Nebezpečné známosti 8. kapitola

Rozzuřeností sním bílý hnusný jogurt, dvě mandarinky a půlku oříškový čokolády. Nejedla jsem ani nepamatuju, ani ten večer, kdy mě unesli, jsem nejedla. Ani nevím, jak dlouho jsem nebyla při sobě. Mám stále plnou hlavu otázek. Zajímalo by mě, jestli můj bratr vyhlásil po mě pátrání, nebo že by mu také ublížili?! Zaženu tyto myšlenky stranou. Spíše přemýšlím o dalším pokusu, jak dát o sobě vědět, co mu ukrást mobil, nebo ukecat Rachel, nebo já nevím. Na něco musím každopádně přijít. Všechny slupky od mandarinky vezmu i kelímek od jogurtu a jdu to vyhodit do kuchyně. Je mi jasné, že uvidím zase ty dva, ale co nadělám. Když vyjdu z pokoje, všude je tma a svítí se jen z kuchyně. Zřejmě se přesunuli na kuchyňskou linku, fuj! Sejdu tiše schody, nakouknu přes roh a vidím jen Jamesona, jak stojí u linky a něco tam krájí. S oddychem vejdu do kuchyně a přejdu ke koši, abych ty odpadky vyhodila. „Myslel jsem, že už spíš.“ Hlesne Jameson a to se ani neotočil. „Jak bych mohla spát? Neusnu jen tak v cizím prostředí.“ Odpovím a otočím se k odchodu. „Jestli se takhle budeš chovat k Rachel, tak to nebudeme mít moc dobrý vztah mezi sebou.“ Sykne varovně Jameson. „Kdo řekl, že se chci s tebou kamarádíčkovat. Nemáme spolu nic společného, jen tu musím strpět, než mě uráčíš pustit. Taky jestli vůbec.“ Řeknu narovinu. Jameson nic na to neřekne a připravuje si večeři dál. „Zítra ráno mě nebuď, budu celou noc pracovat, takže se ani neopovažuj. Až vstaneš, ukliď koupelnu a obývák.“ Rozkáže nanicovatý pán a já si přijdu, jako hodně nepotřebný človíček na tomto světě. Strašný a nemožný, kam jsem se dostala. Dál už ho nepokouším a odejdu do „svého“ pokoje. Zabydlím se v posteli a nad dlouhým přemýšlením nakonec usnu.

Ráno vstanu s vědomím, že stále se odehrává ten debilní zlý sen a odeberu se vedle do menší, ale přesto špičkové koupelny. Černé kachličky a bílá výbava. Vše k sobě skvěle ladí a já si opláchnu obličej. Nemám tu ani kartáček na zuby, věci na převléknutí, nic. Těším se, až Rachel přijde s novými věcmi, jestli vůbec. Stále jsem v těch černých šatech, no ale co nadělám. Rovnou pouklidím koupelnu. Není co ani pořádně uklidit, protože vše je uklizeno, všude je čisto a řádně srovnáno. Stejně tak, jako v ostatních částech domu. Zřejmě si potrpí na špičkový úklid. Zajímalo by mě, ale jak mám třeba vytřít podlahu, když tu nemá ani jeden prostředek na mytí. Pokud to někam zašil, tak abych neměla možnost ho otrávit, nebo uklízí jen s vodou. Další možnost je, že má uklízecí službu, to by tomu tak odpovídalo, jelikož on mi nepřijde jako typ, na uklízení. Uklidím po sobě a maličkosti dorovnám a opustím koupelnu. Přesunu se o patro níž do kuchyně a připravím si něco k snědku. Udělám míchaná vajíčka, nejrychlejší co mlže být. Nemá tu pečivo, takže mi ani nic jiného nezbude.

Najím se, opět po sobě uklidím, umyji nádobí a zase utřu linku. Co tu budu dělat, když je toho tady tak málo na uklízení. Najednou se ozve zvonek. Dojdu ke dveřím, jenže ty nejdou otevřít, co teď? Zmáčknu zelený čudlík, který vypadá jako zvonek, akorát je to přijímací aparát. „Halo?“ utrousím do mikrofonu. „Tady je Rachel, otevři mi.“ Odpoví a já se podívám, co by mohlo otevřít dveře, zřejmě stojí dole. Zmáčknu čudlík, na kterém je nakreslen klíč. Pak uslyším jen zabzučení a Rachel se zřejmě dostala dovnitř. Nečekám dlouho a uslyším klíče v zámku, takže ona má klíče od bytu, super. Rozrazí pomalu dveře a ruce má plné vše jakých tašek. „Ahoj.“ Pozdraví zdrceně a všechny tašky položí na zem a zavře. Zamkne přitom a ztěžka si oddychne. Je chytrá. Oplatím ji pozdrav a pozoruji ji. „Jameson ještě spí?“ zeptá se a všechny tašky zase přenese na sedačku. „J-jo spí, říkal mi, abych ho nebudila, prý bude celý večer pracovat.“ Odpovím ji. „Aha, tak ho zbuď prosím tě.“ Řekne ještě teď ztrhaně a sedne si na sedačku. „Nechceš nalít vodu nebo něco jiného?“ zeptám se ji ještě. „Ne, to ne, jsi hodná, ale já za chvíli budu muset zase jít, jen potřebuju mluvit s Jamesonem.“ „Dobře.“ Opáčím a jdu nahoru pro svou smrt. Říkal, abych ho nebudila, ale Rachel zřejmě potřebuje od něj něco důležitého. No tak budiž. Zaklepu nejdřív na dveře a nic. Stisknu kliku a nahlédnu dovnitř. Úplná tma, pokoj osvětluje jen pruh od polootevřených dveří. „Ehm, Jamesone?“ utrousím tiše. Opět žádná odezva. Vejdu dovnitř a nechám více otevřené dveře, abych na něj viděla. Popojdu k velké dvoulůžkové posteli a slyším, jak tiše oddychuje. „Jamesone.“ Řeknu jeho jméno hlasitěji a jsem až u jeho boku postele. Ošije se sebou, ale nic víc. „Panebože.“ Syknu si pro sebe a připadám si, jak nevím co. Mám chuť zařvat na plný pecky, ale to bych si mohla zařizovat barvu květin na můj pohřeb. Šáhnu mu na rameno a trochu s ním zacloumám. „Jamesone.“ Zopakuju opět a tentokrát hlasitěji, jenže to byla chyba. Jedna velká chyba. V rychlosti vezme mou rukou, pevně až agresivně ji chytne a přehodí mě přes sebe na postel. „Co to děláš?!“ vyhrknu zaskočeně. „Co jsem ti sakra říkal!“ ucedí celkem dost naštvaně a drží mi ruce nad hlavou. V očích mám děs a na jeho tváři se rýsuje vztek.