Cena lásky 15.

Nakonec všechno dopadlo jinak. Tak jak už to v životě bývá.
Chřipka, kterou jsem chtěla ospravedlnit svůj zamýšlený útěk z Londýna, mě nakonec dostihla a já s ní bojovala celé tři týdny. Slušelo by se říct, že jsem se jí oddala skoro s úlevou. Vyřešila za mě všechna rozhodování a odsunula blížící se katastrofu na neurčito. Tvrdila jsem, že jde o chřipku, ale dobře jsem si uvědomovala, že původ mé nemoci je v něčem jiném.

Oslabená horečkou jsem ležela v pokrývkách a myslela na Williama. Zdávalo se mi ne o té noci na Monthermeru, ale o našem dětství. V těch snech jsme byli bezstarostnými dětmi, on mi znovu trhal konvalinky, znovu jsme cválali pastvinami a trhali zelená jablka, znovu jsme chytali ryby... a pak jsem se budila unavená a zpocená, v tmavém pokoji, kam nepronikl ani závan vzduchu, natož slunce. Občas mě napadlo, že by možná nebylo špatné teď umřít – ušetřila bych si tolik trápení!

Zřejmě to se mnou bylo horší, než jsem sama tušila. Celé týdny jsem nevyšla z pokoje a několik dní skoro ani nevstala z postele. Mary mi jen šeptem vyřizovala pozdravy od nejrůznějších známých a kytice v mém pokoji voněly, až z nich bolela hlava.
A pak, když jsem se jednou probrala z dalšího zmateného snu, jsem nad sebou spatřila cizího muže. Vlastně nebyl až tak cizí, ale nevěděla jsem, kam ho zařadit.

„Doktor Wullop, osobní lékař Jejich Výsostí,“ usmál se na mě, když viděl nedůvěru v mých očích. „Pokusíme se vás dát zase do pořádku, souhlasíte?“

Přivřela jsem unaveně oči na znamení souhlasu. Co se dělo dál jsem vnímala jako v nějakém opojení. Dostávala jsem studené zábaly, horké čaje, silné vývary, ale nejúžasnější změnou byly roztažené závěsy a občas i pootevřená okna. Po několika dnech začala horečka ustupovat, pak jsem mohla i posedět na terase a cítila jsem, že se vracím zpět do života. Toužila jsem po klidu Monthermeru a snažila se přesvědčit doktora Wullopa, že cestu vydržím. Trvalo ovšem ještě další týden než svolil. V den jeho poslední návštěvy jsem ho přijala už v salónu.

„Vyřiďte prosím Její Výsosti ještě jednou můj velký dík,“ požádala jsem ho. „Poslala jsem už sice poděkování za vaše služby písemně, ale dlužníkem jsem pořád. Myslím, že jste mi opravdu zachránil život.“

Lékař přijal poděkování se zamyšleným úsměvem.
„Nešlo by o život, kdybyste se ho sama nechtěla vzdát. A pamatujte, nejhorší sice máte za sebou, ale musíte se ještě nějaký čas šetřit. Hodně šetřit. Ostatně, jasně jsem to řekl i vašemu manželovi a on přislíbil, že se o vše postará.“

O tom jsem nepochybovala. Bylo v jeho nejvyšším zájmu mít mě na nohou co nejdřív. Nechtěla jsem na něj myslet. Pouhá myšlenka na něj mi brala chuť do života.
Doktor Wullop si ovšem vyložil mé mlčení jako pobídku k odchodu. Teprve když vstal, sebrala jsem kuráž a položila otázku, kterou jsem si připravovala v uplynulých dvou týdnech snad každý den.

„Je podle vás možné léčit ztrátu zraku?“
Udiveně povytáhl obočí a znovu se posadil.
„Tady neexistuje jednoznačná odpověď,“ řekl po krátkém váhání. „Prakticky za všech okolností by zněla odpověď ne, ale jsou samozřejmě i výjimky. Musel bych toho dotyčného pacienta vidět nebo aspoň znát nějaké podrobnosti...“

Řekla jsem mu vše, co jsem věděla o Williamově zranění, a on mě soustředěně vyslechl. I tak ale zůstávala spousta nejasností, které mohl zodpovědět jen William. Lékař tak mohl jen krčit rameny a konstatovat, že nějaká šance by mohla existovat, ale že je tak nepatrná, že skoro ani nestojí za zmínku. Asi na mně bylo vidět, že jsem tou odpovědí zklamaná, a tak se pokusil mi ji trošku osladit.
„Nerad vzbuzuji falešné naděje, madam. Ale budete-li chtít, rád se na vašeho bratrance podívám. Kdykoli.“
Vděčně jsem se na něj usmála. Byla to mimořádná nabídka a já byla pevně rozhodnutá ji v budoucnu využít.

Mojí nejbližší budoucností byl ale návrat na Monthermer. Samotná cesta byla úmorná a vyčerpala mě na několik příštích dní. Osud byl ke mně ale milosrdný a dopřál mi klid na zotavenou – Maxmilián byl pověřen jakýmsi diplomatickým úkolem, a zatímco já se vracela domů, on mířil přes průliv do Francie. Jen stěží skrýval uspokojení, protože pokládal tuto misi za předzvěst k mnohem významnější změně ve své kariéře. Já cítila jen úlevu. Úlevu z toho, že budu mít aspoň jeden či dva měsíce, abych posbírala tělesné i duševní síly a mohla čelit dalším událostem.

William už byl pryč a celý Monthermer tak pro mě ztratil kus svého kouzla. Z dopisu od Elizabeth jsem věděla, že se přátelsky dohodli na zrušení zásnub krátce poté, co mě navštívila v Londýně, a že William vzápětí odjel domů. Nenechal mi žádný vzkaz kromě formálního poděkování za pohostinnost, jež mi vyřídil správce. Podvědomě jsem pořád čekala nebo spíš možná doufala, že ho potkám, a i když jsem si byla vědomá pošetilosti svého jednání, obcházela jsem donekonečna místa, kde jsme se spolu vídali. Bylo to stejně užitečné jako hledat včerejší den, ale byla to má jediná útěcha.

Ale William se ke mně vrátil ... i když jinak, než bych chtěla.