Junoon

Velmi často milujeme ty co nás odmítají a odmítáme ty co nás milují…

Tabby seběhla ze schodů a u dveří se na malý okamžik zastavila, aby si utřela z tváří slzy…ty protivně palčivé slané kapičky, které jí v poslední době tolikrát zamlžily pomněnkovou modř jejích očí. Pak se zhluboka nadechla a bolestivě si skousla ret, pak si tiše pro sebe zašeptala.
„No co, tohle je přece můj obvyklý stav, tak čemu se divíš, holka, je to úplně jasný, asi něco dělám špatně…pokaždé…“ A vzdorovitě pohodila svými havraními kadeřemi a vyběhla před dům. Srdce jí tlouklo jako na poplach, přetékalo emocemi, na které jaksi nebyla zvyklá. Slunce již stálo vysoko na obloze a chodníky se začaly plnit davy mlčky kráčejících lidí. Vmísila se mezi ně a vydala se směrem k tátovu domu. V hlavě měla naprostý zmatek…vždyť jí David tolikrát dával najevo svoji náklonnost, slovně i fyzicky, tak proč? Nechápala vůbec nic. Nezbývalo, než se s tím smířit, Čím více se blížila k domu, tím víc v ní vzrůstal odpor k nadcházejícímu podvečeru, ze kterého byla její rádoby nová matka naprosto unešená…zejména z toho slizouna Teda…no nic, bylo třeba se obrnit obří trpělivostí, a její pocity pomaličku začínaly přecházet ve zlost a vzdor.

Tiše vyběhla po schodech ke svému pokoji, ale veškerý klid jí vzal sladce medový protivný hlas, který se ozval z konce chodby.
„Tabby, drahoušku, proboha, kde jsi dnes v noci byla? Tak tohle asi nepůjde, zlato. Zde platí určitá pravidla a ty je budeš respektovat, hm?“
Br, drahoušku…za sladkými slovy se určitě skrýval jed zrádné kobry. Tabby se napřímila a odsekla.
„ Ale jistě, matinko, pravidla beru, ale jeden můj kamarád měl vážný problém…a psala jsem tátovi, copak vám nic neřekl?“ Nicole si skousla ret a rychle zamrkala očima, v nichž bylo patrné zklamání a rozhořčení.
„Hm, tvůj táta…samozřejmě že mi nic neřekl, od té doby, co jsi přijela, je z něj úplně jiný člověk…“
„Tak to mne opravdu, ale opravdu strašně mrzí…“ odvětila Tabby uštěpačně.
„Nicméně, ráda bych tě upozornila, že dnes čekáme vzácnou návštěvu…“ Po těchto slovech se Tabby ušklíbla, vytočila se na místě a rázně vykročila směrem ke svému pokoji. S uspokojením zaregistrovala Nicolino zlostné nadechnutí, po němž zasyčela.
„A jen tak mezi námi, nesluší se odcházet uprostřed hovoru. Přeji si, abys dnes odpoledne vypadala jako ze škatulky. Předpokládám, že si oblékneš ty šaty a střevíce, které jsme spolu kupovaly. Tedův otec je tady ve městě velice vážený muž, a prosím tě netvař se tak kysele. Ted je opravdu skvělá partie. Měla bys ve svém věku už myslet na svoji budoucnost…“
Jistě…pomyslela si Tabby škodolibě. Jsem celá žhavá se vdávat. A vykouzlila na své tváři medový úsměv, ze kterého se jí samotné udělalo nanic a odvětila.
„Samozřejmě, buďte bez obav, monacká princezna zbledne závistí…“ na odpověď už nečekala a zabouchla za sebou dveře pokoje. Dvěma kroky byla u přehrávače a pustila si velmi nahlas svoji oblíbenou skladbu Tallulah…a v duchu se škodolibým úsměvem na svých třešňových rtech začala spřádat svůj plán…

Den uběhl jako nic a nadešel podvečer. Tabby ještě se spokojeným úsměvem zhodnotila
svůj vzhled v zrcadle a vydala se směrem ke schodišti, následována neodmyslitelným přítelem posledních dnů, tátovým psem Sidem.
Dle očekávání byl již obývací pokoj připravený a plný hostů. Tabby vznešeně sestupovala ze schodů a když se k ní obrátily veškeré pohledy, navýsost spokojeně se usmála, obzvláště při pohledu na Nicole, která náhle zbledla jako křída a ve svých nechutně vyhlížejících bílých šatech, k nimž neodmyslitelně patřilo krajkové zdobení, vypadala jako Draculova družka. Nebylo divu, protože Tabby si oblékla vyšoupané džíny, na několika místech rozpárané, krátké ostře žluté tričko, sahající jen pár centimetrů nad pupík, zdobený stříbrným piercingem, a do vlasů si v rychlosti napatlala na pár pramínků ostře červenou barvu. Zápěstí jí lemovaly dva kožené náramky se stříbrnými cvoky.
Jediný kompromis byly lodičky na vysokém podpatku, které vzhledem k oblečení působily dost komicky.

Po chvilce se již přiblížila k tátovi, který zprvu neskrýval svůj úžas, ale nakonec se rozesmál a spiklenecky na ni mrknul. To už ale s hrůzou sledovala, že se k ní blíží Ted, který v tmavě modrém obleku s motýlkem pod krkem a vlasy nechutně ulíznutými dozadu vypadal na její vkus docela legračně.
„Vítám tě, pomněnko, vypadáš…ehm…skvěle…“ vykoktal a pohledem zoufale vyhledal Nicole. Ta začala pomalu měnit svoji bílou baru na krocaní červeň. Dvěma kroky byla u nich a zasyčela.
„Výborně, doufám že jsi spokojená, takhle nás znemožnit…“ V tom se přiblížil i nějaký starší muž s fajfkou v ruce.
„Tak tohle je ona, ale vždyť jí to sluší, vypadá tak roztomile a přirozeně, viď Tede?“
Tabby těkala očima z jednoho na druhého. To snad není pravda! Že by ještě nakonec její záměr nevyšel? Vypadalo to že asi ne. I když Ted vypadal jako vyplašený králík.
„Jasně, tati…jistě, máš pravdu. Tabby? Dáš si něco k pití?“
Znechuceně si odfoukla z obličeje pramínek neposedných havraních kadeří a přikývla.
Naštěstí večer plynul rychle, ale ze strojeného chování (s výjimkou táty) se jí ale dělalo nanic. Konečně se jí na chvilku podařilo uniknout z Tedovy protivné přítomnosti, v níž nevynechal jediný okamžik se jí jakkoliv dotknout. Bylo jí, jako by sáhla na žábu. Ruce měl studené a vlhké. S úsměvem a skleničkou šampusu v ruce se ocitla na ztemnělé terase domu.
Slastně vdechla svěží večerní voňavý vzduch a opřela se ledabyle o zábradlí. Chvilku pozorovala mihotající se hvězdy, pak do sebe obrátila zbytek nápoje, z něhož se jí pomaličku začínala točit hlava a otočila se, aby položila prázdnou skleničku na plastový stolek. V tom zaslechla zašustění v křoví. Zpozorněla, ale pak se své obavě zasmála a otočila se k odchodu. Koutkem oka pak zaregistrovala rychlý pohyb, když tu se ve tmě na terasu vyhoupla něčí postava. Než stačila vykřiknout, ten někdo k ní přiskočil a dlaní jí zakryl ústa. Vzápětí se její strach rozplynul, jako obláček páry nad jezerem a nitrem se jí rozlil horký pocit…
„Pššš, tiše…nekřič, to jsem já…víš, ráno jsi tak rychle utekla a já zoufale bojuji se svým já, které je zvyklé plnit má předsevzetí…nemohl bych usnout, kdybych tě ještě neviděl a…“ Umlčela jej rychlým polibkem, při němž jeho čokoládové oči překvapeně zamrkaly a vzala jej jemně za ruku.
„Já vím, to já taky, pojď…“ špitla Tabby a nejistě pohlédla ke dveřím terasy, které ale naštěstí zely prázdnotou. Pak už jen bledý měsíc sledoval dvě štíhlé postavy, které tiše a pružně jako dvě lasičky seskočily dolů do tmavé zahrady…

Sonata Arctica...Tallulah
http://www.youtube.com/watch?v=JfpPc3Or1ro&feature=related