, kdo tam sedí, jsem sice zvědavá, ale tohle nepotřebuju vědět. Vsadila bych se, že to jsou ti „přátelé“ Jeffa, který si je sem táhne skoro každý pátek, když hrají poker. Teta mi o tom říkala, abych se toho nezděsila, ale zatím to je poprvé co jsou tady, bydlím tu teprve čtvrt roku. Zalezu si do pokoje, zavřu se tam a hodím batoh a nákupní tašky na postel. Jsem z celkového dne znavená. Mám hlad a žízeň, ale opravdu se mi nechce do kuchyně, natož procházet kolem jídelny plných chlapů typu Jeff. Slizký, hnusní, opilý a smradlavý. Jejich řev a smích je slyšet až ke mně. Hodím oči v sloup a převléknu se do domácího. Sednu si na chvilku k počítači, ale kručení žaludku mě začíná přemáhat. Avšak na štěstí se ozve ťukot a do pokoje vstoupí teta Sue. „Ahoj této.“ Pozdravím ji mile. „Ahoj Amber, chceš něco k večeři?“ zeptá se mě tak přiškrceně. „Jo, mám strašný hlad.“ Odpovím nadšeně. „Tak se pojď najíst s námi do jídelny.“ Řekne teta a všimnu si, že se na mě nějak divně dívá. Vstanu a jdu k ní blíž, odvrátí ode mě pravou část obličeje, jako kdyby něco skrývala. „Co se ti stalo?“ zeptám se na rovinu, všimla jsem si jejího fialového spánku. Modřiny, která vede až nad obočí. Teta nic neřekne. „To ti udělal Jeff?!“ ucedím naštvaně. „Amber nech toho, pojď do jídelny, prosím.“ Řekne přesvědčivě, jako kdyby na tom život záležel. „Proč se mu nevzepřeš a nevyrazíš ho…“ zaprotestuju. „Já-já nemůžu, pojď prosím do té jídelny a nic neříkej.“ Utrousí, chytne mě za ruku jemně a jde se mnou pomalu do jídelny. Všimnu si jak si do rukávu utře neposednou slzu a nechci raději chápat, co se děje. Vejdu s tetou do jídelny a nastane ticho. Všechna pozornost je uvedena na nás dvě. „Ahoj Amber, pojď si s námi dát večeři.“ Cekne přecukrovaně Jeff a ukáže na místo vedle něj. Zhnusí se mi to jeho „milé“ já, ale nic nenamítám a jdu si sednout. Samozřejmě si nesednu tak blízko, jak ta židle vedle něj byla, ale kousek se odsunu. Všichni na mě koukaj, jak nevím na co. Sedím tu pět mužů, krom Jeffa. Všichni upravení, oblíknutí v sakách a košilích, ověšeni různými prsteny a podobně. „Proč na mě tak vejráte?“ neodpustím si říct, protože mě to fakt štve. Všichni se dají do smíchu. Za to teta stojí u plotny a nandává jídlo. Zřejmě jenom pro mě, protože prostírání je připraveno též pro mě. Kdyby byl tak doba Aron! „Je vtipná Jeffe, to ses nezmínil.“ Řekne pobaveně jeden z mužů od stolu. Upravený knír, načesané vlasy do zadu, náušnice v uchu a přitom vypadá tak na šedesát. Je to snad nějaký motherfucker mafián nebo co?! Teta mi dá na stůl jídlo, vypadá jako vždy dobře, ale hnusí se mi, když ho mám jíst s nimi. „Vezmu si to do pokoje.“ Ucedím a už bych se zvedla, ale to mě za rameno přisadí k židli muž na boku. Přísný pohled, pleší a černými brýlemi. Zase bych měla jiné přirovnání. Matrix je všude. „Tady budeš sedět.“ Ucedí hlubokým hlasem a podívá se na Jeffa. „Tak kolik?!“ zeptá se. „5?“ navrhne cosi Jeff. „Zbláznil ses, ona nemá cenu ani za milion. Je to ještě panna?!“ zeptá se opět. „Co prosím?!“ ucedím a vyvoraně na ně koukám. „Myslím, že není.“ Přiznal se Jeff. „Tak jak nám ji můžeš nabízet za pět melounů, vzpamatuj se příteli.“ Oboří se a pohlédne na mě. Sjede mě od hlavy až k patě a pak zase zpátky. „Hm, dal bych ti maximálně půl melounu, víc mi za to nestojí. Jsou to peníze, jako peníze a ty je potřebuješ, říkal si to.“ „Cože?! Jaký peníze…vy se tu bavíte o mě?“ hrknu na ně a upřu pohled hlavně na Jeffa. „Promiň kotě, ale i pro dva lidi je tu málo místa a tvého bratra pak vykopnu na ulici, bude mu líp i bez tebe.“ Řekne chladně Jeff a já se podívám na tetu. Už tu není, kam zmizela. Ona s tím souhlasí? Co je to za blbost. „Nejsem žádné tvé zboží kreténe!“ vykřiknu na něj, rychle se zvednu a upaluju pryč. Uslyším odsunutí židlí a je mi jasný, že vyrážejí za mnou. Uteču do pokoje a zamknu se. „Mobil, musím najít mobil, sakra kde je.“ Ucedím a chci zavolat policii, protože tohle je moc. Pokud je to nějaký hodně špatný fór nebo já nevím. Nemůžu ho najít a tak se rozhodnu pro okno, jsme v přízemí, takže se mi nemůže nic stát. Jenže tento zběsilý útěk mi překazí náraz do dveří, kterým ty dveře vyletí z pantu. „Kurva!“ ujede mi strachem a adrenalinem a už jsem stáhnuta u z okenního rámu za vlasy na zem. Vykřiknu bolestí a jsem zpacifikována na břicha a rukama za zády. „Tak kočičko a máš po ptákách.“ Ucedí zase jiný muž a zvedne mě ze země. Vzpírat se můžu, jak chci, ale je mi to prd platný. Řvu o pomoc, křičím, kopu, štípu, snažím se zachránit, ale nic a nikdo mi nepomůže. Všimnu si ještě, jak jeden muž předává Jeffovi peníze a pak jsem odvedena ven. „Píchni jí to.“ Uslyším zase a ani ne o půl minuty cítím vpich do ramene. „Koňská dávka hm?“ má poslední myšlenka upadá ve tmě.