Nebezpečné známosti 22. kapitola

„Co si sakra dělal?“ utrousím na něj starostlivě a přistoupím k němu, chtěla jsem se mu na tu ránu na čele podívat, ale on si ji zakryl. „Máte tu lékárničku?“ cekne Siler. „Je v koupelně.“ Odpovím mu a vyrazím ihned za ním. „Tak co si dělal?“ zeptám se ho znova, když zajdeme do koupelny. Zavřu za námi, abychom nebyli tolik slyšet. Nechci znepokojit Jamesona, má toho až dost nad hlavu. „Ježiši nestarej se, je to moje věc!“ ucedí protivně Siler a je zřejmě hodně rozzuřený. „Počkej, ošetřím ti to.“ Řeknu vážně, když vidím, jak si to ubrousky matlá. „Nechci tvou pomoct.“ Odbude mě. „Dej si pohov jasný, když už si sem přišel, ošetřím ti to.“ Sjedu ho tentokrát já zvýšeným hlasem. Pak teda ani nedutne, jen kouká jako pitbull, který zamýšlí někoho roztrhat. Nejdřív si namočím ručník s jemnými vlákny a utřu mu celou tvář od krve. Když to dočistím, divím se, protože má jen u obočí asi tři centimetry roztrhnutou kůži. Krve z toho teklo a stále teče, jak z vola. „Porval ses?“ zeptám se jinak. Podívá se na mě jaksi nemile a neřekne ani ň. „Fajn, nebav se se mnou.“ Syknu a on zasyčí též, ale bolestí. Najednou se otevřou dveře a do koupelny vejde Jameson. Překvapeně na nás kouká, zřejmě nás tu vůbec nečekal. „Co jsi dělal?“ zeptá se taky zvědavě Jameson. „Dejte mi kurva všichni pokoj!“okřikne nás. „Jsi v mém domě Silere, tak se podle toho chovej, když už jsi sem přišel.“ Řekne vážně Jameson a se zamračeným výrazem odejde. Dveře od koupelny bouchnou a já se vážně podívám na Silera. „To si musel být takový?!“ sjedu ho a ručníkem na tu přitlačím. „Ssss au sakra! Nemůžeš…“ „Ne nemůžu Silere, sakra ty sem přijdeš, celý obličej od krve a řveš tu na nás. Tak snad je asi jasný, máme o tebe starost, tak se přestaň chovat, jako malý harant, kterému ukradli lízátko.“ Vyhrknu na něj, protože mě s tím opravdu štve. Skloní hlavu a na čele se mu objeví vráska a do toho ta rána začne zase krvácet. „Musím ti na to dát desinfekci.“ Oznámím mu nemile. Jen kývne a já z lékárničky vytáhnu hnědou lahvičku. Pokapu tím růžek ručníku a zlehka mu to tam přiložím. Opět zasyčí bolestí. „Já nejsem doktor jo, ale tohle vypadá na šití Silere.“ Usoudím, když koukám na stále krvácející ránu. „Já do nemocnice nejdu.“ Odpoví mi Siler. „Ale no tak…“ „No ne prostě nejdu.“ Odbude mě opět. „Ježiš ty jsi zase příjemný, jak prdel.“ Začnu být sprostá. „Porval jsem se s poldou.“ Přizná se. „Cože?!“ „Nevím proč, ale když jsem byl na benzínce a tankoval, přiběhl ke mně a přitiskl k autu. Řekl mi, že mě zatýká, že chce se mnou mluvit, neuváženě jsem zareagoval, vymkl se mu a začali jsme se prát.“ „Nezabil jsi ho, že ne?“ zeptám se pro jistotu. „Vypadám jako vrah?“ cekne a já se na něj podívám tak trochu nejistě. „Dík no, ale pro tvou informaci, nezabil jsem ho, dal jsem mu pěstí do nosu a on mě taky, akorát trochu víš, každý jsme se odtáhli a já se zvedl a utíkal. Kdybych se na něj pořádně nepodíval, nezjistil bych, že to snad ani nebyl polda. Měl sice uniformu, ale já nevím, na policajta moc mladý, ještě mladší než já.“ Usoudí a prohrábne si vlasy od krve. „Proč by na tebe bezdůvodně útočil?“ „Nevím.“ Odpoví a rána mu konečně přestane krvácet a trošku se stáhne po té desinfekci, teda jestli to desinfekce byla. Zalepím mu to k sobě, tak aby se rána dobře zacelila, a utřu mu zbylou krev z obličeje. „Díky.“ Poděkuje a vypadá to, že je to zase ten Siler s lepší stránkou. S tou chlípnější. „Nemáš za co. Ty by si udělal to samé, ne?“ „Já bych tě rovnou odvezl do nemocnice a nesral se s tebou, jako ty se mnou.“ Rýpne si a naskočí mu ten jeho všivácký úsměv. „No, popravdě, přemýšlela jsem, jestli ti nedat facku na probuzení, nebo tě cvrnknout do té rány.“ Řeknu a nahodím vážný výraz, jako že to myslím vážně, přitom ne. „Myslím, že to by si nepřežila.“ Oboří se důležitě Siler a začneme se smát. „Měl by ses omluvit Jamesonovi.“ Utrousím po chvilce, když to začnu všechno sklízet. „Však on to přežije, už to bylo mezi námi horší.“ „Jak myslíš.“ Odpovím mu a ještě v rychlosti přeperu ten zkrvácený ručník. Pak spolu vyjdeme z koupelny a slyším, třískání nádobí v kuchyni. Když tam dojdu, vidím pár rozbitých talířů na zemi. „Ou co jsi dělal?“ zeptám se Jamesona a ten vypadá zase vynervovaný, ježiši co je to za den! „Spadly mi talíře, dodělal jsem to jídlo, co jsi připravila, a chtěl jsem nám nandat. Prostě mi to upadlo.“ Odůvodní Jameson a začne sbírat ty střepy. „Vy dva jste fakt bráchové, víš co, nech to, já to uklidím a běžte si sednout ke stolu. Nandám vám to jídlo.“ Popoženu Jamesona pryč, řekla bych, že mu to spadlo z únavy. Maká na té blbé knize neustále. Spí vůbec? Posbírám střepy, zametu a pak jim nandám každému větší porci mé speciální zeleninové omáčky. Dám jim k tomu pečivo a umyju nádobí. Po té krvi, mě nějak přešla chuť. U stolu panuje ticho a sem tam zvuk příborů. Opřu se o linku a koukám na ty dva. „Co plánujete na Vánoce?“ prolomí ticho na Silera a já teprve teď jaksi vnímám. „Hm? Co bychom s nimi plánovali?“ nepochopím. „Vidím to na tradici.“ Usoudí Jameson. „Jakou tradici?“ obořím se. „Večer vždy o Vánocích, chodíme na jednu párty, spíše večírek bohatších, k našemu známému Mattovi Sullivanovi. Pomáhal mi s mými prvními knihami. Je to dobrý přítel.“ Řekne mi Jameson. Mohli by to být zajímavé Vánoce, když nad tím tak zapřemýšlím. „Dobře a mohla bych mít takovou prosbu, na kterou asi nejste zvyklý?“ utrousím. Oba dva se na mě podívají a čekají, co řeknu. „Mohli bychom se tyto Vánoce obejít bez dárků? Já vím, pro vás je to třeba nemyslitelný, ale já nemám peníze a navíc mi to přijde divné. Známe se zhruba měsíc, možná víc jak měsíc, ale i tak.“ „Nechám to na tebe Amber.“ Odpoví mi na to Jameson a dovečeří. „Dobře.“ Řeknu s lehkým úsměvem a odnesu za něj talíř do dřezu. „Nemusíš po mě neustále uklízet, taky to zvládnu.“ Oboří se Jameson a vstane ztěžka ze židle. „Hele, ty mi něco říkej, běž si raději lehnout, vypadáš, jako kdybys měl za chvíli umřít na únavu. Neměl by ses tolik přepínat.“ Pokárám ho, jako jeho matka. „Možná máš pravdu, jdu si na hodinu lehnout, pak mě vzbuď, jo?“ „Jasný.“ Odpovím, i když to neudělám. Jen ať se pořádně prospí. Když odejde, podívám se na Silera, který též dovečeřel. V tu chvíli si vzpomenu na ten dárek, na ten zapalovač, co pro něj mám. „Počkej chvilku, něco pro tebe mám.“ Vyhrknu a rychle běžím k sobě do pokoje, abych mu to dala. „Tady, to máš ode mě, menší oplátku, za tvůj dárek.“ Vychrlím na něj zadýchaně a položím před něj benzínový stříbrný zapalovač. Kouká chvilku na něj a pak na mě. „Nemusela si mi nic kupovat.“ Utrousí a je zřejmě překvapený, což jsem ráda. „Ale jo musela.“ Dodám a sednu si naproti němu na židli. „Promiň za to, co jsem ti řekl minule.“ Omluví se tiše, jako kdyby se za to styděl. „Dobrý, však já ti taky nic hezkého neřekla.“ Přiznám. „Nechceš něco k pití, třeba whiskey?“ dodám ještě otázkou a přejdu k malému baru u lednice. „Třeba.“ Odpoví a též vstane, aby odnesl talíř do dřezu. Připravím mu sklenku whiskey a podám mu ji. „To co je mezi tebou a Jamesonem, do toho mi nic není.“ Usoudí a kopne do sebe celý drink. „Silere, ale mezi námi nic není.“ Ucedím vážně a chytnu ho za ruku, aby mě vnímal. „A ta pusa, či polibek bylo co?“ „Říkala jsem ti to minule, hold jsme se políbili. To ze mě nedělá ani děvku a mezi námi ani žádný vztah. S kolika ženskýma ses líbal ty?“ „Nemyslím, že jsi děvka.“ Řekne jen a opře se o linku. „Mezi námi prostě nic není, jasný?“ zopakuji opět. To by ho jakoby ujistilo a pouhým krokem ke mně přistoupí. Podívá se mi vážně do očí a já už zase cítím srdce až v krku a ruměnec na tváři. Jo to prostě dělá on no! Pohladí mě po tváři a políbí. Jinak než Jameson, nevím jak to popsat. Jamesonův polibek byl jemný a energický, ale tenhle polibek je zlehka vášnivý s motýly v břiše. „Já nemůžu Silere, ne takhle. Musíš vědět, co chceš.“ Řeknu vážně, protože mi přijde, že on si dělá, co chce, aniž by koukal na následky. „Já právě nevím, co chci.“ Přizná vážně, pustí mě a vydá se na odchod. Opět sem tam zůstala sama, s plnou hlavou myšlenek.