Porcelain - Prolog

Tiše pokuřovala na osamělé lavičce. Byla noc. A sakra temná. Jí to ale vyhovovalo. Byla zabalená do černého, místy již poněkud ošumělého pláště a lehce se usmívala do země. Byl tu klid a ticho, které měla tak ráda. Přesto však něco narušovalo tuto pro ni idylickou chvilku. Proklaté čekání. Už tu měl každou chvíli být. Nemohla se divit. Byl tím proslulý, vždy se opozdil. A ona byla zas proslulá tím, že nesnášela čekání. K smrti nesnášela.
Po chvíli dokouřila, típla cigaretu a naslouchala okolnímu tichu, až konečně zaslechla téměř neslyšitelný klapot těžkých bot na chodníku. Byl to on. Poznala by ho i v davu. Vykračoval si pomalu, nikam nespěchal. Podle stínu odhadla, že měl ruce v kapsách a usmíval se. Ano. Vždycky se usmíval. Někdy si přála tak moc rozbít mu ten jeho věčný úsměv, ale nikdy k tomu nedostala příležitost. Věděla, že dnes jeho tvářička taky vyvázne bez škrábance.
„No podívejme kdo to tady je, naše malá šibalka Porcelain.“ řekl, jakoby ji tu potkal náhodou, ale o tom, že měli smluvené dostaveníčko, nebylo pochyb.
„Sklapni.“ Ušklíbla se na něj a ani mu neuvolnila místo na lavičce. Nic neřekl a jen vyčkával, až začne ona sama a hlavně až trochu vychladne.
„Tak, koho máš na programu dneska?“ zvedla se z lavičky, uhladila kabát a zadívala se na něj s rukama v bok.
„Jen pár starých známých.“ Usmál se úlisně. Až jí z toho přeběhl mráz po zádech, jak zle to vypadalo.
Vydali se po cestě z parku ven. Šli tiše vedle sebe, každý se svými myšlenkami. Kolikrát, když šli přesně jako dnes srovnat účty, přemýšlela proč se prostě nezjevit u těch lidí doma. Pak si uvědomila, že to má své kouzlo, dojít k někomu, vyrazit tomu chudákovi dveře a vystrašit ho k smrti. Každá z těch částí měly pro ni svůj podstatný význam.
„Je to daleko?“ ohlédla se po něm a téměř se mohla vsadit, že po ní loupl těma svýma, jak věděla, temně modrýma očima, i když se snažil předstírat opak.
„Tady za roh a hned ten první dům. Poslední patro.“ Zavrtěla hlavou. To byla tradice. Poslední patro. Nepamatovala už, kdy šli za někým, kdo žil třeba v přízemí nebo prvním patře. Vždycky to bylo poslední. Zasmála se.
Rychle ale tiše vyběhli do posledního patra, kde se jako vždy zastavili před dveřmi a naslouchali. Ona zároveň kontrolovala auru lidí v bytě. Asi po půl minutě, kdy zjistili, že našli opravdu toho, koho hledali, vystoupil Jake a jedním kopnutím vyrazil dveře. Obyvatel bytu to opravdu nečekal a začal nahlas křičet. Ze strachu ani neutíkal, zmohl se jen na křik. Přiběhla k němu a ruku mu přitiskla na ústa, druhou vytáhla z boty dýku a položila mu ji na krk. Vyzvala ho, aby byl zticha. On koulejíc očima nakonec přestal křičet a jen vyděšeně zíral na ty dva. Ve tváři měl prosebný výraz, ale ona věděla, že i kdyby sebevíc prosil, má smůlu. Jake ho přivázal k židli a zalepil mu ústa. Porcelain mu roztrhla značně ošuntělé tričko a začala svojí dýkou čarovat na jeho těle. Nevýslovně si to užívala. Byla to pro ni snad ta nejlepší zábava, kterou si snad mohla najít. Jedině taky nacházela klid. Když byla hotova a bylo znát, že si opravdu vyhrála, dal se do práce Jake. Nakonec z něj nezbylo nic pěkného a ona pak jen luskla prsty a mrtvé tělo prostě zmizelo.
„Kdy máme na programu další?“ otočila se na něj s čirým zájmem v očích. Ještě byla celá rozjařená z toho, co se tu dělo před chvilkou a chtěla v tom pokračovat.
„Dneska už na to zapomeň, Pee. Dneska už nikdo nezlobil, abys ho mohla potrestat.“ Zaculil se na ní a ona mu zase chtěla jednu natáhnout.
„Ha ha, velice vtipné.“ Zašklebila se na něj a zkontrolovala byt, jestli tam nezůstalo nic, co by se mohlo hodit, ale jak bylo vidno, neměl ani vindru.
„Zase zítra, to bude náš člověk, tam kde si na něm můžeme pěkně pochutnat. Teď mazej za papínkem a sděl mu, jak ses dnes činila.“ Mrkl na ní, luskl prsty a zmizel. Zaškaredila se na místo, kde předtím stál, a svalila se na pohovku, na které předtím seděla její oběť. Rukou zašmátrala v kapse kabátu a vytáhla krabičku cigaret a těžký kovový zapalovač. Světské radosti.