Nebezpečné známosti 20. díl

Přetočím se na druhý bok a zachumlám se pod peřinu. Začnu přemýšlet, kolik je vůbec hodin. Jsem v takovém tom polospánku, kdy je člověk schopný vše vymyslet a zároveň zapomenout. Divím se celkem, že mě nikdo nebudí, jako posledních pár dní. Nikdo mě neruší a neříká mi, co mám dělat. Že by se svítilo na lepší časy? Ještě chvíli se povaluji v posteli, jenže moje baterie energie je nabitá a proto vstanu. Obléknu se do tepláků, obyčejného trička a mikiny. Dala se do mě nějaká zima. Vyjdu z pokoje a mířím ke schodům. Všude ticho, ani moucha nebzučí. Sejdu po schodech a jdu do kuchyně, sehnat něco na zub k snídani. Všimnu si velkého papíru, přemagnetovaný na ledničce. Je to vzkaz od Jamesona. „Musel jsem si něco zařídit, vrátím se odpoledne. Jameson. PS.: na jídelním stole máš dárek.“ Přečtu nahlas a ohlédnu se k jídelnímu stolu. A ono opravdu. Na něm je malá stříbrná krabička s bílou stužkou. Papír položím na stůl a nahlédnu zvědavě do krabičky. Jaké překvapení. Klíč! Mám vlastní klíč od tohoto bytu. Jsem za to ráda, myslím, že teď se už opravdu svítí na lepší časy.
Uvařím si něco k pozdnímu obědu, protože jsem zjistila, že jsem stávala těžce pozdě po poledni. Pak shlédnu telku, uklidím si v pokoji a cítím se jinak. Tak, jako už dlouho ne. Jsem dá se říci, šťastná, ale ne stále takovou měrou, jako když to říká člověk, který je opravdu šťastný. Chvilku koukám z okna ven. Jak sněhové vločky pomalu poletují sem a tam. Nechají se nést, unášet a spadnou, bůh ví kam. V tom si uvědomím, že za chvíli budou Vánoce. Vždyť už je nějakého pátého prosince, pokud se nemýlím. Najednou uslyším klíče v zámku a ve dveřích se objeví, zcela zasněžený Jameson. Usměji se na něj. „No ne, ty ses nějak dobře vyspala ne, že se na mě směješ?“ rýpne si Jameson a oklepe si z šály a černého kabátu sníh. „Mám celkem dobrou náladu.“ Opáčím. „To tě tak rozradostnil ten klíč?“ „Jo, zřejmě jo.“ Odpovím s úsměvem a všimnu si pár tašek, co přinesl Jameson. Zvlášť té jedné dárkové. Jameson si všimne mého zvědavého pohledu, vezme tu dárkovou tašku a natáhne s ním ruku, abych si pro to přišla. „To je pro mě?“ udivím se. Jameson záludně kývne a sundá si ještě boty. „Nemusíš mi nic kupovat.“ Obořím se, protože si přijdu jako rozmazlovaný fakan, nechci si na to zvyknout. Vyndám s taštičky krabici od mobilu. „Ty jsi mi koupil mobil?“ zahrozím se, nechci vědět, kolik stál, protože tohle je jeden z nejlepších a hlavně značkových telefonů vůbec. „Tohle bych ti koupil tak, jako tak. Budeš ho potřebovat. Budeš mi moct kdykoliv zavolat.“ Řekne Jameson a zbylé tašky odnese do kuchyně. Jdu za ním stále s otevřenou pusou a krabicí v rukou. Připadám si jako malé dítě, které dostalo pod stromečkem svoji vysněnou hračku a stále tomu nemůže uvěřit. „P-proč si mi nekoupil, nějaký normální mobil?“ utrousím a rozbalím ho. „Já jsem na kvalitu.“ Odůvodní Jameson a začne vybalovat nákup. „Strašně moc děkuji.“ Řeknu jen a prohlížím si svého nového společníka s velmi pěkným černo-fialovým designem. „Celkově jsem ještě přemýšlel, tak jsem se rozhodl, že ti budu dávat nějaký kapesný, než si třeba najdeš práci.“ „Co?! To ne…já si najdu práci co nejdříve, nechci, abys mě živil.“ Vyhrknu, protože to by už bylo příliš. „Chceš 500 dolarů na měsíc?“ hlesne a vytáhne si ze zadní kapsy peněženku. „Ne přestaň!“ zvýším hlas a chytnu ho za ruku. Udiveně se na mě podívá. „To už trochu přeháníš, Jamesone, já jsem opravdu ráda za to, že tu můžu zůstat a taky jsem vděčná za ten mobil, ale nechci ti být za nic dlužná už.“ „Já ti dlužím Amber, víš přeci za co.“ „Jo, teda ne, já to chápu, myslíš si, že mi něco dlužíš, ale svým způsobem ne. Já nechci tvoje peníze, zvlášť „kapesné“ 500 dolarů. Já dříve měla sotva 50!“ „Jestli chceš jít studovat, budeš si muset zaplatit školu, bůh ví, kam až budeš jezdit, no vlastně do školy tě budu vést já, takže to máme vyřešené.“ Začne si plánovat a jako, kdybych tam nebyla. „Přestaň si hrát na mého otce, sakra!“ křiknu po něm a jsem vytočená. Kouká na mě překvapeně, ale pak jeho výraz sklesne. Chci se otočit a odejít, jenže on mě chytne zlehka za dlaň a donutí mě se zastavit. „Promiň.“ Řekne tiše. Odvrátím zrak a koukám jinam. Nemůžu se teď na něj podívat. Trochu se mi zamlží oči. Přistoupí ke mně a zlehka mě obejme. Musí se sklonit, protože je o něco vyšší než já. Logicky. „I když si to ty nemyslíš, vím, že ti dlužím hodně. Za to co jsem ti udělal, za to co ti udělali oni. Nenapravím to penězi a dárky, vím to, ale aspoň něco než nic.“ Říká mi tiše, jako kdyby mě konejšil. Kde je ten mrzutý Jameson s tvrdým výrazem a výhružkami o zabíjení?! „Nechci si hrát ani na tvého otce, to vůbec ne.“ „Nikdy jsem otce nepoznala.“ Utrousím mimo téma, stále v objetí. „Chceš si o tom promluvit?“ navrhne a podívá se na mě. Jeho ostré rysy, kontrastují s vlídným výrazem. „Jo.“ Odpovím a posadíme se na sedačku. „Nejsem zvyklá na takové peníze, které se mi poskytují u tebe. Ani na ten přepych. Ne, že bychom byli předtím úplně chudí, to ne, ale byli jsme normální rodina, bez otce. Mamka s pomocí mého bratra Aarona, táhla defakto vše sama. Utáhla to jen díky dobré práci. Byla doktorka a to ji celkem dost vydělávalo. Bráška ji pomáhal s brigádami a také něco přispěl.“ „O otci nic nevíš?“ „Když jsem se na to jednou zeptala mamky, řekla mi, že to byl zlý a sobecký chlap, protože mamku opustil v den jejich výročí, kdy mu oznámila, že se jim narodí druhé dítě, já. Prý špatně snášel už to, že byl na světě Aaron.“ „To je mi líto.“ Odpoví Jameson. „Promiň, že jsem na tebe křičela.“ Omluvím se. „Však dobrý, víš co, uděláme to tak. Já ti teď dám těch 500 dolarů, ty si za to kup co uznáš za vhodné a pak ti nic nedám, až si pro ně přijdeš, dám ti je, ok? Nechám to prostě na tobě, nevadí mi to.“ „Fajn.“ Odpovím s lehkým úsměvem. Podívá se na mě tak zaujatě. „Měla by ses smát častěji.“ Řekne z ničeho nic. Na to se usměji o něco víc, ale nic mu na to neřeknu, co by jste mu řekli vy? Jenže tento kompliment byl přede hrou něčeho jiného. Natáhl se přes ten malý kousek mezery mezi námi a zlehka mě políbil. Já nevím proč, ale nějak jsem se nechala. Nepřemýšlela jsem o tom, zda je to správné či ne, prostě jsem se nechala od něj políbit. Na chviličku se odtáhl a sledoval, jak reaguji, na nic nečekal a políbil mě o něco hlouběji. Pohladil mě po tváři a druhou rukou mi vískal vlasy. „Ehm nerušíme?“ uslyším najednou u dveří a musím přiznat, že jsem se lekla jako prase. U dveří stojí Rachel v závěsu se Silerem. „N-ne jasně že nééé.“ Vyhrknu, vstanu a jdu je přivítat. „Slyšela jsem, že už tu právoplatně bydlíš.“ Hrkne Rachel a do ruky podstrčí cosi zabaleného v papíru. „To snad ne? Další dárek!“ pomyslím si. Taky že jo. Kytka! Do mého pokoje! „Aby si to tam měla trošku živý, i když bez toho okna tam ti za chvilku chcípne, měla jsem vzít kaktus.“ Popřemýšlí nahlas Rachel a začne se svlékat z kabátu. „Děkuju moc, taky ti budu muset něco koupit.“ Uznám za vhodné a jdu s tou kytkou do kuchyně, ji trochu zalít. Strčím ji do dřezu a pomalu ji zaliji vodou, ale ne celou. „Na mě jsi úplně zapomněla.“ Řekne Siler za mnou a drží v ruce, taky dárek. „Ježiši lidi, co vy máte s těmi dárky.“ Syknu, ale nemyslím to nijak špatně. „Taky jsem ti nemusel přinést nic.“ Ucedí nabručeně a položí ho na linku. Otočí se na patě a jde do obýváku. Je ve tvaru kostky, v krabičce s červeným obalem a krásnou velkou žlutou stužkou. Otevřu víčko a vidím přenádherný, ještě takový ten staromódní budík v černém s bílými ručičky. „Páni…“ utrousím nahlas. Kytku nechám kytkou, vezmu tu krabičku s budíkem a jdu za ním. Přijdu do obýváku a vidím, jak Rachel jde s Jamesonem do pracovny, zase a opět řešit práci, no a Siler sedí na sedačce a kouří! Zmetek! Sednu si vedle něj a usmívám se na něj. „Děkuji, je krásný!“ řeknu užasle. „Hmmm.“ Hlesne jen a vyjde z něj modrý dým. „Co je?“ utrousím. Už jenom ta cigareta mě udivuje. „Co by bylo, nic.“ Odpoví. „Kecáš, tohle říká každý, když se něco děje.“ Obořím se a on se na mě podívá, takovým otráveným způsobem. Otravuju ho? „Jen jsem nepočítal s tím, že když už tu budeš bydlet, budeš mít něco s ním.“ Sykne konečně a já už chápu. „Byl to jen polibek.“ Opáčím. „Líbil se ti.“ Usoudí. „Nebylo to hrozný.“ „Tshe.“ Vydá ze sebe, jak pohoršený gay. Ještě ta ručka by stačila. „Jej, políbili jsme se a?“ ceknu tišeji, aby nás ti nahoře neslyšeli. Nic neřekne. „Žárlíš?“ zeptám se jen na oko. Podívá se na mě vážně. „Jsem zvědavý, kdy mu vlezeš do postele.“ „To už přeháníš ale.“ Ucedím a vstanu. „To teda ne.“ Zabručí a típne cigaretu do popelníku. „Jsi idiot!“ řeknu vážně. „Uvidíme.“ Sykne, pobere si věci a dá se na odchod. Jen dveře se za ním silně zabouchnou. „Hey!“ křiknu po něm a ráznými kroky dojdu ke dveřím. Zlostí bych je málem vytrhla z pantu. „To odvoláš!“ vyhrknu, když ho vidím stát u výtahu. Jenže jeho odpověď je jen vztyčený prostředníček. Zavřu za sebou dveře a jdu za ním, abych toho jeho fakáče z něj vymlátila. „Co si sakra o sobě myslíš?! Budeš mi říkat, co mám dělat, už zase?“ křičím na něj celou dobu, co k němu mířím. On stále stojí čelem k výtahu a čeká, až to přijede. Zastavím se před ním. „Myslíš si, že jsem nějaká coura?!“ Podívá se na mě, nahne se a zastaví se těsně před mým obličejem. „To se nemyslím.“ Šeptne a stačilo by opravdu málo a políbila bych ještě mladšího bráchu. To by byl, vážně poděl. Výtah cinkne, on nastoupí a zmizí za pevnými ocelovými dveřmi. Já tam stojím a cítím jak mi rudnou tváře a to byl ode mne jen kousek!