Nebezpečné známosti 3.kapitola

Opět se probouzím a opět někde jinde. S tím rozdílem, že tento strop je květovaný, v místnosti je dost světla a je slušně vybaven všemi věcmi, jako je zrcadlo, skříň, závěsy, mini bar a další. Sundám ze sebe deku a naneštěstí zjistím, že jsem oblečená do celkem fádních dlouhých úplně obyčejných šatů. Zřejmě nějaké letní látkové šaty. Vstanu a chvilku mi trvá, než se pořádně postavím, nevím, jak dlouho jsem ležela. Motá se mi na to dost hlava. Popojdu pár kroků a dostanu se k oknu. Venku je vidět jen krajina, lesy, louky, slunce zatažené za mraky a to je vše. Odeberu se od okna a mířím k velkým dveřím, avšak najednou uslyším zvuk, jako kdyby někdo přicházel z druhé strany, rychlými kroky zajdu za dveře a z poličky si vezmu to, co mi přijde pod ruku. Porcelánová mísa. Připravím se na odpal, klika se sehne, dveře se otevřou a dovnitř vejde jakási dívka, neváhám a udeřím ji přímo do obličeje. Vypískne bolestí a svalí se na zem. Když tak bezmocně leží na zemi, uvědomím si, že ona musí být ještě mladší než já. Chudák, ale co, nyní se spíše starám sama o sebe a kdo by ne, v mé situaci. Vyběhnu z pokoje do místnosti, která by se dala nazvat velmi dlouhou chodbou. „Sakra, kam teď.“ Pomyslím si a myšlenky mi rotují. Musím najít schody nebo tak něco, protože jsem celkem vysoko, když jsem se koukala z toho okna. I když jsem ještě chvíli spala, pokouším se běžet, jak jen to jde, ale nohy moc neposlouchají. Stále nejsem ve své kůži. Zahnu po té dlouhé chodbě za rok, kde je další chodba a schodiště dolů. Neváhám a běžím a přitom dávám pozor na to, aby mě nikdo neviděl. Ani tu nikdo není. Je tu ticho jak v hrobě, snad ještě víc. Seběhnu bosá po studených schodech a dostanu se do menší místnosti, která se však také rozděluje, jenže tady už přicházím na prvního člověka. „Ale ne.“ Utrousím a vidím muže, oděném v saku. Zřejmě nějaký sluha, vypadá i na to. Všimne si mě a zastaví se. Já zírám na něj a on na mě. Nikdo nic neřekne, nikdo se nehýbe. „Přejete si něco, slečno?“ prolomí to ticho. Zaskočí mě taková to otázka. „Přeju si východ.“ Odpovím nejistě a nějak se mi ta situace nelíbí. „Východ je támhle, když zajdete za ten roh, jsou tam takové široké sochy a u nich je východ. Jdete snad někam?“ otáže se tak debilně. „Jdu domů…“ ucedím a jdu tam, avšak nespustím z něj oči. On se jen zašklebí, odrazí se od tlustého koberce a vyrazí rychlým během ke mně. „Neee…“ vykřiknu a dám se na útěk. Proběhnu dalším sálem a nikde žádné posrané sochy nevidím. Jsem v háji, on mi lhal, je tu slepá ulička! Zastavím se uprostřed a otočím se na něj. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsi na to naletěla, jsi už asi pátá.“ Řekne pobaveně a směje se. „Co je to za psychopata?!“ pomyslím si a nevím co se právě bude dít.

....

„Co se to děje? Proč tu jsem!“ vyhrkne Amber na toho muže, který vypadá jako sluha. „O promiň, zapomněl jsem se ti představit, jsem Michell, je to francouzský jméno, tak ho tak i vyslovuj.“ Představí se muž, ukloní se, ale stále má ten blbý ksicht. „Je mi celkem jedno, jak se jmenuješ, pro mě je důležité, co tu dělám!“ ucedím dost vážně. „Nebuď nepříjemná, princezno, tady si chvilku pobudeš, než si pro tebe přijede tvůj pán.“ „Jaký pán?! Nemám žádného pána, jsem sama za sebe.“ Ceknu rozhořčeně. „No myslím, že už ne.“ Ozve se najednou za Michellem a zpoza něj vyjde muž. Vyšší postavy, hubenější. Černý švihácký účes, neposedné chmýří na bradě a zelené oči. Byl by to fešák, kdyby nebyl na straně hajzla. „Proč není oblečená do normálního oblečení Michelli?“ udiví se ten muž. Michell si mě prohlédne a pokrčí rameny. „Já myslel, že ji má obléknout Patty.“ Utrousí Michell. „Ty krávo jedna. Až tě chytím, tak tě zabiju!“ ozve se odkud si, zřejmě křik té dívky, kterou jsem sejmula porcelánem. „Proč tak řve?“ udiví se muž a podívá se na mě. „Michelli, připrav ji na večeři, Jameson tu bude každou chvíli.“ Oboří se muž a otočí se na odchod. „Hey, co tu sakra dělám!!!“ zakřičím na něj, mám snad právo to vědět. Otočí se na mě a chvilku mi ostře kouká do očí. „Nejsi na straně tázaného, ale když už se teda ptáš, řeknu ti to. Právě jsi můj majetek a večer budeš majetek zase někoho jiného. Jsi dárek, pro mého bratra, budeš se mu líbit.“ Cekne pobaveně ten muž. „Svině.“ Syknu napruženě, protože ta situace je čím dál tím horší. „Klidni se s těmi slovními hříčky, jinak špatně dopadneš.“ Upozorní mě a odejde. Podívám se na Michella, který se ke mně blíží. „Šáhneš na mě a –„ nestačím ani říct a už mu visím přes rameno, hlavou dolů. Zmítám se, jak chci, ale pevně mě drží. Odtáhne mě až zpátky do toho pokoje a hodí na postel. Sebere věci ze země, které tam nechala údajná Patty a hodí je na mě. „To si obleč.“ Řekne vážně, zavře dveře a ještě je dodatečně zamkne. „Super!“ křiknu a dává se na mě úzkost. Podívám se na to oblečení. Jsou to silonky, černé šaty, koktejlové a vsadím se, že o číslo menší. Co teď? Co takhle si z toho oblečení udělat dlouhý provaz a utéct, ale to by asi nevyšlo. Nevím ani kde jsem. Neodhodlaně si tedy svléknu ty hrozný šaty a jsem tam jenom v mém spodním prádle, aspoň něco mého mi zůstalo. Navléknu se do těch nepříjemných kousavých silonek a pak se natáhnu do šatů, které mi kupodivu padnou. Když se postavím před zrcadlo, tak musím trošku uznat, že mi sluší, ale to každopádně nemění situaci. Myšlenky kolují a já přemýšlím o všem možném, jak z téhle situace ven. Mám se snad zabít, abych to ukončila? A co vůbec Aron? Shání se po mně, neudělal mu někdo něco?! Pane bože, co mám dělat!