Porcelain I

Být dcerou samotného ďábla. Kdo by si zrovna tohle vybral. Asi málokdo. Ale Porcelain na vybranou prostě neměla. Její otec se ve slabé chvilce zamiloval, i když to nikdy nepřiznal, do jedné hříšnice, a ta mu porodila dcerku. Však nakonec jí dostihl její osud a malá Porcelain vyrůstala bez matky. Byla to pro ni tvrdá škola. Vyrůstat mezi samými pekelníky a za křiku hříšníků na ni muselo zanechat nějaké stopy. Asi i díky tomu se za dvacet let naučila milovat násilí a užívat si utrpení druhých.
Možná i díky tomu si nikdy nepustila nikoho k tělu a oddávala se jen tomu, co ji bavilo. Když Porcelain dorostla 17 let, její otec jí vyslal na její první úkol v životě. Přivést mu do pekla nějakého dalšího hříšníka. Tak tomu tehdy říkal. Ona však záhy zjistila, že vůbec nejde o hříšníky, a že tím „přivést do pekla“ myslel zabít. Ale nikdy proti tomu nebyla, protože to byl její koníček a taky proto, že nebylo radno si otce rozhněvat. Nebála se ho, jen měla nějaký ten rozum.
Teď už jí bylo dvacet a už měla nějakou tu praxi v tom, co po ní otec vždy žádal a dokázala toho patřičně využít. Vypadalo to, jako by byla zcela bez srdce. Jako by v sobě měla jen tu zlou, chladnou část svého otce a její matka, smrtelnice, zkrátka nebyla. Ne teď. Avšak co si z matky vzala, byla podoba. Karmínově rudé rty, štíhlá postava, tmavohnědé dlouhé vlasy a velké zelené oči jako by patřily její matce. Ale Porcelain nikdy nevznesla jedinou výčitku, neuronila jedinou slzu a nedala najevo žádnou lítost, že svoji matku nepoznala. I to však utvrdilo její srdce a změnilo ho v led. Ona však brzy měla zjistit, že i to srdce dokáže tát.