Nebezpečné známosti 21. kapitola

Zbytek dne a večera už proběhne v klidu. Žádné potyčky, žádná sprostá přirovnání a ani na polibek nedošlo, což jsem ráda. Další den jsem se konečně vyrazila sama do města. Samozřejmě s Jamesonovými penězi, jinak to nešlo, bylo to trapné, ale více mi trapné je, když oni mě neustále obdarovávají něčím a já jimi absolutně ničím. Tak s 500 dolary jdu něco koupit, tři maličké dárky, jen tak pro radost. Procházím si ulicemi plných krámů se vším možný, od oblečení, po starožitnosti a elektroniku. Zapadnu do květinářství a koupím Rachel, krásnou tmavě fialovou orchidej, Rachel sice nevypadá, jako na super zahradnici, ale třeba ji to potěší. Jamesonovi koupím láhev dražšího vína a Silerovi koupím starožitný a hlavně krásný benzínový zapalovač. Myslím, že všichni tři budou spokojení. Když jdu po ulici a mířím domů, uslyším vyzvánění jakési hudby, strašná melodie. „Sakra!“ ceknu a uvědomím si, že je to ten nový mobil od Jamesona. Vytáhnu ho z kapsy od kabátu a vidím na display cizí číslo. „Prosím?“ příjmu hovor. „Ahoj Amber, tady tvá milovaná Rachel, slyšela jsem, že sháníš práci.“ Houkne Rachel do telefonu a je i celkem špatně slyšet. Zřejmě bude někde venku, ve městě. „No, jo to sháním. Proč?“ „Mám pro tebe jedno místo, co takhle mi dělat sekretářku? Je to, ale náročný, protože už mi uteklo deset sekretářek, asi jsem hrozná no.“ „Heh a co bych měla jako sekretářka dělat, vyřizovat telefonáty a nosit ti kafe?“ „Přesně! Věděla jsem, že se na to hodíš. Plat je skvělý, takže to by neměl být problém, mohla bych i ráno pro tebe jezdit, mám to okolo vás.“ „No kdybys mě přijala, já bych byla jedině ráda.“ Uznám za vhodný a pousměji se nad tím. „Ok, chceš nastoupit hnedka v pondělí? Ukážu ti samozřejmě co a jak, teda když na to budu mít čas.“ „Jojo, klidně.“ Odsouhlasím a jsem ráda, že je pátek, můžu se na to psychicky předem připravit.

Celý víkend se nese strašně pomalu, po většinu času jsem seděla u televize a čekovala a především neustále přepínala televizní kanály. Ani nás o víkendu nikdo nenavštívil, ani Siler! A to mám pro něj dárek. Ani Jameson na mě neměl čas, že bychom někam vyrazili, začal bezhlavě pracovat na té knize, viděli jsme se u snídaně a večeře, prohodili pár slov a tím to haslo. Doháněl to, co zameškal, ale vždy chtěl se mnou aspoň jednou sedět u stolu, jako rodina. Což je hezké.

V pondělí ráno stojím na ulici, před naším vysokým domem a čekám, kdy mě Rachel vyzvedne. Ani nevím, jaké má auto, ale zjistím to hned, jak přede mnou zastaví u chodníku černá audi TT. Typické pro Rachel. „Zdravím!“ hlesnu s úsměvem a nasednu na místo spolujezdce. „Ahoj, tak co připravená?“ „Jasně, že.“ „Dobře, tak šup do práce.“ Jaksi nás „pobídne“ a najedeme zase na hlavní silnici. V kanceláři Rachel jsem už byla, takže jsem už tolik nezírala na to, jak krásně vybavenou kancelář má. Rachel si odloží věci a jde k druhým dveřím, které vedou z její kanceláře kamsi. „Tady máš své pracoviště.“ Oznámí mi Rachel s úsměvem a rozsvítí. Naskytne se mi pohled na celkem malou, ale i přesto útulnou kancelář, kde je v podstatě vše. Stůl, notebook, krásné osvětlení, gauč, věšák, polička a obrovské rolety skrývající okno. Roztáhnu rolety, a jelikož jsme asi v desátém patře, mám výhled na celou Atlantu. „Super…“ utrousím ohromeně a musím se pousmát, jaké to mám štěstí. „Tak se usaď za svým stolem, já nám uvařím kafe a řeknu ti co a jak.“ Řekne Rachel a zmizí za dveřmi. Já si jenom povýsknu radostí a točím se na kolečkovém křesle jako malé dítě. Hold radost je radost.
Avšak po týdnu, neustálé práce, jsem poznala, že to není zase tak super, jak jsem říkala. Stávání v šest, kvůli práci se nestihnout ani naobědvat, chodit domů v šest či v sedm totálně mimo, nevěděla jsem to, spíše jsem nepočítala s tím, že tato práce, bude tak namáhavá. Zdála se, být jednoduchá. Krom nošení kávy a papírování, musím chodit do různých módních krámů, vyzvedávat oblečení na focení, vyřizuji tohle a tamto. No není to opravdu lehké. Ale něco dobrého to do sebe má, seznámila jsem se se skvělými lidmi. Seznámila jsem se s celou bandou profesionálů, co svým uměním vytváří každý časopis, který hrdě vede Rachel. Našlo by se tu i pár pěkných chlapů, to fakt že jo, ale jeden z nejhezčích je tu Oliver. Oliver je fotograf. Fotí prakticky vše, co se týče módy. A na to, jak je skvělý fotograf, je mu teprve 23 let. Všichni ho přezdívají zajíček.
Když je konečně pátek a hlavně večer, připravuji večeři pro mě a Jamesona. Ten je taky až po uši v práci. Když začnu opět přemýšlet, tak celkově, uvědomím si, že jsem neviděla Silera už přes týden. Pěkně mě štve. Chová se jak malý a není schopný se ani ozvat. Zřejmě ani nechce od našeho posledního setkání. Další myšlenkou je, že za týden a něco jsou Vánoce. Což je špatný, opět už nemám peníze a jsem prakticky v cizí rodině, je to divné, zvláštní. Najednou uslyším bouchnutí dveří. Usoudím, že Jameson právě vylezl z „brlochu“. Odpoutám se od krájení rajčat a jdu se na něj podívat, zda se nekutálí po schodech, jak je mimo. Jenže pohled mi naskytne něco úplně jiného. „Pane bože, co se ti stalo?“ syknu a jdu rychlým krokem k Silerovi, když vidím celou jeho tvář krvavou a opuchlou.