Giulio a Vittoria - 3. část

Vittoria

21. červen, pátek

Popadl mě hořký smutek, stesk a lítost. Všechny neuvěřitelnosti, o kterých jsem četla, viděla je v televizi nebo o nich slyšela vyprávět ostatní, mi dříve přišly jako nějaké výmysly, neměla jsem pro ně pochopení a nedokázala jsem pořádně soucítit s ostatními.
Zvuk tikajících hodin mě přiváděl do stavu čiré zuřivosti. Vrhla jsem po nich nanejvýš zoufalý pohled plný bolesti, utrpení zmučeného zvířete. A ony si vesele tikaly dál, jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby všechno bylo tak jak má. Jenomže nic, absolutně nic nebylo správně!
Nevydržela jsem to a po nebohých hodinách hodila prázdnou sklenku. Nečekala jsem, že bych se snad byla schopná trefit, ale asi to tak mělo být. Zvuk skla, ohlušující hřmot padajících hodin zazněl celým domem a jeho okolím. Křičela jsem, řvala jsem z plných plic v šíleném zoufalství. Strhla jsem ubrus ze stolu spolu se vším, co na něm leželo. Během okamžiku se kuchyň, ve které jsem seděla, proměnila v hotovou spoušť. Na zemi se válela spousta věcí včetně skleněných střepů. Zvuky, které jsem vydávala, se nedaly nijak popsat, připadala jsem si příšerně, neuvěřitelně, chtěla jsem se rozplynout, zmizet a nemoct se nikdy vrátit do pevného skupenství. Přála jsem si neexistovat. Přála jsem si nezažít tyhle chvíle. Přála jsem si...
K čemu jsou přání? K falešným iluzím. Maria si taky přála. A nesplnilo se jí to. Možná usnula s nadějí. Zavřela oči s krásnou vidinou svého vnuka, kterak ji drží za ruku. Měla přeci na tváři lehce zasněný úsměv. Poklid její tváře, ledový, chladný, ale smířlivý se mi nedokázal vymazat z víček. Jeho nevyhladitelné kontury pálily jako čerstvé rány posypané solí.
A pak moje matka. Vzpomněla jsem si i na její úsměv, v jehož návrat jsem zoufale doufala.
Příšerně se mi roztočila hlava. Vstala jsem, přidržovala se krajů kuchyňského nábytku a překračovala střepy. Trochu jsem zavrávorala a jeden skleněný kousek se mi zabodl do nohy. Usykla jsem bolestí, ale dohrabala jsem se k vodovodu, rozklepanou rukou vytáhla sklenku a z malé přihrádky ve skříňce pod oknem vytáhla prášky na spaní. Matka je občas musela použít, když byla rozrušená. Často se to stávalo po nečekaných setkáních s mým otcem. Naštěstí k nim nedocházelo často a já mohla s uspokojením říci, že jsem ho osobně viděla naposledy asi před pěti lety. Mamka říkala, že jeho život se dost změnil, že věčně lítá v nějakých problémech. I když byli rozvedení, pořád tu existovaly mosty. Nebyly nijak pevné, o to víc však hrozilo, že vzplanou a následky požáru ponesou obě strany.
Něco mi říkalo, že někdo upustil nedopalek.

Ráno na mě někdo zabouchal. Byla jsem otupělá z bezesného spánku, který mi přivodily prášky. Před prahem stály dvě ženy. Zakaleným pohledem jsem zhodnotila lékařský vůz za jejich zády. Nebyla jsem schopná přemýšlet a tak nějak automaticky jsem jim otevřela.
„Slečna Vittoria Rotti?"
Kývla jsem. Svět se trochu mihotal a všude bylo příliš světla.
„Dovolíte, abychom vstoupily? Adresu na vás nám nechal pan komisař. Vzhledem k situaci, v jaké jste se ocitla, jsme vám přišly nabídnout odbornou pomoc naší kliniky... Je vám dobře...?" zeptala se, když viděla, jak se to se mnou lehce kymácí.
„Točí se mi hlava," přiznala jsem. Když jsem však zaslechla svůj hlas, došlo mi, že mi asi nemohla moc rozumět. Místo toho jsem udělala krok dozadu. V tu chvíli mě uchopily čtyři ochotné ruce. Zavřely se mi oči a já jen ztěžka vydechla. V další chvíli jsem se probrala na kanapi s nohama mírně nahoru a mokrou osuškou na čele.
„Tohle jste snědla?" přistoupila ke mně jedna z žen a v ruce třímala krabičku prášků na spaní.
„Ano," zachraptěla jsem.
„Kolik to bylo tablet?"
Zamyslela jsem se. Moc jsem toho nesnědla, ale nejsem si úplně jistá... „Asi dvě... tři..."
„Dobře. Zavolali jsme pana doktora, přijede se na vás podívat."
Chtěla jsem jim vysvětlit, že nejsem na žádného doktora zvědavá, že mi těžko kdo dokáže vyhnat z hlavy myšlenky a vzpomínky. Příšerný pocit, kdy máte chuť mlátit hlavou o stěnu, jen abyste necítili pálivá slova, ostré obrazy. Potřebovala bych to někomu říct. Hrozně moc jsem si přála to ze sebe dostat, ale těmto dvěma bílým holubičkám jsem nevěřila, bála jsem se, že by si to snad mohly špatně vyložit. Nechtěla jsem, aby mě někdo považoval za blázna. Smrt je přeci přirozená a je zcela normální, že staří lidé umírají... Umírají... Chtěla jsem začít brečet. Cítila jsem, jak mě pálí nos, ale oči byly vyschlé. A moje matka? Vrátí se... přeci by mě tu nenechala. Tolik jsem jí věřila, nemohla by mi to udělat.
Pan doktor byl velice hodný. Tak trochu připomínal moudré lékaře z dřívějších dob, kdy se nosily plnovousy a léčilo se slovy. Dal mi nějakou injekci, když jsem se mu svěřila, jak mě trápí spánek, na který jsem snědla ty prášky. Prohlásil, že tohle mi neublíží a budu se cítit o něco lépe. Raději mi však léky sebral. Když se však zeptal, může-li se o mě někdo z domu postarat, neudržela jsem své emoce a slzy mi opět vytryskly. Sestřička na něj hrozivě vykulila oči, a tak zareagoval docela prostě. Rozhodl se mi zde ponechat jednu ze svých ošetřovatelek.
Všichni mě společnými silami pomohli dostat se do pokoje, kde jsem ulehla do peřin a za chvíli usnula. Nezdálo se mi nic, ale celkově jsem měla mnohem klidnější pocit. Oči se uklidnily a já najednou neměla potřebu na cokoliv myslet. Bylo mi najednou krásně.
Probudila jsem se, když už byla tma, ale na stolku tlumeně svítila lampa. Trvalo mi, než jsem se zorientovala, hlava se mi nesmírně točila a pociťovala jsem závrať. Chvíli jsem jen tak bezvládně ležela, než se tiše otevřely dveře a dovnitř nakoukla sestřička. Když viděla, že mám otevřené oči, vstoupila a zvedla sklenku s vodou, kterou mi někdo položil k posteli. Poslušně jsem se napila, ale mluvit se mi nechtělo.
„Jak se cítite?"
Neznatelně jsem kývla, na víc jsem se momentálně necítila.
„Přejete si něco?"
„Ne..." vypustila jsem ze sebe. Jediné, co jsem si přála, bylo zase usnout. Jenomže spánek nechtěl přijít a já mohla jen tak ležet a dívat se na stíny na stropě.
„Pan doktor říkal, abych vám nechala rozsvícenou lampičku. Není dobré, abyste nyní zůstávala potmě. Nemuselo by to na vás dobře působit," rozpovídala se starostlivě.
Ano, pan doktor měl úplnou pravdu. Častokrát se mi i dříve stávalo, že jsem ze tmy neměla dobrý pocit. Nyní mě vyloženě dusila a, přiznejme si, slabé nažloutlé světlo lampičky celkový dojem moc nezlepšovalo. Nicméně i tak je to pořád lepší než dusivá tma. Slyšela jsem, že lidé se více bojí takové té polotmy, kdy je obalují stíny a jejich fantazie začíná pracovat. Sice jsem to chápala, ale přesto - tma je Tma.
Sestřička mě zase opustila se slovy, že jde dodělat úklid kuchyně. Nijak mi nevadilo, že se mi prakticky cizí člověk pohybuje po bytě, a dokonce uklízí moje věci. Naše věci. Byla jsem koneckonců ráda, že tu se mnou někdo zůstal. Dostala jsem zvoneček, jakým zvonívají rodiče při příchodu Ježíška, abych se v případě potřeby dovolala pomoci.
Sice jsem se obávala, že se mi nepodaří po dlouhém spánku zase zabrat, ale kouzelné injekce jsou prostě holt kouzelné.

Ráno kolem deváté jsem se opět probudila. Byl věru hezký den, slunce svítilo a vzduch voněl vodou. V noci byla bouřka a pěkný lijavec, ale ráno se tvářilo nadmíru krásně. Mívala jsem ráda takováto rána. Měla-li jsem zrovna volno, chodívala jsem se stojanem a barvami ven. Nás dům stál asi tak v polovině kopce, shora byl krásný výhled na město, za kterým se prostíralo sytě modré moře. Městečkem protékala říčka, která se vlévala právě do moře. Tam jsem také častokrát chodila, kochala jsem se hrou vodního živlu a nechala se uchvacovat barevnými odstíny sladké a slané vody, které se tu mísily. Měla jsem několik obrazů z tohoto místa. Ze všech ročních období, z rána i večera. Připadala jsem si jako v ráji, když jsem bez jakékoli skici prostě jen nanášela barvy, míchala je podle světla, které se promítalo na vodní hladině. Vždy jsem si vzpomněla na Moneta, na jeho obrazy a neovladatelné touhy spojující se s hrou světla. Pro správný dojem byl schopen vykopat jámu a zasadit do ní plátno, jen aby mohl malovat na jeho vrchní část. Jenomže já nechodila ven s velkými plátny. Malovala jsem sice, navštěvovala jsem školu, po které jsem vždy toužila (a která se shodou okolností a šťastnou náhodou nacházela v našem městě), ale musela jsem zároveň šetřit. Mým jediným mecenášem byla matka a občas nějaký dobrák, který ode mě něco koupil. Abych ale řekla pravdu, hrozně nerada jsem se se svými obrazy loučila. To už jsem je radši rozdávala lidem, které jsem měla ráda, ale nemohla jsem malovat za peníze. Párkrát jsem tvořila vyloženě na zakázku, a to pak za nic nestojí, táhne se to a tvůrce s tím není ani spokojen.
Takže to bylo ono krásné nedělní ráno.
Kolem jedenácté hodiny se na mě přijel podívat pan doktor. Byla jsem omámená, takřka nijaká, ale bylo mi lépe. Projevila jsem tedy přání, jestli bych mohla malovat. Doktor na mě mrkl a řekl, že když si vezmu třikrát denně tabletky, které mi přivezl, tak ano. Usmála jsem se na něj a jeho to viditelně potěšilo.
„A mohl bych se podívat na tvé obrazy?" zeptal se zvědavě a já si málem ani nevšimla, že samovolně přešel na tykání. Vůbec mi to nevadilo, spíš naopak.
„Určitě," přikývla jsem a chystala se vstát. Podal mi ruku, pomohl mi se posadit a za chvilku i postavit a doprovodil mě do pokoje, který jsem nazvala svým ateliérem.
„Páni!" vydechl překvapeně a vůbec u toho nevypadal, že by se nějak přetvařoval. Bedlivě jsem zkoumala jeho pohled, když si prohlížel mé obrázky. Měla jsem tu rozvěšené nějaké oleje a akryly, vesměs plno krajinek, nějaké zátiší a trocha fantazie. Na jedné stěně byly pouze zasklené kreslené portréty, má veliká pýcha. Dlouho si je prohlížel, ale na nic se neptal. Očekávala jsem otázky typu, kdo je ten a ten, ale nic takového se nekonalo. Přešel k mým abstrakcím, kterých sice nebylo mnoho, ale setrval u nich asi tak nejdéle.
„Jsi velice nadaná dívka, Vittoria. Škoda jen, že umělci mají vždycky o něco těžší život. Byla by škoda, kdybys přestala malovat. Spousta lidí hledá celý život, jak by se vyjádřila. Někteří nakonec začnou psát, jiní malovat, někdo zase hraje nebo komponuje. Pak tu je několik nebožáků, kteří se odeberou na nepravá místa a své pocity zapíjí alkoholem. No a právě oni a zbytek, který nic nenašel, často končí u nás. Chodívají k nám s tím, že nemohou spát, protože se jim zdají noční můry. Za chvíli se přijdou vyplakat z rozpadu manželství, z neštěstí, které se jim přihodilo. My před ně položíme řadu obrázků a necháme je o nich mluvit, vybrat, co se jim na kterém líbí a co ne. Něco ze sebe dostanou, častokrát ani podstatu nevyjádří a to, co si myslí, zadusají v sobě. Nenapadne je, že by mohli sami uchopit štětec a něco namalovat. Může to být hlava, ale nemusí mít dvě oči a nos na správném místě. Jenomže oni z toho mají už předem strach, že by to nedokázali vyjádřit dle pravidel. Tvrdí o sobě, že neumějí malovat, přitom si sami sobě nalhávají a snaží se obejít viditelný východ z bludiště, protože mají nezvratné obavy, že jim při posledním kroku spadne něco na hlavu. Tak ano, spadne, ale pouze pokud o tom budou přesvědčeni," zarazil se a podíval se mi do očí. Nevím, co v nich chtěl spatřit, ale brzy svůj pohled opět sklopil, sklonil se a ze země zdvihl štětec. Podal mi jej. „Maluj."
Kývla jsem, možná trochu udiveně, ale svůj štětec jsem od něj vzala.
„Budu s ošetřovatelkou v kuchyni, něco probereme, přijď prosím za námi asi tak za půl hodinky. Prášek sis vzala, takže můžeš začít tvořit. Věřím, že jej brzy nebudeš potřebovat... Jo a raději si sedni. Nerad bych tvou oslabenou tělesnou schránku vozil ještě do nemocnice," opět na mě mrkl a odešel.
Netušila jsem, jaký to všechno mělo mít smysl, snažila jsem se přemýšlet, ale mozek přeci jen pořád pracoval na náhradní zdroj. Nicméně jsem poslechla, vzala jednu ze středně velikých sololitových desek, olejové barvy a přesunula se i se stojanem na malý balkon. Byl odsud vidět svah a kousek městečka vlevo, přičemž pod námi vedla silnice směřující vesele vzhůru.
Namočila jsem štětec a vedla svůj první tah. V tu chvíli byla bílá plocha úhlopříčně rozdělena na nebe a peklo. Peklo tady u nás dole a nebe v nezdolatelných výšinách sebevyjádření a přijetí nového světla.