Nebezpečné známosti 2. kapitola

Třeští mi hlava. Bolí mě celé tělo. Vidím jen tmu. Co se to děje? Je to snad zlý sen? Jsem mrtvá? Kruci! Chci se pohnout, ale mé tělo to ztěžka odmítá. Bolí mě strašně břicho. Šáhnu si na něj a uvědomím si, že jsem nahá. Začnu zmatkovat, chci křičet, ale nejde to. Najednou se rozsvítí prudká světla a na chvíli mě to oslepí. Žmourám očima od stropu, kde je řada světel a koukám do strany, kde si všimnu tmavých zrcadel. Ne to nejsou zrcadla, to jsou okna s tmavým sklem. Kruci, kde to jsem, nejsem snad?! „Vítejte dámy a pánové. Dnes tu máme další kauci s tentokrát starším zbožím. Dívka, devatenáct let. Krásná, mladá, ale bohužel, už to není panna, čím se její cena zmenšuje, ale myslím, že stále bude co k nabízení.“ Muž, který to vypráví, ke mně přistoupí a kouká na mě. „Základní cena je půl milionu dolarů.“ Navrhne a čeká, zda dá někdo víc. Ozve se jaký si zvuk bzučící a muž oznámí „mou“ novou částku. „Tři čtvrtě milionu dollarů, kdo dá víc?“ Jakým si gestem přivolá dva chlapy, oděném v černém oblečení, uchopí mě za lokty a zvednou mě, tak abych stála. „Koukněte, jak je vyvinutá, krásná, no tak kdo dá víc?“ Další bzučící zvuk. „Ano, milion a půl, to se nám to dobře vyvíjí, ještě někdo, nebo to mám přijmout, hm?“ utrousí muž, přistoupí ke mně muž a praští mě čím si po zádech. Štípne to a já vyjeknu bolestí. „Nikdo nedá víc?“ zeptá se opět a ještě by mě jednou uhodil a ozve se „díky bohu“ další bzukot. „Páni, Dva miliony a pět set tisíc. Poprvé, podruhé, potřetí. Prodáno číslo 435. Moc děkujeme!“ vyhrkne muž a já jsem spuštěna rovnou na zem. Žádné jemné položení, drsně jsem dopadla na podlahu a tak jak jsem dopadla, tak jsem i omdlela. Vysílením, bolestí.