Cena lásky 16.

Toho dne jsem se šla hned ráno projet na Maggie. Zvládla jsem jen pomalou a krátkou procházku po parku, ale hned jsem se cítila líp. Domů jsem se vracela jen nerada, a to jsem ani netušila, co mě tam čeká.

„Návštěva, madam,“ vyhrkla Mary, která na mě číhala hned za dveřmi. Z obličeje se jí dalo snadno vyčíst, že ji něco vyvedlo z míry. „Čeká na vás paní Cardiganová.“

Nepotřebovala jsem slyšet víc. V hlavě se mi honilo všechno možné, ale silnější než cokoli jiného byl strach o Williama. Svou tetu jsem neviděla dobře deset let, a ani ta dřívější setkání za moc nestála. Chladně a nesmlouvavě se nenáviděla s mou matkou, a i když se snažila být ke mně neutrální, nikdy jí to moc nešlo. Neviděla jsem tedy kromě nějaké tragédie jediný důvod, jenž by ji mohl přimět k návštěvě Monthermeru.
Do přijímacího salónu jsem proto vběhla rovnou v jezdeckých šatech a s tvářemi rozpálenými během a strachem.

„Řekněte prosím, že s Williamem je vše v pořádku!“ vylétlo ze mě hned u dveří, dřív než jsem dokázala pomyslet na nějaké zdvořilé a společensky vhodné přivítání.
Má teta se pomalu odvrátila od okna a změřila si mě nelaskavým pohledem.
„Markýzo,“ pronesla ledově a věnovala mi formální úklonu. Z jejích úst to oslovení znělo jako nadávka.
„Tak je v pořádku?“ ignorovala jsem její odměřenost.

Dotčeně stiskla rty. Skoro to vypadalo, jako by přede mnou všechna slova chtěla uzamknout v ústech. Nakonec ale změnila názor. „Je v pořádku,“ řekla a já pocítila neskutečnou úlevu. Teta ale měla ještě co říci. „Není mi zcela jasné, proč právě tebe zajímá jeho blaho. Už několikrát jsi mu otočila život vzhůru nohama, jsi vlastně jediná, kdo mu dělá ze života peklo - a právě tebe zajímá, jestli je v pořádku?!“
Na chvíli jsem ztratila řeč. Takto jsem Violettu Cardiganovou neznala. Vždy si své názory ponechávala pro sebe a nikdy nevyhledávala otevřené hádky. Teď mě k jedné sama vybídla.

Ohlédla jsem se přes rameno na lokaje. „Ven!“ přikázala jsem stroze a čekala, až všichni nezvaní zmizí. Za tu dobu jsem si mohla svou tetu lépe prohlídnout. Za ta léta co jsme se neviděly se velmi změnila. Dřív jsem ji považovala – na rozdíl od své matky – za krásnou ženu. Dnes přede mnou stála unavená, bělovlasá, s temnými kruhy pod očima, kostnatými klouby na rukou a v obnošených šatech. Jen výraz jejích očí byl stejný jako dřív. Nesmiřitelný.

„Proč jste přijela?“ zeptala jsem se mírně a vybídla ji, aby se posadila.
Udělala to až po zaváhání. „William ti posílá dopis.“ S těmi slovy mi podala obálku a já ji celá rozechvělá rozlepila.
Má radost neměla trvat dlouho. „Nechápu,“ zvedla jsem oči a ukázala tetě prázdný list papíru. „Má to snad být nějaký žert?“

Znovu do mě zapíchla oči a mlčela. V tom pohledu se dalo dobře číst, že kdyby mohla, rozčtvrtila by mě zaživa a dala vařit do žhavého oleje. Když už nedokázala svou nenávist unést, vyskočila z křesla a vybuchla: „Žert? To sotva! Ten ubohý chlapec mi neřekl ani slovo, když se od vás vrátil. Skrýval své trápení, když se dozvěděl o tvé nemoci. Ale už nedokázal unést tu úlevu, když ses zotavila. Požádal mě, aby mi pro tebe mohl nadiktovat dopis. Souhlasila jsem, protože jsem netušila, co bude následovat.“
Teta si zakryla ústa rukou a odvrátila se. Nemlčela však dlouho.
„Musela jsem poslouchat, jak zoufale hledá slova pro city, které chtěl utajit přede mnou i kýmkoli jiným. Musela jsem se dívat, jak ho ničí jeho vlastní touha po něčem, co nikdy nemůže mít! A musela jsem se tvářit, že to nevidím. Myslíš si, že mi něco takového mohlo být lhostejné?“
Tetin hlas byl k nesnesení hořký.
„V tu chvíli jsem tě konečně doopravdy, z celého srdce začala nenávidět. Žádná matka nemůže milovat někoho, kdo jejímu dítěti působí bolest. A ty necháváš Williama trpět, znovu a znovu, s rozmyslem a jen pro vlastní zábavu! Nikdy jsi nebyla nic víc než malá vypočítavá mrcha, stejně jako tvá matka, a nikdy jiná nebudeš.“ Odmlčela se, aby popadla dech. Konečně se uklidnila dost na to, aby dořekla, co chtěla: „Abych ho uklidnila, slíbila jsem mu, že ti jeho dopis doručím. A ještě ten večer jsem ho spálila ...“
Unavená vlastní nenávistí se svezla zpět do křesla a zvedla ke mně oči. Uvědomila jsem si, že jsou stejné, jako bývaly Williamovy.
„Jsem tady jen proto, abych tě požádala o jediné – nechej ho na pokoji. Nevím, jestli ti flirtování se slepým, bezmocným mužem přijde zábavné či vzrušující, ale jeho to ničí.“

„To řekl?“ dokázala jsem se konečně ozvat.
Teta Violett zaváhala. „Ne. Ale vím to.“ Poprvé za celou dobu se jí začal hlas třást z jiných pohnutek než jen nenávistí. „Neumíš si představit, kolik sebezapření a bolesti ho stálo, aby se dokázal vyrovnat se svým údělem. Aby ho přijal a uměl s ním žít. Trvalo to léta, a tys to svým rozmarným vrtochem rozmetala během týdne na prach. Co s ním bude, až mu za půl roku, za rok, za dva dojde, že všechny ty naděje byly... jen sny?“

Už jsem se neovládla.
„A co bude se mnou, když budu muset žít svůj život, aniž bych mohla být s člověkem, kterého opravdu a zoufale miluji?“ zeptala jsem se se vším zoufalstvím, které chtělo ven. „Protože, Bůh je mi svědkem, Williama miluji, ať si o tom myslíte cokoli. Potřebuji ho k životu jako vzduch, a přitom ho nesmím mít...“

Teta na mě ohromeně zírala a mlčela. Ani já už neměla co dodat, protože žádné slova na světě nedokázala vyjádřit můj žal, stejně jako nedokázala na celé situaci nic změnit. Snad jen výraz v očích Violetty Cardiganové. Vytratila se z něj nenávist a zůstal jen smutek.
„Sophie, uvědomuješ si, že příběh jako tento nemůže mít šťastný konec?“ zeptala se unaveně. Dokázala jsem jen přikývnout a bylo mi jako bych se tím přitakáním Williama nadobro vzdávala.
Teta vstala. „Udělám jedinou věc, kterou mohu prospět vám oběma. Řeknu mu, žes jeho list četla, ale odpověď jsi neposlala. Souhlasíš?“

Jistěže jsem nesouhlasila, a přitom jsem jiné řešení sama neznala. Odkudsi z dálky jsem slyšela tetin hlas: „Dřív jsem říkávala, že si William může přivést kteroukoli dívku, hlavně ať to nejsi ty. Dnes už vím, jaká to byla hloupost. Byla bych šťastná, kdyby si ho někdo vzal jednoduše z lásky... třebas i ty. Jenže ty to být nemůžeš.“ Povzdechla si. „Sbohem, dítě. Mrzí mě, že jsem ti křivdila.“

Chabě jsem se na ni přes slzy usmála. „Můžete ještě chviličku počkat? Mám tu něco, co vám chci dát.“
Nenechala jsem ji čekat dlouho. Vtiskla jsem ji do rukou sametovou kazetu a otevřela ji. Uvnitř byl perlový náhrdelník, který jsem od Maxmiliána dostala v Londýně.
„Je to jedna za mála věcí, které jsem od svého muže skutečně dostala darem, a s nimiž tedy mohu nakládat po svém,“ řekla jsem na vysvětlenou. „Snad ji ode mě přijmete a naložíte s ní podle potřeby. Ostatně, Max přislíbil Williamovi pomoc, a pokud je mimo Anglii, musím ho zastoupit.“

Teta se bránila jen chabě. Bylo vidět, že nouze posledních let z její dřívější hrdosti a neústupnosti hodně obrousila.
„A toto prosím dejte Williamovi,“ požádala jsem ji, když jsem jí předala ještě další balíček. „Prostě jen řekněte, že mu při odjezdu něco zapomněli dát, a tak to vezete dodatečně.“
„Co to je?“
Jen jsem zavrtěla hlavou. „Nic osobního, nebojte se. Prostě dárek na rozloučenou.“
Violett Cardiganová nevypadala přesvědčeně, nicméně balíček přijala a chvíli nato – po nečekaně vlídném rozloučení - odjela.

Možná v kočáře znovu otevřela kazetu s náhrdelníkem a těšila se představou, na kolik týdnů a měsíců jim zajistí aspoň trochu klidný život. Netušila přitom, že daleko větší cennost se skrývá v tom menším a mnohem méně nápadném dárku.
Pro druhé to byla jen obyčejná flétna, ale ne pro mě či pro Williama. Hrával mi na ni ještě jako chlapec, dokud mu jednoho dne nezapadla do podrostu u našeho potoka. Já ji tam našla hned druhý den, a už jsem mu ji nevrátila. Schovávala jsem ji snad deset let, aniž bych vlastně věděla proč.

Byla jsem si jistá, že až ji William sevře v prstech, řekne mu tahle flétna víc, než by mu dokázaly říct všechny dopisy světa.