Já anděl 37

Přistání bylo hrozné. I když na to pilot předem upozorňoval, stejně jsem nebyla připravená na to, co přijde. Letadlo se podivně zhouplo a brutální tlak se snažil můj žaludek dostat z jeho původního místa až někam do krku. Docela mě to překvapilo. Zvláště pak proto, že podobný pocit jsem zažila jenom když jsem pila alkohol a o tom teď nemohla být řeč. Po 15 hodinách jsem pochutiny z letištního salonku dávno strávila a nic jiného jsem nejedla, protože jsem z toho letu neměla dobrý pocit. Dolů z té výšky jsem se radši ani nedívala. Když by to spadlo, tak bez křídel … bych umřela. A moje duše by měla mimořádnou jednosměrnou vstupenku do horoucích pekel. Fakt skvělá vyhlídka.
Jen letadlo dosedlo, trošku ze mě tahle obava spadla. Tleskala jsem tomu pilotovi jako šílená a přiznám se, že jsem ho zařadila mezi nejmocnější živoucí bytosti.
Jerome byl poslední hodinu už vzhůru. Vypadal jako vyoraná myš a vlasy mu stály chvíly na jednu stranu. Ale mlčel a to mi na něm bylo výhradně sympatické. Žádné blbé poznámky. Trochu se opláchnul, dal si kafe a na přistání už byl připraven a i celkem v pohodě.
Letušky byly nejspíš po šichtě taky unavené, tak náklonnost vůči Jeromovi projevovaly poměrně snesitelným způsobem.
Letiště v Newarku nás přivítalo deštěm. Ještě víc jsem se zachumlala do bundičky a v tu chvíli byla šťastná, že ji mám.
Jerome zavolal taxi, které nás dovezlo do nedalekého hotelu.
„Myslím, že si zasloužíme sprchu, co říkáš?“
„Že je to výborný nápad. Potřebovala bych si zameditovat. Jsem hrozně utahaná.“
„Ty jsi v letadle nespala?“
„Ne. Nespala. Vzhledem k tomu, že jsem se celou dobu děsila, že ta gigantická věc spadne.“
„Jsem nevěděl, že jsi se bála.“ odvětil a v jeho hlase zaznívalo varování. Kdovíproč jsem to důsledně ignorovala.
„To nejspíš proto, že jsi byl unešen těmi dámami, co na tobě nechávaly oči, co?“
„Mám tomu rozumět tak, že žárlíš?“
*To je to tak průhledný, že na to přišel už druhej chlap nebo co?*
„Žárlivost je negativní vlastnost lidí. Nezapomeň, že člověkem zase nejsem tak dlouho.“
„Ale nic to nemění na faktu, že jím jsi.“
Nadechla jsem se zhluboka. Na to nebylo co říct. Byl to neodiskutovatelný fakt.
„Nežárlím. Jen bych byla uvítala tvou podporu. Nic víc.“ Nejlepší obrana je přeci jenom útok.
„Santin, jednu věc bychom si měli vyjasnit. Mám povinnost ti dopomoct k úspěšnému dokončení úkolu. Nemá to ale co dělat s tvým duševním rozpoložením. Přesto ti pomůžu rád. Ale pokud o tom nevim a ty se neobtěžuješ mi to říct, tak mi to pak nevyčítej. Nejsem věštící koule. Mám rád jednoduchost. Takže když něco chceš, řekni si o to. Rozumíme si?“
Stála jsem proti němu a zuřila.
„Hele to nemá cenu. Nebuď naštvaná. Číst ti myšlenky jsi mi zakázala. Tak se teďka prostě nediv.“
Odfrkla jsem si.
„Nepomáháš mi. Jenom to zhoršuješ.“
„Čím? Říkám to tak, jak to je.“ Vypadal skutečně udiveně.
Vystoupili jsme před příjemně vypadající budovu. Působila na mě skoro až domáckým dojmem a lákala vejít. Byl to malý rodinný hotýlek. Žádné sanitárně bílé stěny, jak tomu občas bývá, ale útulná atmosféra s tlumenými světly, měkkými koberečky a dubovým masivním nábytkem, který dodával všemu lehce starodávné vzezření. Okamžitě se mi tam zalíbilo.
„Jerome de Monti s chotí.“ Řekl Jerome dámě za pultíkem recepce. Přiznám se, že mě to zaskočilo, ale nekomentovala jsem to.
„Třetí patro pokoj číslo tři sta dva. Hezký pobyt přeji.“
„Děkujeme.“
Jen jsme nalezli do výtahu, podívala jsem se na Jeroma zpříma.
„Tak s chotí, jo?“
Moje obočí významně stouplo.
„Nemám tu touhu jim vysvětlovat, co tady oba děláme. Nebo ty snad ano? Pokud jo, tak jim jdi laskavě vysvětlit, že manželé nejsme a ani socha svobody nás nezajímá.“
„Hm, tak nic.“
„Copak? Čekala jsi měsíček a růže?“
„No asi.“
Moje nálada klesla na bod mrazu. Zmlkla jsem. V tuhle chvíli nemá moc cenu s ním něco rozebírat. Jen jednu věc jsem si ještě chtěla ujasnit.
„Je zajímavé, že i tady se mluví francouzsky.“
„Cože?“
„No, ta recepční. Myslela jsem, že když jsme ve Státech, že se tu bude mluvit výhradně anglicky.“
„Ale ona mluvila anglicky.“
„To není možný.“
„Tak tuhle tvou schopnost bych vážně chtěl mít. Já se učim angličtinu dobrých 20 let. Jazyky mi nikdy nešly a nebavily mě. A ty umíš všechny jazyky světa pomalu jako rodilá mluvčí. No skvěle. Tak za nás budeš všude mluvit.“
„Docela zajímavý, viď? Až teď si do důsledku uvědomuju, co to znamená. Ale je to prima.“
Pokoj jsme našli poměrně snadno. Když jsme otevřeli dveře, zavanula na mě vůně čistoty. Přivítala nás poměrně rozlehlá místnůstka, ze které na mě odevšad čišel luxus. Nechyběl nablýskaný bar, pohodlný gauč, dokonce umělý krb. Všemu vévodila obrovská postel, do které by se nás s přehledem vešlo klidně pět. Přesto mě poněkud děsil fakt, že byla manželská. Polkla jsem na prázdno.
„Líbí?“
„Je to tu moc pěkné. Jen mě trochu znervózňuje ta postel.“
Jerome hodil kabát na jednu ze židlí a na druhou se rozvalil. Potom ke mně zvedl hlavu.
„Máš pravdu. Zapomněli jsme ti koupit nějakou sexy noční košilku, viď?“ Pronesl až nebezpečně s přídechem zvířete připraveného k lovu.
„Tak pro to to zrovna neříkám.“
Protáhnul obličej, když mu došlo, oč mi jde.
„Neboj se. Nehodlám tě znásilnit. Přijde ti, že je ta postel malá pro nás dva? Já bych zrovna řek, že se dá na ní s přehledem hrát fotbal. Klidně americkej. Sám bych se v ní ztratil. Jo ale na to, že bych zase galantně spal na gauči zapomeň jak nejrychleji dokážeš. I když jsem v letadle spal, tak jsem docela utahanej a rozhodně budu dnes v noci spát na týhle posteli.“ Ještě na ni významně ukázal.
Těkala jsem očima po celé místnosti.
„Možná bych tu noční košili i uvítala.“