Cena lásky 13.

„Vypadáte dost dobře, uvážíme-li co máte za sebou.“
Takto srdečně mě přivítal můj muž v královském paláci. V prvním momentě jsem se vyděsila, že snad nějakým zázrakem dostal zprávu o mém nočním výletu s Williamem, ale pak mi došlo, že naráží pouze na úmornou cestu. Já si z ní nepamatovala nic.

Zabodla jsem do Maxmiliána chladný pohled. „Jeden dělá co může, aby se v obchodu dobře uvedl.“
Zasmál se a nabídl mi rámě. „Líbí se mi, že to berete tak sportovně,“ šeptl mi do ucha. „A navíc bych řekl, že odměna za trochu toho nepohodlí je uspokojivá...“.
Široce jsem se usmála na skupinku známých, které jsme právě míjeli. Pozdravili jsme se, zdvořile a radostně, jako by nás snad těšilo, že se zase vidíme.
„Pokud snad mluvíte o tom perlovém náhrdelníku,“ pokračovala jsem pak v přerušené konverzaci s Maxem, „byl sice nejspíš drahý, ale je také nevkusný a přeplácaný. Co se mne týká, klidně ho vraťte.“

Znovu jsme se zastavili, abychom si vyměnili obvyklé fráze s dalšími hosty. Ještě jsme ani neskončili a Maxmilián zahlaholil kamsi za má záda: „No tedy! Tomu říkám překvapení. Kde vy se tu berete?“

Bez zájmu jsem se otočila – a ocitla se tváří v tvář Elizabeth Hothornové. Právě se chichotala nějaké poznámce svého partnera, jímž nebyl nikdo jiný než Torrington. Ani jeden z nich nevypadal, že by je naše přítomnost zvlášť těšila, nicméně vyhnout se nám už nemohli. Musela jsem v duchu obdivovat umění strategie baronky Taynhamové, protože dosáhnout pozvání úplně neznámé osoby na podobnou událost vyžadovalo víc než jen trochu štěstí. Pochválila jsem Elizabeth, že ji to sluší, ovšem taktně jsem vynechala fakt, že je to hlavně zásluhou mých šatů. Střelila pohledem po Torringtonovi, zrudla jako pivoňka a při první příležitosti se omluvila a zmizela. Na Williama se ani nezeptala.

Zeptal se ale Maxmilián.
„Tak vy jste zůstali s bratrancem v domě sami? No tohle!“ Jízlivě se uchechtl. „Neříkejte, že jste mi s ním snad nasadila parohy. A dokázal by vůbec najít tu vaši jeskyňku? Rád bych byl u toho... hřích mu přímo hledí z očí!“ Bouřlivě se rozesmál vlastnímu vtipu, zatímco já zatínala nehty do dlaně, aby nikdo nemohl vyčíst z mé tváře ani zlomeček toho, co jsem cítila.
„Jste ubohý,“ procedila jsem přes zuby a dál jsem celou věc nekomentovala. Čím víc bych se bránila, tím ostřejší by byly Maxovy útoky, a to bylo poslední, oč bych tady a teď stála..

Než jsem stačila říct cokoli dalšího, otevřely se dveře do hudebního salónku. Byl čas věnovat se účelu dnešní návštěvy. Zamířila jsem k pohovce v odlehlém koutě, ale můj muž měl jiné úmysly. Odvedl mě tam, kde jsem byla na očích všem přítomným, na místo v těsné blízkosti orchestru. Usadil mě, a sám odešel stranou. Chvíli nato vstoupila Jejich Veličenstva a koncert mohl začít.

Nikdy jsem hudbě nerozuměla a ani ji zvlášť nevyhledávala. Dnes ale neuvěřitelně výstižně podbarvovala mé myšlenky, mé vzpomínky a poskytovala útěchu, kterou jsem tak zoufale potřebovala. Po celý koncert jsem měla v hlavě jen Williama. Stačilo zavřít oči a byla jsem znova u jezera na Monthermeru. Kdoví, možná tam právě teď sedí, Ron běhá kolem něj, stíny se dlouží a začíná být chladno. Stýská se mu? Chybím mu? Je stejný blázen jako já a myslí na to, co by mohlo být, kdyby ... Nechám se unášet představou, že k němu přibíhám po měkké trávě, volám a on se pomalu ohlédne a usměje se tak, až se mi sevře srdce ...

„Máte pravdu, drahá markýzo,“ šeptá mi má sousedka, „pan Haydn umí člověka dojmout.“
Nechápu, proč mi to říká, a až za nějakou chvíli si uvědomím, že mi po tváři stéká slza.

Koncert skončil a já musela chtě nechtě zpět o reality, tedy po bok svého muže.
„Tedy, musím před vámi smeknout, milá Sophie,“ utrousil. „Myslím, že se vám podařilo na královnu udělat dojem. Plakat při Haydnovi, nic lepšího jste nemohla udělat!“ Maxmilián se tvářil velmi spokojeně. „Sám bych nevymyslel něco tak dokonalého. Nepochybuji o tom, že u královny jste dnes večer získala velmi cenné body.“
Vůbec jsem netušila, o čem mluví.
„Proboha, netvařte se tak nechápavě,“ ušklíbnul se netrpělivě Maxmilián. „Přece víte, že po smrti lady z Kentu se uvolnilo místo dvorní dámy. Měl jsem za to, že vzhledem k vašemu věku jste vlastně bez šancí, ale teď to vidím v poněkud jiném světle. A řekl bych, že královna také ...,“ dodal, když k nám viděl přicházet lokaje se vzkazem od Jejího Veličenstva. „Tak rozum do hrsti, drahá Sophie, a hodně štěstí,“ popřál mi ještě na cestu.
„Hodně štěstí ... pro vás nebo pro mne?“ opáčila jsem posměšně a vykročila za sluhou.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla rozrušená. Osobní přijetí u Jejího Veličenstva, šance na postavení přímo u dvora ... byla bych blázen, kdybych byla klidná. Tohle bylo něco úplně jiného než dosavadní zdvořilostní konverzace o dvou větách.
„Markýza de Monthermer,“ oznámil sluha a já poklesla v hluboké úkloně. Když jsem se odvážila zvednout, stála jsem tváří tvář královně a jejímu zamyšlenému pohledu.

Najednou jsem se styděla, že nejsem lepší - chytřejší, bystřejší nebo aspoň vzdělanější. Měla schopnost vyvolávat v lidech tento pocit a také vzbuzovala bezděky úctu, jakou jsem k nikomu jinému nepociťovala.
„Vaše Výsosti, jsem tak ráda ... tedy, chci říci, jsem vám zavázána za možnost... za příležitost...“
Konec věty jsem raději spolkla. Blekotala jsem úplně stejně jako by na mém místě blekotala taková Elizabeth Hothornová, a to se mi běžně nestávalo, dokonce ani před královnou ne. Ovšem nezdálo se, že by byla nějak pohoršena, spíš naopak.

„Jsem ráda, že se vám koncert líbil,“ řekla mi a ukázala na křeslo vedle sebe. „Je příjemné vidět, že naši hosté přichází i ze zájmu, a ne jen z povinnosti.“
Posadila jsem se a dodala si konečně odvahy. „Jenže ...Veličenstvo, já hudbě rozumím velice málo. Pouze se mě dnes dotkla víc než kdy předtím ...“
Vlídně se na mě usmála: „O to právě jde. Dovolit jí, aby se vás dotkla...“
Cítila jsem, že se červenám a sklopila jsem oči. Bála jsem se, že by v nich tato moudrá žena mohla přečíst víc, než by mi bylo milé.

„Dobrá, dost o hudbě,“ odtušila. „Pozvala jsem vás sem, protože se chci něco zeptat.“ Zdálo se mi, že jaksi váhá. „V posledních měsících slyšíme z různých míst velkou chválu na vašeho manžela. Dokonce se o něm uvažuje pro jistý vysoký úřad. Nepochybuji o tom, že je to skvělý muž ...“ Královna jej nevyslovila, nicméně na konci věty bylo jasně slyšet zdvořilý otazník.
„Je naprosto oddán Anglii i Vašim Veličenstvům,“ vyhrkla jsem rychle v jakémsi domnění, že rychlostí dodám svému prohlášení na důvěryhodnosti. „Markýz Monthermer by pro vlast a korunu určitě rád položil i život.“ Nedělalo mi problémy něco takového říct, protože to byla pravda.

„O tom naprosto nepochybuji. Otázka ovšem stojí jinak. Muž v postavení, v němž by se ocitl, musí být také mužem stoprocentních morálních kvalit, bezvadného charakteru. Muž, který může a musí být pro všechny ostatní vzorem. Jste ochotná mi upřímně odpovědět, zda váš manžel bezezbytku splňuje tyto kvality?“

Mačkala jsem ruce v klíně a přála si být kdekoli jinde, protože jsem se právě ocitla v dokonalé pasti.
Odpovědět po pravdě znamenalo otevřeně vystoupit proti Maxmiliánovi, lhát znamenalo ... lhát sobě i královně.
„Musím Vaše Veličenstvo poprosit, aby netrvalo na odpovědi,“ hlesla jsem nakonec nešťastně. Má zbabělost se kdesi uvnitř rvala s mou čestností, ale mne děsilo vítězství kterékoli z těch dvou stran. K mé velké úlevě mi královna vyhověla, ale z jejího výrazu se dalo vyčíst, že i má nic neříkající odpověď jí řekla mnohé. Propustila mě ale s úsměvem.

„Bylo by velmi osvěžující mít po boku člověka jako jste vy, milá markýzo. Budu upřímná, zkraje na vás bylo zajímavé jen to, že se jmenujeme stejně. Pak to byla hbitost a elegance, s níž jste zvládla své postavení. Dnes jsem vás konečně poznala trochu lépe a jsem za to ráda. Teď mě omluvte, mám i další povinnosti. Těším se na brzkou shledanou.“

S těmito slovy se zahleděla někam za mě a vstala. Přihlížela jsem s takovým úžasem tomu, jak se srdečně zdraví a líbá na tváře s baronkou Taynhamovou, že jsem úplně zapomněla na poklonu.
„Ach, milá Sophie, vy jste nevěděla, že jsem kmotrou Jejího Veličenstva?“ podivila se baronka.
„A její drahou přítelkyní, na to nezapomínejte,“ dodala královna a znovu se na starou paní usmála.
Rychle jsem dohnala zmeškaný pozdrav a dala se na ústup. No jistěže jsem to věděla, to přece věděl každý! Jenže mi to nepřišlo důležité. Vždycky jsem měla pocit, že čím míň toho vím o baronce Taynhamové, tím lépe pro mě, ale … musím se opakovat … pravděpodobně jsem se velice pletla.

Svého manžela jsem našla zabraného do důvěrného rozhovoru s lordem kancléřem. Ještě celá zmatená ze slyšení u královny jsem se při pohledu na ně vyděsila. Baron Thurlow mě přejel od hlavy až k patě zvláštním pohledem, naklonil se až ke mně, a když mi řekl: „Už teď se těším zas někdy nashledanou, drahá markýzo,“ zdálo se mi, že v těch slovech slyším nestoudný podtón.

Maxmilián mi vtiskl do ruky sklenku, sobě podal další a pozvedl ji k přípitku.
„Až do dna, drahá choti, až do dna. Myslím, že jsme dnes udělali kus práce.“
Beze slova jsem vypila všechno šampaňské a doufala, že otupí tu bolest, kterou jsem cítila.
„Bůh mi pomoz,“ zvedla jsem konečně oči k Maxmiliánovi, „Ale nepřeju si nic jiného, než abyste se jednou smažil v pekle.“