Lunojasné noci - 18.díl

Pomalu jsem se probouzela a dlouze se protáhla. Měkké peřiny hladily mou holou kůži na ramenou a zahřívaly mě. Usmála jsem se.
Takový spánek jsem potřebovala – pomyslela jsem si a pomaloučku zamrkala do nového dne. Copak mě dnes asi čeká? – přemýšlela jsem trochu naivně, nakonec mi však byla příjemnější myšlenka, že se nechám překvapit.
Teprve po několika dalších minutách blahodárného ležení v zahřáté posteli jsem se rozhodla vstát. Nazula jsem si bačkůrky a zamířila do koupelny. K mému štěstí byla prázdná, a tak jsem nemusela na teplou sprchu čekat frontu jako tomu bylo obvykle.
S dalším úsměvem jsem si zalezla do sprchového koutu a pustila na sebe příjemné kapky vody. Zvuk, se kterým dopadaly na moji kůži a poté na chladné dlaždičky byl nesmírně uklidňující. Cítila jsem se tak dobře jako už dlouho ne.
Když jsem se vody dostatečně nabažila, osušila jsem se a stoupla si před zamlžené zrcadlo. Dlaní jsem na něm vytvořila oblouček, jako když stěrač u auta odhrne kapky deště z předního skla, a pak se zadívala na svůj odraz. Nechala jsem ze sebe sklouznout ručník a zabalila jsem se do županu. Mokré vlasy jsem rozčesala a nechala je volně spadávat na ramena. Znovu jsem si nazula bačkůrky a se skvělou náladou se vydala do kuchyně, abych ukojila i hladovějící žaludek.
Po celém domě bylo naprosté ticho, ale nepřipadalo mi to nijak zvláštní. Máma byla určitě v práci, Melisa se nejspíš nacházela někde po boku Michaela a Alex, ta prostě jen tak lítala někde po venku.
Pohled mi mimoděk zabloudil pod kuchyňské okno. Uvědomila jsem si, že bude ještě nějakou dobu trvat, než si zvyknu, že Poklad už tu není…
Povzdychla jsem si a vytáhla z lednice bílý jogurt, který jsem vzápětí vyklopila do skleněné misky s ovesnými vločkami. Opřela jsem se o linku a chtěla si do úst vložit první sousto, když v tom někdo zaťukal na dveře.
Kdo by to mohl být? – přemítala jsem, ale nikdo mě nenapadal. Odložila jsem misku se svou snídaní na stůl a vydala se na chodbu. Pomalu jsem dveře otevřela a vykoukla ven jen hlavou, zatímco tělo jsem nechala schované za dveřmi.
Později jsem za to byla ráda, jelikož přede mnou stál vysoký, příjemně vypadající, zato však neznámý kluk. Chvíli jsme na sebe oba hleděli a snažili se vybavit si sebe navzájem.
Přimhouřila jsem oči. „Leo?“ zeptala jsem se nejistě.
Jeho výraz se náhle vyjasnil. „Jolana, viď?“ Usmál se.
„Ehm… jo.“ Oplatila jsem mu úsměv. „Můžu ti nějak pomoct?“ Nadzvedla jsem obočí a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou.
Vyvýšil se na špičky svých bot a přes mé rameno nakoukl do chodby. „Je tam někde Alex?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou a i nadále na něj hleděla.
Pousmál se. „Nevadí, tak na ni počkám.“ řekl, poté se otočil a pomalu kráčel k dřevěnému zábradlí, které obklopovalo naši verandu.
Rozpačitě jsem si prohlédla svůj koupelový úbor. Zavřela jsem dveře a rychle vyběhla do svého pokoje, abych se převlékla. Pak jsem znovu seběhla dolů a vyšla na verandu. Leo se otočil.
„Je tu trochu chladno. Můžeš na ni počkat uvnitř.“ nabídla jsem mu.
Vděčně se usmál a následoval mé kroky do kuchyně.
„Snídal jsi?“ zeptala jsem se, když jsem spatřila misku s vločkami na jídelním stole.
Přikývl. „Nedělej si starosti.“
„Dobře. Nevadí, když si to dojím?“
„Vůbec ne.“ Usmál se mile a rozhlédl se po místnosti.
S chutí jsem si vložila vrchovatou lžičku do pusy a zatímco jsem žmoulala vločky, prohlížela jsem si ho. Přišlo mi nezdvořilé ptát se, proč za Alex přišel a nenapadal mě jiný námět k hovoru, a tak jsem mlčela a dál si vychutnávala snídani. Měla jsem po včerejšku ohromný hlad, který příjemně ustupoval s každým soustem.
„Slyšel jsem, že jsi se vrátila z Vídně…“ začal po nějaké chvíli hovor on sám.
„Jo!“ Usmála jsem se a pustila tekoucí vodu do špinavé mističky a až byla plná, vodu jsem zastavila. Pak jsem se otočila a na Lea se usmála.
„Jaké to tam je?“ ptal se horlivě.
„Nikdy jsi tam nebyl?“
Záporně zakroutil hlavou.
„Úplně jiné než tady. Ve Vídni je chladněji. Nebe je tam jakoby výš a člověk má proto často pocit takové zvláštní prázdnoty. Večery jsou tam ale krásné…“ rozpovídala jsem se a Leo mě se zájmem v očích poslouchal. A tak jsem pokračovala. „ Ve městech svítí spousta světýlek. Lidé chodí společně do restaurací a u dobrého jídla si povídají o svých životech. Pak se procházejí městem nebo kolem řeky a radují se, že mohou společně trávit volné chvíle. Vždycky jsem to město milovala a stejně tak i lidi v něm…“ Zasnila jsem se.
„A tady se ti líbí?“ zeptal se. V jeho hlase jsem přitom cítila jakési podezření.
Usmála jsem se a přikývla. „Nebylo by možné, aby se mi nelíbilo někde, kde každý den svítí slunce. Toho jsem si ve Vídni tolik neužila…“
„Vlastně ti to závidím. Nemusíš si vybírat. Jednoduše můžeš být tady i tam. Kdo jiný má takovou možnost?“
Musela jsem mu dát za pravdu. Nejspíš jsem měla vážně štěstí, ale je opravdu tak špatné uvědomovat si také to, co mi chybí?
„Ted takové štěstí mít nebude. Asi už jsi slyšela, že jejich dům se bude prodávat…“
„Cože?!“ vyhrkla jsem zděšeně.
Lea moje reakce zarazila. „Tak ty jsi o tom nevěděla? Promiň, já nechtěl…“ omlouval se a hlas se mu splétal do nesrozumitelného chumlu. „To ses vážně neměla dozvědět ode mě. Nezlob se…“ Zrozpačitěl.
Nevěřila jsem tomu, co mi právě řekl. Kroutila jsem nevěřícně hlavou a nebyla schopna vnímat žádná jeho další slova. Pouze jsem si uvědomovala, že přišla Alex.
„Ahoj ospalče!“ volala na mě už ode dveří a při tom si s rachotem zouvala tenisky. Poté bosky vběhla do kuchyně a jakmile si všimla Lea, rázem jakoby se z ní stal někdo jiný. Usmála se na něj a její tvář zjihla. V očích jí pableskovala radost a její obvyklá neohrabaná chůze byla najednou ladná. Nepoznávala jsem ji.
„Ahoj princezno!“ oslovil ji Leo něžným hlasem a oběma rukama ji objal kolem pasu. Alex mu položila paže na ramena a přitiskla se k němu.
Nevěřícně jsem si ty dva prohlížela a snažila se najít nějaké vysvětlení. Po chvíli si mého zmateného pohledu všimli. Alex se kousla do rtu, aby zakryla úsměv a pustila Lea. Pak jej chytla za ruku a významně se na mě podívala.
„S Leem jsme spolu…“
„…náramně šťastní!“ doplnil ji Leo a zazubil se na mě.
Alex se na něj usmála. „Vlastně jsem chtěla říct, že jsme spolu už od Jolčina odjezdu, ale tvů dovětek byl lepší!“ řekla s úsměvem a levou rukou pohladila Leovu paži.
Alex byla najednou tak milá. Jako by to ani nebyla ona. Tohle snad opravdu dokáže jedině láska. Ani moji zarputilou sestru nenechala chladnou.
Když ze mě opadlo první překvapení, začala jsem z toho mít radost. Konečně bude šťastná…
„Tak co na to říkáš, Jol?“ dožadovali se pozornosti.
„Já… jsem fakt ráda!“ řekla jsem upřímně a svou sestru objala.
„Díky!“ řekl Leo.
„Tak už jsi ji pozval?“ zeptala se poté Alex.
„Kam?“ vyzvídala jsem.
„Soňa s Leem dnes pořádají grilovačku v zahradě za obchodem. Všichni už se na tebe moc těší.“ Alex hýřila nadšením.
Nejdřív jsem chtěla pozvání odmítnout, ale pak jsem si uvědomila, jak moc mi Soňa pomáhala nemyslet na Teda a díky ní jsem také dokázala ocenit radosti každodenního života. Začala jsem se na ni těšit. Slíbila jsem proto, že večer dorazím.
Poté Leo Alex odvedl a já zůstala v prázdném domě opět sama. Dívala jsem se z kuchyňského okna kamsi do dálky a snažila se v rozvětveném křoví najít vesele se třepotající ocásek nebo zářící očka, která by mi dávala naději, že je Poklad zpátky. V křoví však bylo ticho a prázdno. Čím dál víc mi bylo jasné, že už se mi nevrátí.
Smutně jsem se odploužila do svého pokoje a oblékla si první věc, která mi ve skříni padla pod ruku. Pak jsem si klekla na zem a přisunula k sobě tašku z Vídně. Vysypala jsem z ní všechno špinavé oblečení a roztřídila jej do tří hromádek podle barev. Nejdřív jsem dala prát bílé a ostatní jsem nachystala před dveře koupelny.
Pak jsem se vydala po schodech do zahrady. Čekala jsem, že bude zarostlá a pokrytá listím z konce léta, ale k mému překvapení zanedbaná vůbec nebyla, ba naopak. Tráva byla posekaná, plevel mezi kvítím vytrhaný a listí pohrabané. Na keříčcích ještě zářilo pár temně červených rybízových kuliček, opodál se na větvičkách houpaly ostružiny a vedle se červenala zralá rajčata.
Usmála jsem se. Naše zahrada byla překrásná. Najednou jsem zase měla pocit, že tady je můj šťastný domov, který mi nic nemůže nahradit. Byl to příjemný pocit.
Posadila jsem se do sluncem prohřáté trávy, rukama jsem si pročesala vlasy a spokojeně se položila na záda. Usnula jsem.

Mezitím u Teda

„Co si myslíš o neděli?“ zeptala se mě má matka, zatímco skládala ještě teplé tvarohové koláčky na skleněný talířek. Byla sice pracovně i časově velice vytížená, v neděli si ale zakládala na tom, aby mohla být doma a věnovat se prostým věcem, které ji dělaly nejšťastnější. Milovala chvíle, které mohla strávit s námi nebo při pečení. Nikdo by se ji proto snad nebál nazvat dokonalou ženou.
Usmál jsem se. „Mám ji rád!“ řekl jsem pravdivě a odložil časopis o autech, který si tu zapomněl Gas, na stůl. Má odpověď matku potěšila.
„A proč ji máš rád?“ zajímala se.
Natáhl jsem se pro jeden koláček a vložil si ho do pusy. „Protože takhle chutnají jedině tvoje!“ odpověděl jsem s plnou pusou a maminka mě se smíchem objala kolem ramen. Dala mi pusu na čelo a pak odešla do kuchyně umýt nádobí. Nejspíš si myslela, že zazní jiná odpověď, ale ve své podstatě chtěla slyšet právě tu, kterou jsem jí řekl. Chtěla se ujistit, že si všímám její poctivé snahy vytvářet to pomyslné - přece ale tolik potřebné - teplo domova, a to i bez našeho otce. Moc jí chyběl. Tolik, že by mu snad bývala byla dokázala i odpustit. Ale na to už bylo dávno pozdě. Zákony nezapomínají a už vůbec neodpouštějí.