Nebezpečné známosti 5. kapitola

V tu chvíli se daly mé emoce do pochodu a já „konečně“ začala plakat. Člověk si může plakat, jak chce, nikdy mu to nepomůže. Utápím se v slzách a říkám si, proč zrovna já. Nechci nic takového přát někomu jinému, to rozhodně ne, ale nejraději bych na tomhle místě nebyla. Chtěla bych být doma. Tedy u tety aspoň. Avšak ne s tím hajzlem Jeffem, který mě zaprodal pro peníze. Chci být s Aronem, chci vědět, zda je v pořádku. Myšlenky se na mě sypou a já po dvaceti minutách prolévání slz, už nemohu. Nemůžu brečet, protože to nejde. Dosti slzných kanálků jsem vybrečela, při mámině smrti a od té doby se mi to nestalo.
Jameson je celou cestu ticho a je mu zřejmě jedno, jak mi je. Ve zpětném zrcátku si všimnu, jak kouká dopředu na vozovku a zřejmě o něčem přemýšlí. Ani se na mě nepodívá. Otočím hlavou směr k okénku a dívám se ztmavenými skly ven. Toto okolí nepoznávám, je to sice město, ale ne až tak velké a rozlehlé, jako je město, odkud pocházím. Přemýšlím, zda by mi někdo pomohl tady z ulice. Lidé tu po ulicích chodí, hledí si svého, dívají se před sebe a to je vše, chovají se jako roboti. Z přemýšlení mě vytrhne zastavení „našeho“ auta. Dívám se co se děje a všimnu si, že stojíme u obrovských garážových vrat, které pomalu vyjíždění nahoru a otevírají se. Když jsou vrata úplně nahoře, Jameson šlápne na plyn a my vjedeme dovnitř. Za námi se vrata zase zavřou a projíždíme mezi dalšími vozy. Zřejmě to bude parking pro obyvatele tohoto obrovského domu, když to tak mohu říct, je to spíše menší mrakodrap. „Vystup si.“ Řekne tiše Jameson, ale tak abych ho dostatečně slyšela, samozřejmě ho poslechnu. Jeho zbraň mě dostatečně vystrašila. Vystoupím a čekám, co se bude dít. Vystoupí též, zamkne auto a jde směrem ke schodišti, u kterého je i výtah. Nastoupíme do výtahu a připadám si jako loutka, která nechá se sebou manipulovat, mám se bránit a znova utéct? Jsem tak zmatená, že ani nezaznamenám, do kolikátého patra jsme to vjeli a dveře od výtahu se už otevřeli. Vyjdu na pustou chodbu vymalovanou do oranžova a zdobenými moderními obrazy a uvidím jediné dveře na konci chodby. Zřejmě to bude jeho doupě. Vyštrachá klíče z kapsy a projede kódovaný zámek kartou, kterou má připnutou na klíčích. Otevře dveře a mě se naskytne udivující pohled na obrovský pokoj, moderně zařízený. Byl opravdu rozlehlý a člověk by v něm našel vše. Velká televize, pohodlné pohovky, koberec, obrazy, velká hi-fi věž s mnoha stojany na cd, velká knihovna a krb. Tomu všemu dominuje okno přes celou jednu délku obýváku. Bylo to úchvatný. Na straně obýváku byly schody, které vedly kamsi do neznáma. Jen jediná místnost byla ještě vedle obýváku a to kuchyň, též moderně vybavena. Člověk by si i myslel, že je v ráji, ale opak je pravdou. „Budeš tam tak stát a blbě civět.“ Ucedí se špatnou náladou Jameson, sundá si kabát a pověsí ho na věšák. Nevím ani co mám dělat, jsem teď jeho služka? Domácí? Nebo snad věc, kterou si může znásilnit, když se mu zachce. Seberu všechnu odvahu a zeptám se ho. „Co se mnou bude?“ utrousím a polknu, div mi nervozitou srdce nevyskočí. Jameson se na mě podívá a je vidět, že o tom dosti přemýšlí. „Nevím, popravdě, chtěl jsem tě tam nechat, ale třeba budeš k něčemu dobrá.“ Řekne jakoby nic. „Pane bože, uvědomuješ si, že jsem člověk, nejsem žádná věc, se kterou si můžeš vynaložit, jak se ti bude chtít?!“ seberu další špetku odvahy. „Proč mě nepustíš, nic bych neřekla, ani nevím, jak se pořádně jmenujete, nevím, kde jsem.“ „Neříkej mi, co mám dělat.“ Sykne Jameson a rozejde se do kuchyně. Jdu ihned za ním, jak ocas a lpím na jeho odpovědi, on mě více méně ignoruje a hledá něco v lednici. „Umíš vařit?“ optá se mě náhle. „Co?!“ ucedím nechápavě. Chápu jeho otázku, ale ta absolutně nemá nic společného s mojí situací. „Slyšela jsi snad ne?“ oboří se. „J-jo, něco jo.“ Hlesnu nejistě. „Tak fajn, uvař mi něco a pak si promluvíme. Jdu do pracovny, tam za mnou nechoď, prostě na mě zakřič.“ Řekne klidně a vydá se na odchod. Nechápavě tam stojím a nejraději bych začala řvát, vztekat se a sprostě nadávat. „Jo, a jestli mě míníš otrávit, nebo tak. Tak tě zklamu, takový jedy a podobný serepetičky, tu nevedu. Ani mycí výrobky.“ Řekne chladně a odejde.