Nebezpečné známosti 4.díl

O chvíli později se ozve zámek a dveře se otevřou. Ve dveřích stojí Michell. „Pojď se mnou a chovej se slušně.“ Upozorní mě velice vážně. Neochotně se zvednu a pomalým krokem jdu ke dveřím. Čapne mě za ruku a vleče mě kam si. Sejdeme dolů po těch samých schodech, akorát zahneme na opačnou stranu. Projdeme malým salónkem a ocitneme se v jídelně, s obrovským stolem, krbem, hovícím koutkem a barem. U stolu sedí naproti sobě dva muži. Ten co jsem měla čest ho poznat jako „svého pána“ a ten druhý bude zřejmě můj „budoucí pán“. Oba dva se na mě otočí a já koukám, tak akorát do země. Nechci vidět další pohledy. Sakra, už mě to nejen že frustuje, ale dost deprimuje. „Jamesone, tak tohle je tvůj dárek k tvým narozeninám.“ Hrkne nadšeně ten muž. Údajný Jameson, je celkem zaskočený. Podívá se na mě a pak zase na svého bratra. „Co nelíbí se ti?“ opáčí. „Kolik si za ní dal?“ ucedí Jameson velmi chladným hlasem. „To nechtěj vědět, je to tvůj dárek. Pojď si sem sednout.“ Obrátí se ke mně a Michell mě postrčí směrem k nim. Sednu si doprostřed, přesně mezi terče jejich pohledů a je mi blbě z toho. „Otcův majetek vyhazuješ za šlapky?“ pokárá Jameson svého mladšího bratra. „Hele, je to už můj majetek, takže ti může být jedno, jak s ním vynaložím a navíc, chtěl jsem ti udělat radost. Dlouho jsem tě neviděl se ženou. Leda, že by ses dal na chlapečky.“ Rýpne si s úsměvem, ale to ho ihned přejde po pohledu Jamesona. „Vypadám snad jako nějaká šlapka?! Jsem normální člověk kruci, tak se mnou přestaňte jednat, jako s věcí do hajzlu!“ křiknu a prásknu do stolu, začínám být už vysoce agresivní a myslím, že se mi to vymstí. Nastane ticho. Hluboké ticho, které prolomí zase Jameson. „Sailere, kde jsi ji vyhrabal?“ zeptá se zcela vážně. „Na kauci.“ Přizná se Sailer. „Jsi idiot.“ Ucedí Jameson a hned na to začnou další sluhové roznášet jídlo. Rovnou hlavní menu. Brambory s kuřetem a zeleninou. Normální jídlo konečně. „Myslel jsem, že budeš mít radost.“ Utrousí herecky Sailer. Strašný simulátor! Pak už však nikdo ni neřekne. Všichni se věnují jen jídlu, bohužel i já, měla bych si spíše promyslet plán, jak zase zdrhnout.

...

Když se špinavé nádobí od stolu odneslo, podávalo se víno, ale to jsem si fakt nevzala. Oba dva byli tišší a sledovali se navzájem, sem tam koukli po mě, ale nic víc, nic míň. „Doufám, že si ji vezmeš Jamesone. Dost by si mě urazil.“ Oboří se Sailer. „Proč si ji nenecháš, k čemu mi bude.“ Řekne vážně Jameson. „Já mám děvek dost, mám služky a můžu si dalších takových tucet pořídit a máš ji na to, aby sis taky někdy užil, jsi jen zamračený, unavený a máš neustále špatnou náladu, kdo to máš snášet hm?“ sykne Sailer a má Jamesona nahraného. „Ty nejsi člověk, jsi zrůda.“ Chopím se slova, protože ten druhý nic na to neřekl. „Je mi z tebe na blití, ze všech takových lidí!“ syknu, vstanu a otočím se na odchod. „Tak fajn, vezmu si ji.“ Ozve se najednou Jameson a mám další důvod na útěk, jenže cestu mi zarazí Michell. „To jsem rád.“ Uculí se Sailer a vstane od stolu, stejně tak jako Jameson. Oba dva se pomalu rozejdou směrem ke mně a zastaví se přede mnou. „Kdyby ti nevyhovovala, tak ji pokud zabij, nebo mi ji vrať, já už bych s ní nějak vynaložil.“ Cekne s nechutným výrazem Sailer. Je mi z něj fakt špatně. Jameson mě chytne ledovou rukou ta holou paži a jde se mnou do salónku, kde si od služky převezme dlouhý černý kabát a vydá se ke vchodovým dveřím. „Doufám, že dárek rozbalíš ještě dneska!“ ucedí nakonec Sailer, ale to už je moc. Vytrhnu se Jamesonovi a vlepím facku Sailerovi. Dala jsem do toho takovou sílu, že jsem mu snad dala i pěstí. Sailer ránou poodstoupí dva kroky a chytne se za tvář. Normální člověk by asi křičel, brečel a prosil o slitování, ale já se nemíním tak vzdát. Možná mě zabijí, ale bude to tak jednodušší, no ne?! „Ty čubko jedna!“ hrkne Sailer a už by se napřáhl, ale to mu zarazí Jameson. „Nezapomeň, je to můj dárek.“ Řekne velmi chladně a ještě s takovým odporem. Čapne mě opět za ruku, otočí se a vypochodujeme ze dveří ven, kde velmi přituhuje na teplotě. Je už tma a rozsvítí se jen venkovní světlo. Před krátkými schody stojí černá audi s tmavými skly. Jak já nenávidím tmavé skla. Otevře mi zadní dveře a já si nastoupím. Posadí se k volantu a nastartuje, už už hmatám po klice a otevřela bych dveře, kdyby na mě nenamířil pistolí. „Okamžitě si sedni. Šáhneš na tu kliku a zabiju tě!“ ucedí hrozivě Jameson a zamkne všechny dveře. V tu chvíli mi naběhnou slzy do očí, jak mizerné. Teprve teď mi jde doopravdy o život.