Prodána ve 21.stoletím

Když se vzbudila, byly okna zatažené závěsy, ale zpoza ně, šlo vidět že je den. Chtěla se posadit, ale byla ještě příliš slabá. Byla cela zpocená a byla ji hrozná zima, zavřela znovu oči a usla.

Probudila ji teplá ruka na tváři. Otevřela oči a uviděla Michalův krásný úsměv. V puse měla vyprahlo a tak se jen slabě usmála.
„Rád vidím, že je ti už lépe, doktor říkal, že je to jen vyčerpání a možná jsi chytla úpal.“
„Jak dlouho jsem spala a kdy tu byl doktor?“
„Byl tu včera, spala jsi dva dny a měla jsi horečku. Máš hlad?“ Když to řekl, uvědomila si jaký má hrozný hlad a zaškruňelo ji v břichu. Michal se neusmál a odešel z ložnice. Stáhla si mastné vlasy do gumičky a posadila se na postel, musel uznat že ji bylo už dobře. Hlava se ji nemotala, už se ji nezvedal ani žaludek. Asi to byl opravdu úpal. Michal ji dones teplý vývar, a ona ho s chutí snědla. Zítra si musí zajít zkusit ty šaty, jak byla domluvena, ale teď půjdu ještě spát. Znovu si lehla a Michal ji objal okolo pasu. A oba usnuli.

Dva týdny uběhli jako voda a byl tu den plesu. Šaty už měla doma dva dny, byly přesně takové jaké je nakreslila. Stáli za tu cenu. Od té doby co ji bylo tak zle se to už nevrátilo. Jedla ještě víc než předtím a bylo ji úžasně. Seděla v šatně před obrovským zrcadlem a nechala si od Moniky upravovat vlasy a obličej. Natočila ji je na natáčky a vyfoukala, tak aby ji tvořili krásné prstýnky. Do nich vložila stříbrnou korunu a nanesla na ně lak s třpytkami, takže to vypadalo, že je má posypané ledem. Volně ji padali na ramena a lemovali obličej. Který, měla natřený bílím pudrem a na pravé straně od spánku je ji táhla světle modrá cesta posypaná též třpytkami až k výstřihu kde se rozšiřovala. Aby ji lemovala výstřih šatů. Přes levou půlku měla udělenou ze stříbrného materiálu malou masku jen na oko a půlku nosu. Pravé oko měla namalované os světlé modré až po tu nejtmavší a dolepené dlouho řasy, které měli na koncích bíle kamínky. Když byla Monika hotova s líčením, nanesla ji na tvář a dekolt ještě stříbrný prášek. Ruce ji zdobili dlouhé gelové nehty upravené do samé barvy, jak byla nalíčená. Podívala se na sebe do zrcadla a málem by se nepoznala, vypadala úžasně, jako z pohádky. Monika ji pomohla do šatů a upravila nedostatky. Poodstoupila od ni, aby se mohla lépe podívat.
„Vypadáš úžasně a ty šaty. No nemají chybu.
„Opravdu, není to moc?“ A otočila se dokola.
„ne vůbec ne, budeš nejkrásnější, na celém ples a až tě uvidí Michal tak mu spadne čelist.“ A obě se nahlas zasmály. Obula si lidičky a okolo zápěstí si omotala malou kabelku.
„Počkéj v ložnici jdu ho dolů připravit, jo!“ A odešla. Čekala v u otevřených dveřích v ložnici až uslyšela, Moniku jak na ni volá
„Tak pojď, naše královno!“ A ona vyšla pomalým ladným krokem ke schodišti. Před ním se zastavila a pohlédla dolů. Musela se usmát Monika měla pravdu Michalovi spadla opravdu čelist. Kráčela ze schodiště s hlavou vzpřímenou.
Nemohl uvěřit svým očím, byla nádherná. Stříbrný korzet ji obepínal hrudník a na jedné straně se trochu vyvyšoval a tvořil malý vějířek, celé šaty měla ve stříbrné barvě a přes bohatou sukni byla přes jednu půlku světle modrá látka, která taky tvořila také vějíř. Vypadala opravdu jako královna. A to jak byla namalovaná to vše jen podtrhovalo. Na rukách měla modré krajkované rukavičky jen na jeden prst. Natáhl k ni ruku a políbil ji.
„Má královno!“ vydechl.
„Můj princi, můžeme jít?“ A usmála se. Vypadal krásně sametový kabátec se zlatým lemováním a k tomu černé kalhoty a vysoké boty, vypadl opravdu jako princ. Černé vlasy měl nagelované dozadu a pod kabátcem měl černou košili s vysokým límečkem a temně červenou vázanku.
„Krásně se bavte děti moje.“ Zamávala jim Monika, když nastupovali do limuzíny, kterou Michal objednal na dnešní večer.

Jeli asi půl hodiny, když odbočili na vedlejší cestu. Nikol se podívala z okýnka limuzíny a zatajil se ji dech. Jeli ke krásnému zámečku. Byl celý osvětlený a sníh mu dodával osobité kouzlo. Jeli po dlouhé příjezdové cestě až zastavili před velkými schody, na kterých byl červený koberec. Někdo ji otevřel dveře a ona vystoupila. Michal k ni přispěchal z druhé strany auta a ona se mu zavěsila do nachystaného rámě. Stoupali po dlouhých schodech do sálu plných lidí. Byli tu lidé v tolika maskách až to nebylo možné, celý síl byl světli a osvětlený několika křišťálovými lustry. Uprostřed byl obrovský taneční parket posazený jako by podpatrem a okolo byli stoly. Chráněné zábradlím aby asi někdo nespadl. Přece jen na parket to bylo zhruba jeden a půl metru dolů. Michal ji vedl ke stolu přímo naproti dveřím, seděl tam již Petr a Andrea. Byla krásná světle růžové dlouhé šaty, které se rozšiřovali až u kolenou a blond vlasy vyčesané do úhledného drdolu zdobila zlatá korunka a přes oči měla stéjnou růžovou masku.
„Ahojte lidi, no konečně.“ Pozdravil je Petr
„A koho sis to sebou přinesl.“ Prohodil s úsměvem směrem k Nikol.
„To je řece…“
„nás nemusíš představovat, mi se známe.“ Přerušil ho honem Petr a vtiskl Nikol na ruku polibek. Andrea si vztekle odfrkla, tak aby to nikdo neslyšel a vražedně koukala na Nikol, kdyby mohl pohled zabíjet by již nebyla, mezi živými. Celý večer probíhal vcelku v klidu seznámila se z důležitými lidmi, v městě a okolí a hodně tancovala až se ji sem tam motala hlava. Musela snášet nasupěné pohledy od Andreji když tancovala s Michalem, ale snažila se ji nevšímat. Užíval si tu krásu kolem sebe. Mohla být okolo třetí hodiny ráno, když s Michalem tancovala waltz, milovala ten tanec. Tančili pořád dokola až se ji zamotala hlava a viděla už jenom tmu.
Probudila se v sanitce, Michal seděl s ustaraným pohledem u ni a držel ji za ruku. Když otevřela oči hned si toho všimnul, drcl do lékaře v červené bundě.
„Tak jste se nám konečně probrala. Zachvíli budeme v nemocnici a tam uděláme vyšetření. Váš manžel říkal že Vám poslední dobou nebylo dobře.“ Zastavili před nemocnicí a odvezl ji okamžitě na vyšetřovnu, brali ji krev, měřili tlak a dělali celkové vyšetření. Michal byl na chodbě s Petrem a Andreou, jeli hned za ním v autě.
„Neměl sem ji tma vůbec brát, vždyť to není tak dlouho co se ji udělalo dobře.“ Vyčítal si nahlas Michal .
„Neboj, bude v pořádku.“ Petr si sedl vedle něho na židlu a objal ho kolem ramen. Andrea stála o podál a jen se smála. Kéž by ta mrcha chtěla umřít, ukradla mi Michala a teď za to zaplatí určitě si z dovolené dovezla krásnou nevyléčitelnou nemoc, která ji zabije a on bude můj.

Čekali asi dvě hodiny na doktora, a když ho uviděli jít po dlouhé chodbě s kamenou tváří Andrea se musela přemáhat, aby se nezačala smát nahlas. A je to tady teď nám to řekne a bude konec. Pozval je do ošetřovny kde již netpělivě čekala Nikol a přecházela po ordinaci.
„Posaďte se, prosím.“ Ukázal ji doktor na prázdné křeslo u stolu. Michal šel k ni a chytl ji ramena.
„Tak co mi je doktore?“
„Nevím jak Vám to mám říct.“ A přejel je všechny tápavým výrazem.