Klídek zlato, jen klid - 3.díl

Protlačila jsem se až na konec vlaku, kde stály dveře, ze kterých se pokoušela dostat paní s obrovským kufrem. Jsem zvědavá, jestli se jí ho podaří dostat ven, ale spíše mě zajímalo, jak se jí podařilo, dostat se s ním dovnitř…
„Vydržte paní! Pojďte, pomůžu vám,“ nabídl se jí pán v černém obleku. Ale já ho prokoukla. I když se tvářil, že chce pomoci, ve skutečnosti jsem mu viděla ve tváří netrpělivý výraz – pospíchal! Ostatně tady pospíchal každý. Do práce, s dětmi do školy nebo na rande…
Nakonec jsem se dostala k východu i já se všemi svými věcmi. Velkou taškou s oblečením, batohem, kterým jsem přetáhla onu stařenku, a příruční EKO taštičkou. Docela mě překvapilo, že jsem ve vlaku nic nenechala, to mi totiž není podobné. Ale o to lépe pro mě.
Sešla jsem dva schůdky a z posledního jsem seskočila dolů. Nepočítala jsem s tím, že mě tašky přetíží, tak jsem trošku zavrávorala, ale naštěstí jsem rovnováhu udržela a na zem jsem se nesložila. Moc mi k tomu nechybělo ani potom, protože se kolem mě prohnal další chlap v saku s ladícími kalhotami, který nejspíš také pospíchal do práce. Jak kolem mě proběhl, mírně do mě strčil, ale i přesto mi k pádu moc nechybělo.
Když už jsem se ujistila, že nikdo do mě nestrčí a v klidu dojdu do nádražní haly, popadla jsem všechny tašky a vydala jsem se na pospas neznámému kraji, městu, prostředí. Kdybych měla xenofobii, už bych asi zešílela…
Z denního světla jsem vešla do tmavé chodby plné odpadků a sem tam byl i nějaký bezdomovec nebo jiná špinavá osoba. Vyhlížela jsem volnou lavičku, na kterou bych se mohla posadit se svými objemnými zavazadly, ale žádnou jsem nespatřila.
I když jsem věděla, že těžko nějakou najdu, nevzdávala jsem to. A udělala jsem dobře, jelikož jsem uviděla krásnou volnou lavičku. I hned jsem vyrazila, aby mi ji nikdo nezasedl a opět se mi to vyplatilo. Přišla bych o chvilku později a lavičku by mi obsadila paní se třemi dětmi. Nakonec jsem se ale slitovala a pustila ty děti sednout, takže moje zavazadla skončila na špinavé zemi. Paní zůstala stát, ale vypadala, že jí to ani nevadí.
Petrova sestra pro mě měla přijít až za dobrých pár minut, tak jsem vytáhla skicák a tužku. Bez tužky v ruce moc dlouho nevydržím, protože zbožňuji malování. Donedávna jsem navštěvovala v umělecké škole výtvarku, ale nechala jsem toho, protože mě nebavilo malovat to, co mi řekla učitelka. A navíc ani neuměla pořádně malovat, ale to bylo vedlejší. Svoji tvorbu jsem tedy začala rozvíjet ve svém pokojíčku, v kuchyni, ve škole a všude jinde, jako je třeba tato lavička.
Chvilku jsem přemýšlela, co bych asi tak mohla nakreslit a pro inspiraci jsem nakoukla do nádražní haly. Všude se hemžilo tolik lidí, že nebylo možné je nakreslit, ale představivost mi dneska fungovala obzvlášť dobře, tak jsem si zapamatovala jednotlivé výrazy, které jsem pak už jenom nakreslila do smyšlených tváří. Svůj výtvor jsem chtěla zakončit dětmi vedle mě, ale nešlo to. Začaly se hrozně pošťuchovat, drkaly mi do ruky, takže závěrečné postavy se vůbec nepovedly. Trochu jsem doufala, že by to mohly být karikatury, ale spíš se to podobalo výtvoru prvňáka, který maluje myší do programu Malování…
Nedokončený obrázek a tužku jsem vložila zpátky do batohu a jukla na hodinky. Bylo čtvrt hodinu od mého příjezdu, to znamenalo, že sem Petrova sestra má dorazit…teď!
Trošku zmateně jsem koukal po lidech, co kolem pobíhali, jestli ji nezahlédnu, když vtom jsem si to uvědomila… Já vlastně nevím, jak Saša vypadá!