Cena lásky 11.

Opírala jsem se čelem o sklo a vychutnávala si jeho osvěžující chlad. V pokoji bylo dusno k zalknutí, teplý den přešel ve stejně teplou noc a v dálce se občas zablesklo před bouřkou. Hodiny cinkly. Čtvrt na jednu! Vůbec se mi nechtělo spát. Seděla jsem na parapetu v tom naprosto mrtvém domě, zírala kamsi přes koruny stromů a toužila být ptákem, který by jednoduše mávl křídly a nechal celý Monthermer za sebou. Dosud nikdy jsem necítila tak zoufalou bezmoc, bezmoc tvora, jenž se nechal nadšeně vsadit do zlaté klece a zaplatil za to svou svobodnou vůlí, sebeúctou, celým svým životem.

Točila se mi hlava. Už jsem na nic nečekala a otevřela okno. Vzduch naplněný vůní přicházejícího deště byl tak sladký! Lapala jsem po něm jako ryba na suchu a za nějakou chvíli jsem byla s to znovu uvažovat rozumně.

Komu a proč si tady chci stěžovat? Celý omyl, v nějž se můj život zvrtl, byl mým omylem. Platit za něj tedy musím já. Koneckonců, co bych si počala, kdyby se náhodou otevřela dvířka mé zlaté klece? Vždyť bych už ani nenašla odvahu jimi vylétnout! Sophie Brudenell kdesi hluboko ve mně si velice dobře pamatovala to nekonečné počítání každé pence, škemrání o novou stuhu nebo snad boty, nekonečné přenášky o spořivosti, škudlení a šetření... Ach, Sophie, přiznej si, že tvá touha po pohodlí je i dnes pořád silnější než touha uniknout!

Všimla jsem si v šeru pod sebou nějakého pohybu. Napřed mě napadlo, že jen některý ze sluhů tajně utíká na noc za svým děvčetem, ale pak mi došlo, že by si k tomu nejspíš nevybral hlavní schodiště do zahrady, hned pod mými okny. Navíc se ten stín pohyboval velmi opatrně... a najedenou jsem přesně věděla, kdo to je. Teprve na terase jsem si uvědomila, že jsem bosá, neupravená a jen v župánku. Vypadalo to, že se s Williamem snad ani jinak potkat neumím.

„No tak, jen dál, pejsku,“ zaslechla jsem jeho šepot. Ron mě zvětřil i na tu dálku a zastavil se. Maličko štěkl, ale taky přátelsky zavrtěl ocasem.
William mu položil ruku na hlavu. „Je tu někdo?“ zeptal se a já měla sto chutí utéct. Ron znovu zakňučel a pohnul se směrem ke mně. Jeho nový pán se obrátil tam, kde mě tušil.
„Sophie?“ vydechl a vypadalo to, že se mu mé jméno vzpříčilo v hrdle.
Musela jsem se usmát celé té situaci. „Nevím, kam jste se vy dva vydali, ale možná vám přijde vhod ještě jeden průvodce.“

Zastavili jsme se až o hodnou chvíli později, na místě, kde jsme odpočívali přes poledne. Ron dostal volno a nadšeně pobíhal kolem, zatímco my si sedli pod starým dubem, jehož větve se dotýkaly země.
„Tak řekneš mi konečně, co tady děláš?“ zeptala jsem se znovu Williama.
Pokrčil ledabyle rameny: „Venčím psa. Večer jsem na to zapomněl. To víš, je to léta, co jsem se musel o nějakého starat.“ Utrhl stéblo trávy a strčil si ho do pusy jako malý kluk. „Otázka by spíš měla znít, co tady děláš ty? Nemají slušné dámy touhle dobou už spát? Měl jsem za to, že je po půlnoci.“
Sama pro sebe jsem se ušklíbla: „Kdo říká, že jsem slušná? Třeba jsem nemravná hříšnice, která svádí po nocích zatoulané muže, a povalím tě do trávy, než se zmůžeš na obranu.“

Neodpověděl. Vypadalo to, že se dívá na jezero, na tu úžasnou hru všech odstínů modré a černé, která brala dech. Byla to tajuplná, kouzelná tma, jenže se naprosto lišila od tmy, kterou měl před očima on.
„Vím, že nejsi nemravná hříšnice,“ řekl najednou. „Nic takového o tobě nikdo neříká.“
No tohle! Už už jsem nabírala dech k ostré odpovědi.
„Slyšel jsem vlastně několikrát jedno a totéž: pořád velmi krásná, spíš se drží stranou, vtipná, ale ne vulgární, zábavná, ale ne směšná, chytrá, ale ne vychytralá. Teprve když jsem věděl tohle, sebral jsem odvahu a vydal se sem.“

„Zřejmě bych to měla brát jako lichotku,“ odsekla jsem.
William zůstával vážný. „Co se mne týče, tak rozhodně ano.“ Po malém zaváhání ale pokračoval: „Někteří také říkají, že nejspíš nejsi moc šťastná ...“.
„Měli by se starat sami o sebe! A ty zrovna tak!“ Vyskočila jsem ze země. „Už tě vidím, jak jen kveteš štěstím vedle té své duchaplné hokynářky!“

Otočila jsem se na patě a utíkala pryč. Ron si myslel, že je to nějaká nová hra a nadšeně kolem mě skákal, dokud mu nedošlo, že něco není v pořádku. Nejistě se zastavil a zavětřil směrem k místu, kde jsme nechali Williama. Popoběhl zpátky, pak zase ke mně a začal kňučet.
Dřepla jsem si k němu a vzala mu hlavu do dlaní. „Já vím, ty moulo,“ pohladila jsem ho, „nemůžeme ho tam nechat.“

Vydali jsme se zpátky společně, ale díky psímu funění a ňafání mne William neslyšel.
„Aspoň že ty ses mi vrátil,“ chválil Rona a zamyšleně ho hladil.
Přiklekla jsem k nim.
„Vrátili jsme se oba,“ opravila jsem ho. „Bože, Wille, máme tak málo času, nechci ho ztrácet dohadováním! Chci být s tebou, tady a teď, protože tohle je všechno, co nám zbude. Vzpomínky. A ty se časem také vytratí...“

Těžko říct, jak dlouho jsme tam spolu seděli. Já se hřála pod jeho kabátem a hlavu mu opírala o rameno, on měl paže složené na kolenou a občas mi starostlivě přitáhl plášť blíž k tělu.
„Včerejšek byl pro mě jako ten nejkrásnější sen, a víc než to,“ řekl nakonec do nočního ticha. „Jako probuzení po dlouhé bezesné noci, kdy vyskočíš z postele, odhrneš závěsy a zjistíš, že je venku nádherně. Já... čekal jsem tak dlouho, až někdo ty závěsy odhrne i pro mne.“ Zadrhl se mu hlas a trvalo pár vteřin, než dokázal pokračovat. „Dala jsi mi v jednom dni víc, než mi za ty poslední roky dal zbytek světa.“
„Dala jsem v jednom dni víc, než jsem dala za všechny ty poslední roky,“ zašeptala jsem, „a vlastně sama nevím proč.“

Dívala jsem se na sametově modrou hladinu a najednou jsem zvláštním, cizím hlasem začala mluvit o svém životě na Monthermeru. Vynechala jsem poslední bouřlivé události, ale i tak mé vyprávění vyznělo dost nelichotivě, vlastně to bylo jen o penězích a zase penězích, ve všech formách a provedeních. Neměla jsem být na co pyšná.
„Čekal jsem, že touhle dobou budeš mít už dávno kupu dětí, a budeš tak přece jen spokojená,“ řekl pak William váhavě.
Jen jsem potřásla hlavou. Nechtělo se mi vykládat o tom, že jsem už jednou potratila. Některé věci přece jen bolely příliš na to, aby se o nich dalo mluvit.

„Snad budete mít s Elizabeth větší štěstí.“
„Snad,“ řekl, ale chyběl v tom jakýkoli cit. Pustil pramen mých vlasů, s nímž si až doteď hrál. „Měla jsi pravdu. Elizabeth sice není dcerou hokynáře, ale nebylas´ od pravdy daleko. Její otec mi ji nabídl za manželku, ovšem za jistých podmínek. Já... vím, že si s ní nemám nic společného, že k sobě nic necítíme, že mi pravděpodobně bude nevěrná při první příležitosti. Ale nemám na vybranou.“ William mluvil úsečně. „Možná není chytrá, ale je přinejmenším slušná. Když už nic jiného, tak se alespoň postará o mou matku... a o mě.“
„Jaké byly ty podmínky?“ uklouzlo mi zvědavě.
„Obchodního rázu,“ odbyl mě a to byla jasná tečka za celým rozhovorem na toto téma.

„Dobře. Nechceš mi ani říct, jak to vlastně bylo s tím tvým zraněním?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ne. K čemu by to bylo?“
Nadzvedla jsem hlavu a snažila se ve tmě rozpoznat rysy jeho tváře. Moc se mi to nedařilo.
„Já jen… odpoledne u vody jsi vypadal, že pokud nemáš zakryté oči, cítíš bolest.“
„Ano,“ odpověděl neochotně.
Popadla jsem ho za paži. „Ale to je přece dobře, ne? Co bolí, nemůže být úplně mrtvé! Třebas ... třebas by se to mohlo časem spravit, mohl bys zase vidět ...“.
William se otočil tak prudce, až mě to polekalo, a zakryl mi ne právě jemně ústa dlaní.
„Nechej toho, Sophie!“ sykl. „Naděje jsou krásná věc, ale falešné naděje člověka zničí. Oba to víme až moc dobře.“

Jako by svou strohostí zlomil poslední zábranu kdesi ve mně a já se rozvzlykala. Chvilku mě ohromeně poslouchal, ale hned nato mě objal a šeptal mi do vlasů své omluvy.
„Neplakej, prosím tě, neplakej. Tohle jsem nechtěl, opravdu.“ Těšil mě jako malé dítě a mně tekly slzy tím víc, protože jsem nedokázala myslet na nic jiného, než že mi tahle objetí a něžná slova patří pouze dnešní noc. A že po nich budu toužit už pořád, a marně... Skryla jsem tvář do jeho košile a zhluboka vdechovala tu vůni, která mě uklidňovala víc než slova. Zůstala jsem mu ležet v náručí a najednou jsem se cítila hrozně unavená.

Bez přemýšlení jsem ho zlehka políbila na tvář.
„Škrábeš,“ zašeptala jsem pak.
William ztěžka polkl a opatrně se pokusil mi polibek vrátit. Chvíli trvalo, než našel má ústa, ale našel je připravená. Bylo to hladové, zoufalé a neuvěřitelně krásné. Odtrhli jsme se od sebe a lapali po dechu, ohromení tím co jsme udělali a možná ještě víc tím, co jsme přitom cítili. William mě pohladil po tváři a já si tam jeho dlaň vší silou přitiskla. Přála jsem si, aby se čas zasekl právě v této vteřině. Nepřemýšlela jsem o minulosti ani budoucnosti, zůstala jen tato chvíle. Schoulila jsem se v teple a bezpečí jeho náruče, z jeho paže si udělala polštářek a se zavřenýma očima vnímala, jak se mu zvedá a klesá hruď. Hladila jsem ruku, kterou mě objímal, a pak jsem usnula.

Probudila jsem se, až když začínal obzor šednout. Ležela jsem na zemi na Williamově kabátě a Ron mi zahříval záda svým hustým kožichem. William seděl hned vedle.
„Je čas vstát,“ řekl mi. „Padá rosa a za chvíli budeš celá mokrá.“

Posadila jsem se a vzala mu ruce do dlaní. Byly studené jako led. Několikrát jsem na ně dýchla, ale bylo zřejmé, že mu to není příjemné. Jemně je vyprostil a vstal. Ron okamžitě vyskočil na všechny čtyři a začal pobíhat kolem nás. Tmavě modrá tma se změnila na odstíny šedé a začínali se ozývat první ptáci. Objala jsem Williama a položila mu hlavu na hruď. Na okamžik mě k sobě přitáhl, ale trvalo to tak krátce, že se mi to mohlo jen zdát. Protože mě od sebe vzápětí odstrčil.
„Odjedu odsud, hned jak se vrátí Elizabeth. Máte jistě spoustu povinností, sestřenko, a budete nás moci postrádat.“

Zamrazilo mě. „Proč mi tohle děláš, Wille?“ řekla jsem a hlas se mi třásl.
„Protože včerejšek už je jen snem a iluzí," zamumlal. „Protože dnes je nový den, kde není na sny a iluze místo. Ukradli jsme si noc a den; chtít víc by bylo... trestuhodné.“
Už se neovládl, přitáhl mě k sobě a krátce políbil. S neuvěřitelnou něhou mi pak přejel prsty po rtech. „Znamenáš pro mě víc, než si dokážeš představit.“

Snažila jsem se zvládnout příval citů, jenž na mě útočil. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem dokázala Williama oslovit tak, jak to žádaly konvence.
„Pokud by vás to neobtěžovalo, bratranče, doprovodil byste mě do domu?“
Ta věta samotná i tón, jimž jsem ji pronesla, mě jistě stály aspoň rok života.
Stiskl pevně rty v jakémsi hořkém úsměvu: „Bude mi ctí, sestřenko. Vždy k vašim službám.“
Uklonil se mi a tím jako by skončilo něco, co ani nezačalo, a co přitom změnilo naše životy jednou provždy.