Obyčejná? 1. kapitola

Seděla jsem v lavici a nesmyslně jsem si čmárala do sešitu. Nic kolem sebe jsem nevnímala. Ale v tom mě bohužel známí hlas vytrhl z mého nic nedělání a já jsem musela zvednout hlavu. ,,Milá Angelo, můžeš nám říct, jak se rozděluje chemie, do pěti základních tříd,,?
Nevěděla jsem. ,,Nevím,,. Sklopila jsem hlavu a čekala na jeho reakci. Chemie. Před poslední hodinu máme tuhle nezáživnou a nudnou hodinu. Koho by bavilo, že?! A navíc, mít takové učitele jako my, že i když se snažíte sebe víc, nechápete nic!
,,Nevíš. A učila ses nám,,? Otázal se mě a já jsem zakroutila hlavou.
,,Pak nevím, co tu děláš. Radil bych ti, aby ses začala učit,,.
,,Ano, pane profesore,,. Byla jsem mu vděčná, že už to dál nerozváděl a věnoval se chemické tabuli u katedry. Nechápala jsem to. Celou hodinu, jsem seděla tiše, jedním uchem poslouchala a on musí vyvolat právě mě. Rozhlédla jsme se po třídě a každý se s někým bavil, vtipkoval, pokřikovali na sebe, ale je nechal a otravoval mě. Položila jsem tužku a opřela se o židli a v tom zazvonilo. Zázrak, pomyslela jsem si a už si přála, aby skončila poslední hodina. Poslední dobou, i když to bylo k nevíře jsem měla radši hodiny než přestávky. Už je to pár týdnů, nebo měsíců? Co je trávím sama. Náhle se podívám ke dveřím a náš, dalo by se říct nejlepší profesor vešel dovnitř. Celou hodinu se díváme na video a tak hodina uteče. Jakmile zazvoní na konec, seberu si všechny věci a mířím ze školy domů. Nemám to daleko, tramvají sem tam za chvíli, ale já radši chodím pěšky. Před rokem, to bylo jiný. Vždy sem měla někoho kolem sebe, stále jsme se smáli, povídali, nic jsme neřešili. Užívali jsme si.
Jenže já jsem nějak vycítila, že to je vše, co oni chtějí. A pak jako bych si sundala růžoví závoj. Já jsem chtěla něco víc, něco dokázat, ale oni ne. A pak se to stalo. Byli jsme na školním výletě a mě srazilo auto. Přijela záchranná služba a když se zdravotník ptal, jestli chce jet někdo semnou, nikdo jakoby to neslyšel a já jsem pochopila, že jsem žila ve snu. Kamarádkám, jsem řekla, co jsem si o nich myslela a od té doby jsem sama a vše co dělám, dělám jen pro sebe. Ale nikdy jsem toho nelitovala. Náhle jsme se zastavila a poznala, že stojím u doma. Aniž bych někoho potkala, došla jsem do svého pokoje a lehla si na postel. Někdo by mohl namítnout, že jsem divná, ale mě to nevadí. Ani to, že jsem sama. V životě také budu sama a tak aspoň poznávám, co to obnáší. Myslím si, že jsem hodně složitý člověk, který spíš neumí přijmout, to, že by ho mohl mít někdo rád. Možná se toho trochu bojím a tak všechny, co se snažili jsem od sebe odehnala.
Postavila jsem se a podívala se z okna. Poslední dobou nevím, co se to semnou děje. Ať už se podívám, na mohutný strom, který roste nedaleko domu, nebo na květiny na zahrádce, kterou si mamka udržuje, na kočky, které se lenivě vrtí na lavičce, cítím podivné spojení. Ruce mě vždy začnou šimrat a já cítím, že všechny živé bytosti, se na mě napojují a jí cítím, jejich energii. Vždy to vydržím krátce a musím uhnout pohledem.