Nebezpečné známosti 7. kapitola

„No, tak dobrá, přijímám dohodu.“ Usoudím později, když dojí svůj talíř omelety a utírá si pusu do bílého ubrousku. „To jsem rád, aspoň nebudou žádné problémy.“ Hlesne Jameson a opře se o opěradlo. Podívá se na mě a já pohled odvrátím, nechci se na něj dívat, přijde mi nechutný, nemluvě o jeho debilním bratrovi. „Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptá se. „Amber.“ Odpovím jednoduše. „Fajn, teď si ještě upřesníme podmínky tvého pobytu tady. V žádným případě se nepokoušej utéct, protože jestli ano, já si tě najdu a nechtěj vědět, jak to dopadne. Pak mi nebudeš chodit do pracovny ani do ložnice. Nechci tě tam vidět. Nebudeš mě budit, nebudeš mě rušit a nebudeš agresivní, fakt věř tomu,že já jsem trpělivý, ale všeho je jednou moc. Ty pistoli použít umím, takže na to nezapomeň.“ Upozorní mě a mě to zmenšuje šanci na přežití. „Kde budu spát?“ zeptám se pro opatření, protože mě to zajímá. „Ukážu ti.“ Odpoví a zvedne se ze židle. Směřuje do obýváku a já jdu za ním. Vystoupáme po schodech a jdeme po balkónku ze kterého je vidět celý obývák až k hlavním dveřím. Dojdeme až na konec, kde jsou dveře jako každé jiné. Jameson je otevře a přede mnou se ocitne menší pokoj. Jedna postel, jedna skříň, jeden stůl a nic víc, ani okno tam není. Avšak je tam dostatek osvětlení, ale i přesto je pustý. „Tady budeš spát, seženu ti ještě něco na sebe, protože tu asi nebudeš stále chodit v šatech.“ Usoudí. Vejdu do menšího pokoje a rozhlédnu se po něm. Je fakt, že je to luxus, na tož v jaké jsem situaci. Jameson za mnou zavře dveře a já se tam ocitnu sama. Lehnu si na postel, která má velmi měkký polštář a mohutnou deku. Otočím se ke zdi a myšlenky zase kolují, přebírám si to celé znovu a znovu a stále si dávám ty samé otázky. Z tak velkého namáhání mého mozku za nedlouho usnu a to tvrdým spánkem.

Vzbudím se a promhouřím oči. Protřu si je a protáhnu mé zkamenělé tělo. Porozhlédnu se po pokoji, který je stále osvětlen lampičkou na stole a velkým světlem a uvědomím si, že jsem zpět v realitě. Vstanu a pomalu se vydám ke dveřím, kolik tak může být hodin. Otevřu dveře a uslyším tlumené hlasy. Jdu po balkónku a přes zábradlí nahlédnu dolů do obýváku, kdo to tam je. Je mi jasné, že je to Jameson, ale ještě s ním na sedačce sedí nějaká žena. Zrzavé vlasy, fialový kostýmek, upravená a načesaná. Dojdu až ke schodům a to si mě všimnou. Ztichnou oba dva a já dělám jakoby nic a směřuji do kuchyně. „Pojď sem.“ Slyším jen Jamesona, který mě neosloví přímo a já se teda otočím a dojdu k ním. Ta žena se na mě usmívá a Jameson má svůj typický tvrďácký výraz. „Tohle je Rachel, Rachel tohle je Amber.“ Vysloví mé jméno, jako kdyby to bylo nevím co. „Těší mě.“ Řekne mile Rachel a podá mi ruku na pozdrav. Příjmu ji, ale nic neřeknu. „Nadiktuj Rachel svoje míry a ona ti koupí oblečení.“ Řekne jednoduše Jameson a napije se hrknu kávy. „Trička mám velikosti M nebo L, jak kdy. Kalhoty asi 38, nevím prostě říkám, jak kdy.“ Řeknu, protože mi to přijde jako fakt stupidní situace. Ona si to všechno poslušně zapisuje. „A spodní prádlo?“ zeptá se jakoby nic. Jameson nehne ani brvou, takže mu to asi je jedno. Nevnímá. „Ehm no taky L.“ „A podprsenka?“ pokračuje dál v dotěrných, ale v přesto důležitých otázkách. Jak u debilů toto. „No 80C?“ řeknu spíše tázavě, protože to ani pořádně nevím.“ „Dobře, zítra ti to přivezu a sama uvidíš, to co ti nebude, to mi zase vrátíš, ok?“ řekne mile a ještě s úsměvem.




„Vezmi ji taky nějaký společenský šaty, možná s ní vyrazím na nějaký večírek.“ Utrousí Jameson. „No to by jsi teda měl, konečně lidí uvidí, že máš přítelkyni a budeš ještě populárnější.“ Řekne pobaveně Rachel. „Nebudu ji prohlašovat za svoji přítelkyni, jen jako doprovod tam půjde.“ Osočí se Jameson a Rachel s začne chichotat jako nějaká puberťačka. „Ty s tím naděláš, jsi jako malý.“ Rýpne si s úsměvem Rachel a pak se podívá na mě. „Jsi tak roztomilá, Jamesonovi ve společnosti přineseš určitě štěstí.“ Prohlásí Rachel a to mě teda spíše urazí. „Jsem snad nějaká ozdoba do hajzlu, už mě sakra přestaňte považovat jako věc.“ Ucedím se zvýšeným hlasem a odejdu do kuchyně. V obýváku nastane ticho a já mám chuť zase s něčím třísknout. Raději mrknu do ledničky a rozmýšlím se, čím ten vztek mám zajíst. Čmajznu celou oříškovou čokoládu, ovoce a jogurt, i když jogurty nesnáším, dám si ho. S plnou náručí jídla si to napochoduji okolo nich směr pokoj. Když jdu zrovna po schodech, Jameson si samozřejmě nenechá uniknout nějaká argument. „Jídlo se jí zásadně v kuchyni a jídelně.“ Cekne a kouká na mě. I když mám plné ruce jídla, vztyčený prostředníček se mi podaří ukázat. Vítězně zapluji do pokoje a zavřu se tam.