Já anděl 34

Jerome se konečně vzpamatoval a popadl druhou krosnu. Hodil si ji na záda a držel se za mnou v těsném závěsu.
*Co bude se mnou?* ozvalo se najednou za mnou a já se zarazila přímo u dveří.
Tázavě jsem se zahleděla na Jeroma.
„Co bude s Čikou?“
„Neboj, o to jsem se postaral.“
Potom se otočil k Čice. Bylo zjevné, že mu není příliš milé mluvit ke kočce. Pořád ještě si připadal nesvůj. Přišlo mi to veselý a vykouzlilo mi to jeden šibalský úsměv na tváři.
„Bude se o tebe starat Doris po dobu mé nepřítomnosti. O plnou misku se nemusíš bát.“ Řekl a jediným stisknutím tlačitka změnil exkluzivní obývák na tu hrůzu, kterou byla předtím. Ta ušmudlaná pohovka mi vážně nechyběla. Taky jsem pořádně protáhla.
„O tomhle vědět nemusí.“ Odpověděl mi na nevyřčené. Ani jsem to nekomentovala.
Ještě přešel k ledničce a otevřel ji.
*Jsem v ráji.* zamňoukala Čika a já se musela šíleně smát.
Totiž lednička byla nafutrovaná kočičí stravou na dobrých pár měsíců dopředu. Krom jejího žrádla tam nebylo nic jiného.
Pak ještě významně otevřel špajz a tam se konalo to samé.
*Páááánííííčkuuu.* zamňoukala dojatě a já myslela, že se smíchy potrhám.
„Myslim, že se do tebe právě platonicky zamilovala.“
Bránice mě už začínala povážlivě bolet. Jak málo stačí ke kočičí radosti.
„To by ti mělo na chvíli stačit. Instruoval jsem ji důkladně. Nechám jí tu i nějaké peníze. Ale myslím, že bude naprosto stačit, že bude mít k dispozici tohle bydlení. Snad nebudu pryč dlouho. Vrátím se jak jen to bude možný. Doris má na mě telefon. V nejhorším zavolá. Dobře?“
Sehnul se k ní a podrbal ji za ušima. Díval se na ni pohledem, který na mě nikdy neupřel. Došlo mi, že má Čiku rád. Trošku mě to popíchlo u srdíčka. Ale přeci nebudu žárlit na kočku. Jen kéž by se na mě takhle někdy podíval taky. Jenže než mu přes tu jeho ješitnost něco dojde, tak to ještě potrvá.
Povzdychla jsem si.
„Však už jdu.“
„Nic neřikám.“
„Jakoby se stalo.“
Předešel mě a užuž otevíral dveře továrny.
„Počkej.“
„Co je?“ zarazil se uprostřed kroku.
„Vykroč tou správnou!“
Zavrtěl hlavou.
„Zrovna u tebe mě jakákoli pověrčivost fakt překvapuje. Dobře víš, že je to blbost.“
„Divil by ses.“ Řekla jsem tajemně a následovala ho.
*Teď tou správnou.* soustředila jsem se a vykročila pravou.
*Kéž mi to přinese štěstí.*
Daleko jsme nedošli. Jenom jsme továrnu obešli a Jerome otevřel dveře, které vypadaly jako malá dvířka do kůlny. Ale zase jsem se přepočítala. Otevřel se přede mnou totiž obrovský prostor, který bych bezpečně dokázala nazvat i hangár. Helikoptéra by se sem bez potíží vešla. Místo ní ale uprostřed toho hangáru stálo auto se zatmavenými skly. Na první pohled bylo neobyčejně luxusní.
„Další překvapení?“
„Nechtěla jsi snad jít na letiště pěšky, že ne? Do Paříže je daleko!“
„Popravdě, nějak mě to nenapadlo.“
„Od myšlení máš muže, drahá.“ Řekl přesladce a otevřel mi dveře u spolujezdce.
*Ach ty jedovatý hajzlíku.*
„Tím myslíš sebe, drahý?“ odvětila jsem přesladce. Koketně jsem na něj zamrkala a podala mu ladně ručku, jak jsem to viděla u své svěřenkyně před třemi stoletími.
„Vidíš tu ještě jiného muže, drahá?“
Ale to už bylo o něco jízlivější.
„Oh nikoli, drahý. Jen muže aby tu pohledal.“
Jízlivost za jízlivost.
„Však dáma tu taky není ani jedna.“ Opáčil a tvářil se vítězoslavně. „Drahá.“ Dodal ještě.
Našpulila jsem pusu v nesouhlasné grimase a jako matka kárající své děcko jsem na něho zašišlala:
„Ty ty ty ošklivý chlapečku. Maminka tě nenaučila slušnému chování?“
A jak nejrychleji jsem dokázala vklouzla jsem na místo spolujezdce. Přibouchl mi dveře a obešel vůz. Nasedl na místo řidiče a vložil klíček do zapalování.
Pak se na mě otočil a jeho výraz nevěstil nic dobrého. Byl totiž zcela neproniknutelný.
„Moje matka rozhodně byla dáma a uměla se tak chovat. Dokud jí nebudeš sahat alespoň po kotníky, tak si ji neber do úst.“
*Aha, srandy konec.*
„Nebereš si to poněkud příliš osobně? Plácla jsem přeci kravinu.“
„To ano. A to se ti stává dost často.“
Nastartoval motor a vyjel z hangáru.
„Co tím myslíš?“
Dobrá nálada se vytratila jako mávnutím kouzelného proutku.
„To, jak se se mnou neustále snažíš soupeřit.“
„Soupeřit? Tohle pošťuchování ti přijde jako soupeření?“
Vážně mě to překvapilo. Nikdy jsem to tak nebrala. Ale když jsem si to přebrala v hlavě, tak to tak vlastně bylo. Snažila jsem se vydobít si svou pozici u něj. Za každou cenu.
„A není?“
„Není.“ Řekla jsem se vším sebezapřením, co jsem v sobě měla.
„Pokaždé musíš mít poslední slovo.“ Podotknul.
„To není pravda.“ Otočila jsem se na něho pohoršeně.
A pak mi došlo, co jsem udělala. Jenom se usmíval. Nemusel říct ani slovo. Tohle kolo jednoznačně vyhrál. Zmetek.