Já anděl 36

Sáhla jsem po sklence s úzkou stopičkou, ve které se blyštila zcela čirá tekutina. Zahleděla jsem se na ni s trochou despektu, i když celý nápoj vypadal vskutku lákavě. Především ovoce na kraji skleničky a malý deštníček, který do něho byl zapíchnutý.
„Co je to?“
„Nejsem si jist. Řekl bych, že cinzano bianco. Neboj se, je to úplně jemňoučké. Každopádně to má tu funkci, že v tobě navodí chuť k jídlu. Stačí ho pomálu. S chutí do toho, Santin. Troufám si tvrdit, že ti bude chutnat. A nepochybně víc než ten rum v charitě.“ Začal se smát. Zmetek. No mohlo mi to být jasné. Čekala jsem, kdy mi to omlátí o hlavu a hleďme, stalo se.
„Ha ha ha.“
„Já tě škádlím rád.“ Přiznal mi důvěrně do ouška a to se ještě provokativně rozhlédl, zda nás někdo nepozoruje.
„To mě nepřekvapuje. Máš mě v hrsti. Být to naopak, taky bych se cítila na koni.“
„Ale notak brzdi. Já to ani nemyslel zle. Copak neznáš to přísloví, že co se škádlívá rádo se mívá? Nehledě na to, že v charitě jsi mě neposlechla. Pokud si vzpomeneš, tak jsem tě varoval.“
Ztuhly mu rysy a mě to bylo hrozně nepříjemné. Nemám ráda ty jeho nálady, kdy se do mě strefuje, ale podstatně více nemám ráda nálady, kdy je zticha a naštvanej.
Přehrála jsem si tu poslední větu v hlavě a napadla mě geniální myšlenka, jak zahnat do kouta jeho.
„Mám tomu tedy rozumět tak, že mě škádlíš, protože mě máš rád?“ zamrkala jsem řasama a dokořán otevřela oči přímo na Jeromovu tvář. Bylo rozkošné pozorovat, jak tone v rozpacích. Jednoznačně mu to teďka náramně šrotovalo, jak se snažil přijít na to, co mi odpovědět.
Pak se ale usmál, což nevěstilo vůbec nic dobrého.
„Jistěže tě mám rád. Bumbej.“
„Jsi zlý, víš to?“
„Kdybych byl hodný, vycvičila by sis mě jako psa a to bys sama nechtěla, nebo se mýlím?“
„Nesnažím se si tě vycvičit. Potřebuju tě k dokončení svého úkolu, tak se snažím tě jenom přežít.“
V jedné ruce držel talíř plný pochutin, které tam dokázal při naší konverzaci naložit a prsty druhé ruky mi jemně přizdvihl bradu. Sklonil se ke mně a políbil mě. A jo, přiznám se, že jakkoli příjemné mi to bylo, tak mě to rozhodilo.
„Co to mělo znamenat?“ hlas se mi nebývale třásl a já se ho snažila zkrotit.
„Polibek. Taky už tě chvíli znám, víš. Nehledě na to, že se mi vážně líbí tvá okamžitá emoce.“
Ztuhla jsem. Přiznám se, že na tohle jsem neměla co říct. Ponížil mě jediným pohybem a ještě mi vrátil tou samou mincí, co jsem mu provedla ještě v továrně. Musím uznat, že byl neuvěřitelně dobrý.
Ale tuhle emoci zřejmě zaznamenal taky.
„Nemáš se za co stydět. Ty na mě působíš stejně a dělá ti to radost. Tak mi dopřej tu mou.“
„To je sice pravda, ale já jsem si nemohla užít to, že bych znala tvou emoci. Mohla jsem se jenom domnívat.“
„Není to žádná výhra. To mi věř.“
Sedli jsme si do jedné z kójí a já se pustila okamžitě do jednotlivých delikates, které Jerome sezbíral ze švédského stolu.
„Tohle je moc dobré, co je to?“ zeptala jsem se ho, když už jsem spořádala asi třetí kousek něčeho, co se lahodně rozpouštělo na jazyku a vytvářelo tam příjemnou vyváženou chuť.
„Řekl bych, že uzený losos.“
Odendal nějaké kousky stranou talíře.
„Začala jsi slaným, tak sladké nech až úplně nakonec.“
„Jo klidně. Co můžu spořádat dál? Popravdě přijde mi, že jídlo je jedna z věcí, které lze lidem bez pochyby závidět. Dokáže to být opravdová slast.“ Usmála jsem se. Myslela jsem to úplně nevinně, ale ten záblesk v Jeromových očích po posledním slově jsem nemohla přehlédnout.
On ale nejspíš netušil, že jsem si toho všimla.
„Jídlo není ta jediná slast, kterou lze lidem závidět.“ Řekl tiše a mě z jeho hlasu náhle přeběhl po zádech prapodivný mráz. Došlo mi rychlostí kulového blesku, kam míří.
„To je možné, ale zároveň to je jediná slast, kterou poznat chci.“ Řekla jsem stejně tiše, jako on a stejně důrazně.
„Nemyslím, že to bude záležet na tobě. Lidských slastí je bezpočet a hádám, že i ty sama jich poznáš víc, než by ti možná bylo milé. Mimochodem, co jsi říkala na sprchu?“ zahleděl se na mě významným pohledem.
„Jooo takové slasti jsou taky fajn. Tedy zhruba tak do chvíle, než jsem měla ve sprše nezvanou návštěvu, nevíš o tom nic?“
„Nebylo to plánované a nebylo to naschvál. Navíc myslim, že už jsem se ti za to omluvil. Dvakrát!“
„Já vím. Necháme slasti na pokoji a budeme se věnovat těm na stole. Dobře?“
„Tohle vypadá jako sushi. Když ti chutnal losos, tak tohle by mohlo taky. Vyzkoušej to s křenem wasabi. Ale dávej si pozor, je dost ostrý. Nesmí ho tam být moc.“
„Áááále. Co mě nezabije, to mě posílí.“ Řekla jsem vesele a naložila jsem si na ten kousek wasabi o velikosti fazole.
„To bych váááážně nedělal, Santin! Věř mi, budeš si pak nadávat.“
Jenomže to už jsem si to strčila do úst a začala žvýkat. Obávám se, že měl naprostou pravdu. Křen začal působit rychleji, než jsem čekala a na tu sílu jsem nebyla připravená. V jeden okamžik mě pálilo v ústech, v nose a snad i v očích a nemohla jsem se pomalu ani nadechnout. Vyhrkly mi slzy. Snažila jsem se to rozdýchat, ale moc to nepomáhalo. Prvních pár vteřin bylo smrtících.
Nejspíš na mě musel být fakt rozkošný pohled, protože Jerome se popadal za břicho.
„Nerad ti to říkám, ale JÁ TI TO ŘÍKAL!!!“
Spousta očí od švédského stolu se vturánu obrátila k naší kóji. Tam jsem se já snažila znovu chytit dech. Když se mi to konečně podařilo, tak jsem se na Jeroma podívala a odhodlaně ač s jistými pochybnostmi jsem řekla:
„To bylo skvělý. Rozhodně chci ještě.“
Jerome na mě vytřeštil oči a já se začla na celé kolo smát.
Jo, byl to nářez.

Zvládli jsme s Jeromem pak zlikvidovat ještě jeden plný talíř pochutin, ačkoli sushi už mezi nimi nebylo. Každopádně mě totálně nadchly plněné žampiony a šunkové závitky s bylinkovou paštičkou. Úplně jsem na okamžik zapomněla na čas, ačkoli né že by mě někdy nějak víc zajímal, ale letadlo jsme přeci jenom stihnout museli. Naštěstí Jeromovi zapípaly hodinky v tu nejsprávnější chvíli. Zrovna jsme si dávali zákusek a kávu. Přiznám se, že káva mi zachutnala strašně moc. Ty příjemné lahodné hořkosladké tóny jednotlivých kapek, které mnou procházely až do bříška, kde zahřívaly. Mámily moje smysly a mně bylo zkrátka báječně.
Nesnědla jsem toho příliš a nesnědla jsem toho málo. Prostě všeho tak akorát. Přesto jsem cítila takový prapodivný útlum.
„Z toho si nic nedělej. To my lidé tak obvykle míváme.“
„Proč?“
„No protože tělu vždycky chvíli trvá, než začne trávit. A když už začne, má s tím docela dost práce a tak odvede veškerou svou pozornost právě do žaludku. No a pro zbytek těla už jí pak nezbývá dost.“
Funěla jsem za ním přes halu jako bernardýn a chvílema jsem si i nadávala, že jsem toho spořádala tolik. Moje bříško mi teď připadalo jako příruční zavazadlo. Sice malé, ale těžké a horko těžko skladovatelné.
Letenky nám odbavila u přepážky nesmírně hezká letuška. Nemohla jsem nepostřehnout, jak se na ni Jerome díval. Ve srovnání s ní jsem já byla jenom pouhá cuchta. Ona měla dokonalý účes, perfektní nalíčení a přesně padnoucí uniformu. Já měla sice docela hezké oblečení, ale vybírané horkou jehlou, takže ani netuším, zda se to nosí a o nějakém účesu či nalíčení jsem si mohla nechat jenom zdát.
Šli jsme dál do letadla dlouhou přístupovou chodbou. Jerome kráčel dva kroky přede mnou a jeho svižný krok jsem sotva stíhala.
Při vstupu do letadla nás uvítaly dvě letušky. Obě se na Jeroma dívaly, jako kdyby týden nejedly a on byl bezvadný hlavní chod. Bylo mi to nepříjemné. Copak ty ženské nemají nic lepšího na práci? Když ho uváděly do první třídy, tak jsem si nemohla nevšimnout toho, jak se mu dívají na zadek, ve chvíli, kdy k nim byl otočen zády. On sám měl na rtech nesmírně samolibý úsměv. Nejspíš mu čtení jejich myšlenek nádherně masírovalo ego.
Potom zjistily, že má společnost. Jejich obličeje se zajímavě protáhly, ale přiznám se, že to mi už pak ani neudělalo radost.
„Bavíš se dobře?“ zeptala jsem se ho tiše, když se konečně obě zdekovaly vítat další cestující.
„A víš, že docela i jo?“
„Jsi neskutečnej egoista.“ Prskla jsem vůči němu. Ta jeho namyšlenost pokoušela mou trpělivost už poněkud dlouho.
„Přijde ti? Zdá se mi to, milá Santin a nebo tak trošku žárlíš?“
No. Tak tímhle dokonale nafackoval mojí důstojnosti. Stála jsem tam jako přimražená. Co mu ale na tohle tak můžu říct?
„Věř tomu, že za to mi nestojíš.“
Naštvaně jsem si sedla do sedadla před ním a se stisknutýma stoličkama jsem zaslechla jeho pobavený tichý smích. Tedy až zhruba do chvíle, než mě vytočil natolik, že jsem mu v hlavě přehrála jistou rozkošnou představu, jak je přivázán ke stěne a já ho beru s rozeběhem do intimních partií. No a jelikož to byla vskutku silná emoce, protože můj vztek hraničil s agónií, tak to nemohl přehlédnout.
„Ty jsi magor, Santin.“
„A ty nafoukanej ješita. Hlavně nezapomeň, že pýcha často a rychle přechází v pád.“
Tímto se se mnou přestal bavit. Né že by mi to teda nějak extra vadilo. Spíš mi bylo značně nepříjemný to, jak kolem něho ty letušky kroužily jak vosy kolem cukrátka. Zjevně jim to ani nebylo blbý.
*Ubožačky.* pomyslela jsem si, ale musím říct, že Jerome nakonec nejspíš uhodil hřebíček na hlavičku. Žárlila jsem. Doopravdy. Kdy se mi to vlastně stalo? Tuhle špatnou vlastnost jsem jako anděl určitě neměla. Musela přijít sama, když jsem se stala člověkem. Každopádně jedno mi bylo zcela jasné – tuhle vlastnost já mít nechci.
*Gabrieli?* zavolala jsem svého anděla strážného v zoufalé naději, že mi alespoň on pomůže.
*Santin? Jenom tě prosím, nevolej mě. Dobře víš, že nemohu přiběhnout, kdykoli se ti zamane. Vlastně bys o mně vůbec neměla vědět.*
*Proč ne? Vždyť mi tě přeci určil sám Nejvyšší, tak v čem je problém?*
*Lidé svoje anděli obvykle nevidí.*
*Já ale taky nejsem obyčejný člověk. Gabe, nechci se tu s tebou přít. Slibuju, že tě nebudu obtěžovat, pokud to nebude nezbytně nutné. Dobře?*
*Fajn. Proč jsi mě zavolala?*
*Protože mám problém a nevím si s ním rady. Jakým způsobem dokážu zvládnout žárlivost?*
*Ty žárlíš? A na koho?*
Hodila jsem očko celkem nenápadně Jeromovým směrem. Zhruba od chvíle, co letadlo odstartovalo, tvrdě spal. Mimochodem, bylo zajímavé, že něco tak gigantického se vůbec může vznést. Říkala jsem si, jaké to asi bude létat bez křídel. Ale v zásadě to nebylo špatné. Když totiž Jerome zalomil, přinášely zrovna letušky teplé ubrousky s citrónovou vůní na umytí rukou a i vůči mně byly celkem příjemné. Ovšem jejich zjihlé pohledy na spící Jeromovu tvář vskutku nešlo ignorovat. Ačkoli … nebylo se jim co divit. Byl neobyčejně rozkošný. Víčka se mu chvěla jemným pohybem a kdovíproč se ve spánku usmíval. Vlastně jsem je nakonec docela chápala. Jerome byl bezesporu krásnej chlap a i přes jeho menstruační nálady byl vlastně celkem fajn. Háááá a zase ta žárlivost.
*Nemůžu si pomoct. Prostě to nějak začlo a já se toho nedokážu zbavit.* řekla jsem zkroušeně.
*Žárlivosti se nezbavíš. Pokud už v tobě je, tak ji lze jen ovládnout a zkrotit. I tak tě ale může čas od času pěkně potrápit.*
*Je mi to nepříjemné.*
*To se ti ani nedivím.Začínám si tak trochu myslet, že možná nebylo tak docela nejlepším nápadem zrovna vás dva dát dohromady.*
*Nic spolu nemáme!* Namítla jsem, ale v zápětí jsem si uvědomila, jak to asi muselo vyznít. Rozhodně né dost důrazně. Spíš jako když štěká malé štěně.
*O tom lze s úspěchem polemizovat, má drahá. Ale myslel jsem to tak, že jsem chtěl pro tebe toho nejlepšího a tím on beze sporu je. Jenže měl jsem zato, že k Samuelovi toho cítíš daleko víc a že cit vůči němu tě od Jeroma uchrání.*
Zastyděla jsem se. Někdy bylo až obdivuhodné, jak moc dokázal Gab jít k věci. Mířil možná až příliš přesně.
*Já to ale taky nechápu. Přeci jsem to nijak nechtěla.*
*Ne, ale Nejvyššímu se to zdá se zamlouvá. Kam tím vším míří netuším totiž ani já.*
*Ale co mám dělat?*
*Hlavně se tím nenech pohltit. A ještě jedna malá rada, Santin. Andělé Řádu tě bedlivě sledují. Počínání Nejvyššího neschvalují. Tak si dávej pozor, abys na některé své impulsy nedoplatila. Ujasni si priority. Ze všeho nejdůležitější je dokončit úkol. Všechno ostatní musí jít stranou. Je ti to jasné?*
*Je mi to jasné.* hluboce jsem povzdechla. Jak jen mě to zabolelo.