Cena lásky 14.

Domů. To byla má jediná myšlenka.
Pryč z toho Babylónu, který mi začínal nahánět hrůzu, zpátky... ale kam? Do bezpečí své klece? K Williamovi? Bála jsem se, že splní to, o čem mluvil, a že odjede dřív, než se vrátím. Už v deset ráno jsem byla připravena ke zpáteční cestě. Maxmiliánovi jsem vzkázala, že spěchám domů, protože se necítím dobře a nechci riskovat chřipku v Londýně. Ještě jsem na poslední chvíli kvapně procházela dům, abych se ujistila, že je vše v pořádku, a že služebnictvo za mé dlouhé nepřítomnosti nepolevilo ve svém úsilí, když mě dostihla udýchaná Mary.

„Je tu slečna Hothornová a prosí o přijetí.“
Měla jsem dojem, že špatně slyším. Ze všeho nejdřív mě napadlo poslat ji pryč, ale rozmyslela jsem si to. Když jsem ji uviděla o chvíli později ve velkém salónu, byla jsem ráda, že jsem to udělala. Elizabeth totiž vypadala nanejvýš rozčileně.

„Něco s Williamem?“ polekala jsem se.
Potřásla hlavou. „Ne, tedy doufám, že ne, nevím... chci jenom...“
Zmlkla a svezla se na pohovku. Hleděla do klína, kde si přepečlivě uhlazovala jeden ze záhybů na sukni, a po dlouhém mlčení ke mně zvedla zvlhlé oči.
„Madam... prosím, pomozte mi,“ vzlykla, „já si ho nechci vzít.“
„Koho? Williama?“
Elizabeth Hothornová jen pokývla hlavou a přitom už nepokrytě popotahovala nosem.
„Já... nevím, co mám dělat, za kým bych měla jít. A vy jste ke mně byla tak laskavá, a půjčila jste mi ty šaty, a... a...“ zakvílela a její nahrbená ramena se vzápětí otřásala pláčem. „Já vím, že mi asi nikdy neodpustíte, a že si myslíte, že chci vašeho bratrance jen využít, ale není to tak,“ pokračovala Elizabeth.

Nabídla jsem jí sklenici vody a zdálo se, že se aspoň trochu uklidnila. Přinejmenším natolik, aby zastavila své slzavé údolí, a aby byla schopná mluvit trochu souvisleji.
„Víte, náš sňatek dohodnul otec, já se o něm dozvěděla až jako poslední. Nebyla jsem ani moc proti. To víte, nemáme urozený původ a jméno Cardigan má přece jen onačejší zvuk než Hothorne. Smířila jsem se s tím, že budu žít po boku slepého muže, že se budu starat o něj i jeho matku až do smrti, a vlastně mi to nijak moc nevadilo.“
Elizabeth se znovu napila a já na ni najednou hleděla s mnohem větším pochopením než doposud. Byla jsem upřímně zvědavá na její další povídání.
„Celý život jsem strávila v naší vesnici. Jsem zvyklá pracovat, a hodně. Rodiče mi dopřáli aspoň trochu vzdělání, jenže pak se jim začali jevit nápadníci od nás moc obyčejní a rozhlíželi se po lepší partii. A pak přišel ten otcův obchod s panem Cardiganem a než jsem se nadála, byla jsem zasnoubená... Jak říkám, nebyla jsem proti, aspoň... aspoň...“ tady nevěděla jak dál.

Pomohla jsem jí.
„Aspoň dokud jste nepřijela na Monthermer,“ dokončila jsem za ni. Ta úleva v jejím pohledu, že ji ani nekárám, ani neodsuzuji, byla až dojemná.
„A co teprve Londýn!“ vyhrkla. „Došlo mi, jak málo toho o světě vím. Poznala jsem za pár dní tolik lidí, tolik věcí. Vrátit se domů, vdát se a strávit život jen... jen... - to bude... ach, madam! Tyhle věci otec nikdy nepochopí. A nemyslím si, že je pochopí William.“

To děvče ani netušilo, jak dobře rozumím její touze vzepřít se rodině a osudu, o nějž nestála. Mohla jsem jí povídat o tom, že ta omamná záře, která ji tak svádí a láká, jí dříve či později popálí křídla nebo rovnou zahubí, ale stejně by mě nebyla poslouchala. Viděla jen svůj sen... a Williama, který jí stál podle ní v cestě.

„Jsem si jistá, že William by vás pochopil. A byl by vám nejspíš za takový projev upřímnosti vděčný,“ řekla jsem Elizabeth. „Ani on by určitě nestál o svazek založený na vašem trápení.“
Slečně Hothornové se znovu zamžily oči. „Bože, jsem tak ráda, že to říkáte! Snad najdu odvahu si s ním promluvit.“
Tady zrůžověla, a když se na mě znovu podívala, měla hodně nejistý výraz ve tváři.
„Víte, musím se vám přiznat... kapitán Torrington mi není lhostejný a myslím, že je to oboustranné. Tedy, aspoň bych tomu ráda věřila. Je tak zábavný společník, galantní, pořád se spolu něčemu smějeme, povídáme si...“

Jako já s Williamem, chtělo se mi říct. Namísto toho jsem se pokusila aspoň trochu zchladit nadšení svého hosta.
„Nepochybuji, že kapitán Torrington dokáže být zábavný. Ostatně, jako voják má příležitost se v této dovednosti cvičit poměrně často. A vím také, že se v ní cvičí velmi rád.“
Mohla jsem také dodat, že se v ní cvičí rád a s kdekterou dámou, ale nechtěla jsem být až tak jedovatá. Naivní důvěřivost slečny Hothornové ale potřebovala trochu pomoci, o tom nebylo sporu. Snažila jsem se být velmi diplomatická.
„Možná byste měla zvážit, jestli je do manželství tou nejpotřebnější výbavou zábavnost. Někdy je síla charakteru opravdu k nezaplacení. I když ji nabízí slepý muž.“
Kývala pilně hlavou na souhlas, ale bylo dost dobře vidět, co si o mých slovech myslí. To, co já v jejích letech: „Ano, to nepochybně, ale tomu vy nemůžete rozumět.“

Mohla jsem jí dát už jen jednu radu: „Promluvte si s Williamem i s otcem. A snažte se uvažovat s chladnou hlavou. Rodiče můžete obměkčit snad jen faktem, že pokud je známo, kapitána Torringtona čeká slušná kariéra zde v Londýně, což by mělo přinést i další povýšení a dobrý plat. A pro vaši rodinu spoustu nových konexí a obchodních příležitostí. Je-li váš otec dobrým obchodníkem, jistě ho to zaujme. A mimochodem,“ zkusila jsem zase získat nějaké informace já pro sebe, „jaký obchod to s ním vlastně uzavřel William?“

Elizabeth s odpovědí trochu váhala, ale jak byla v úzkých, nakonec mi řekla, oč šlo. Bylo to vlastně jednoduché: William dodá své nevěstě jméno, ona jemu zajistí péči a přinese slušné věno. William bezplatně převede na Hothornovy značné pozemky, oni zase poukáží každým rokem částku potřebnou na chod celé domácnosti novomanželů. Jednoduché, účelné... a nesmírně ponižující pro Williama i Elizabeth!
V duchu jsem počítala, o jakou částku přijde on i jeho matka, pokud Elizabeth uteče k Torringtonovi. Až mě sevřela úzkost, protože jsem si uvědomila, že pokud je pak nepodpoří Maxmilián, ocitnou se brzy na pokraji bídy. Má budoucnost se mi zase připomněla - už se před ní nedalo couvnout.

Chvíli na to jsem se s Elizabeth rozloučila. Opakovaně mi děkovala, a když jsem jí navrhla, ať si nechá mé šaty, znovu se rozplakala a pokusila se mi políbit ruku. Loučily jsme se až nezvykle přátelsky. Najednou jsem o ní dokázala smýšlet vlídně a nepřála jsem jí žádné nepříjemnosti. Bylo ovšem zřejmé, že má před sebou více než jen jednu...

Po jejím odchodu na mě padla jakási otupělost. Natáhla jsem se v salónu na pohovku a snažila se soustředit roztěkané myšlenky. Nedařilo se, nicméně jednou věcí jsem si byla v tuto chvíli naprosto jistá.
Mary na mě hleděla jako na blázna, když jsem jí o pár minut později oznámila, že má zase vybalit.
„Zůstáváme pár dní v Londýně,“ řekla jsem ještě. Spolkla statečně všechny námitky a šla vyplnit mé pokyny, zatímco já dál ležela a utírala si uslzené oči.

Po ničem jsem tak netoužila jako po cestě na Monthermer, ale setkání s Williamem by nic neřešilo. Ani pro něj, ani pro mě.
Měla jsem pravdu – jediné, co nám zůstane, budou vzpomínky, a i ty se časem vytratí.