Já anděl 40

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se s obavou. Místo, na kterém jsme se octli jsem nepoznávala.
„Netušim. Ale mám jistou předtuchu, která se mi moc nelíbí.“
Vypadal ustaraně. Jeho obličej se zkrabatil do své menší verze a mě z toho bylo akorát tak úzko. Takhle zamyšleného jsem ho ještě neviděla. Každopádně to nic dobrého nevěstilo.
„Jakou předtuchu?“
Zahleděl se na mě zkoumavě, jako kdyby zvažoval své šance. Má či nemá mi to říct?
„Je mi to tu trochu povědomé.“ Konstatoval váhavě.
Normálně z něho slova lítaly jako na běžícím pásu a najednou jako kdyby se mu nechtěly ani dostat z úst.
„Jak povědomé?“ a naznačila jsem, že by mohl ve svém vyprávění trochu zrychlit.
„Připomíná mi to sídlo Andělů Řádu.“ Pronesl přiškrceně a já jsem jenom zalapala po dechu.
„Takže ta hrozba je skutečná?“
Otočil se a hleděl na mě s očima rozšířenýma dokořán.
„To si teda piš, že je skutečná. Reálnější, než by se ti líbilo. Nejrychlejší vstupenka do věčných lovišť. A tam by se ti zdála věčnost absolutně nekonečná. To sis ksakru myslela, že si dělám srandu nebo co?“
„Ne to ne, já jen …“ nějak se mi slova zadrhla v krku “… Gab mi tvrdil, že mě před nimi dokážeš ochránit. Přitom nás sem přenesli a nemůžeš s tím nic udělat. Prostě mě to jenom překvapilo.“
Chabá obrana. Ale vážně jsem se na nic jiného nezmohla.
Jeho oči byly studené jako led.
„Tady ti nic nehrozí. Jsi v Nebi.“
„Dobře, ale co tím sledují?“
„Jak to mám vědět? Nevim, jestli sis všimla, ale budoucnost předpovídat neumim.“
„Proč jsi tak protivnej?“ zeptala jsem se tiše. Bylo na něm vidět, jak totálně pění. Jenomže k tomu vpravdě neměl důvod. Nebo jsem si žádné své chyby ani vědoma nebyla.
Zavrčel, ale neodpověděl mi. Ono v zásadě ani nebylo třeba.
Odpověď přišla sama vzápětí. Postavou éterická a křehká, obličejem podobna Madonně, jen její oči rozhodně tolik nehřály. Čišel z nich nepříjemný chlad. Jako nakonec z ní celé. Byla v bílém a její bělostná pokožka s celou tou nádhernou splývala. Stejně tak její vlasy, které svou světlostí podtrhovaly celý dojem. Vskutku vypadala jako duch. Přesto byla nádherná.
„Jerome de Monti. Dlouho jsme se neviděli.“
„Amithiel.“ Řekl jen její jméno a nic jiného. Sledoval ji pohledem a tiskl k sobě stoličky. A krom jiného také pěsti.
Chvíli se tak měřili pohledy a pak Jerome uhnul.
„Santin, Amithiel. Kdysi anděl, anděl řádu.“
Pohlédla na mě opovržlivým pohledem a hned mi byla ještě daleko méně sympatická. Obcházela kolem Jeroma jako šelma v kleci a nespouštěla ho z očí.
Připadala jsem si nepatřičně. Jako kdybych tam v tento okamžik ani neměla pořádně co dělat. Navíc vedle ní jsem byla jako traktor vedle motýla.
„Tohle si nemysli, Santin. Dává jí to sílu.“ Řekl Jerome mým směrem a vzal mě za ruku. Poprvé od chvíle, co jsme se sem dostali, se usmál. Myslím, že se mě snažil povzbudit.
Střetli jsme se očima a ani nemuseli nic říkat. Na tomhle bohem zapomenutém koutu Nebe jsem se najednou zhluboka nadechla. Došlo mi, že dokud je Jerome se mnou, mám sílu překonat úplně cokoli.
Ten kontakt přerušila až Amithiel. Její hlas měl kovovou příchuť a byl neskutečně hluboký. Zněl zlověstně.
„Tak to by stačilo.“ Stoupla si mezi Jeroma a mě.
*Skoro to vypadá, jako kdyby na Jeroma žárlila.* projelo mi tak nehlídaně hlavou. Jenomže jsem si neuvědomila, že jsem v Nebi a tady je čtení myšlenek běžné.
Sekla po mně pohledem a byla bych přísahala, že její oči planou jako samo peklo.
„Ty malé štěně,“ upřela na mě zrak a já bezděčně o krok ustoupila,“za drzost, jíž ses právě dopustila, ti odebírám schopnost brát energii z univerza. Abys to neměla tak snadné. Myslím, že k tobě byl Nejvyšší příliš shovívavý. Takhle alespoň vyrovnáme šance.“
„Vyrovnáme šance na co?“ zeptala jsem se naivně.
„Přeci na tvou duši.“ Odvětila s nesmírně nepříjemným úsměvem, který mrazil.
Naprázdno jsem polkla a ustrašeně se zadívala na Jeroma.
*Jde jim o mou duši?*
„Ano Santin. Díky tomu, co jsi provedla, jsi propadla Andělům Řádu. Ale Nejvyšší ti dal možnost svůj prohřešek napravit. A ještě ti to značně ulehčil. Což se nám pochopitelně značně nelíbí. Takže se těš. Budeme ti házet klacky pod nohy všude, kudy půjdeš.“
Ne. Tak jízlivost jí nechybí.
„Jerome, mi amor. Kdyby sis to náhodou rozmyslel a rozhodl se ponechat ji svému osudu, tak dobře víš, že mezi námi jsi vždy vítán.“
Roztáhla ruce do velkého rozpětí a kolem nás se začaly zjevovat Amithiel podobné postavy. Muži i ženy. Celí v bílém. Dohromady jsem jich napočítala 7. Sedmička. Magické to číslo.
„Já o to ale nestojím.“ Řekl Jerome s důrazností, která mě až překvapila.
„Hm nevadí. Ani jsem to nečekala. Vždy čestný Jerome.“ Zavrněla jako kočka a pohladila Jeroma po tváři. Ten nehnul ani brvou, jen jeho rysy jako kdyby úplně ztvrdly.
Amithiel se usmála velice zvláštně. Vlastně se na Jeroma vůbec dívala hodně prapodivně. Někdy se musím zeptat, co pro něho znamenala. Vypadalo to, že se znají už dlouho a jejich vztahy nejspíš něco narušilo. Ale teď na to nesmím myslet, protože moje myšlenky jsou slyšet všude. O tom jsem se také vzápětí přesvědčila.
Postavil se k Amithiel čelem, ale ke mně zády, takže jsem neslyšela žádná vyslovovaná slova. Přesto jsem věděla, co jí říká, ač ani jeden z nich nepohnul rty.
*Věř mi, že jestli jí ublížíš, celý vesmír ti bude malý. Najdu si tě v jakémkoli koutě a nenechám toho, dokud budu žít. A až tě najdu, tak se ti to ale vůbec nebude líbit. Doufám, že si dostatečně rozumíme.*
*Jsi pouhý človíček, Jerome. Jak ty mi tak můžeš ublížit? V mém astrálním těle?*
„Třeba tak, drahá Amithiel, že by tvé tělo již astrální býti nemuselo.“ Řekl Jerome s ledovým klidem.
„A jak bys toho chtěl dosáhnout?“ Pronesla pochybovačně, ale bylo na ní vidět, že podobná vidina by jí zřejmě příjemná nebyla.
„To je mé sladké tajemství, mi amor.“ Zopakoval po ní to úlisné oslovení. „Mám ten pocit, že co jsi nám sdělit chtěla, jsi už řekla. Vrátíš nás konečně nazpět?“
„Ale zajisté. A neboj se, určitě se ještě uvidíme, mi amor.“
„Tak o tom v nejmenším nepochybuju.“