Cena lásky 17.

Čas zvolna plynul a já se na něm nechala unášet jako ořechová skořápka. Bylo mi jedno, co se stane nebo kam mě zanese proud. Můj muž byl stále ve Francii, a pokud jsem mohla soudit z jeho stručných dopisů, vysloveně se ve svém poslání vyžíval. Pobyt u francouzského dvora mu lichotil a určitě mu přinášel i spoustu zábavy, takže svůj výlet protahoval, jak jen to šlo. Nelitovala jsem. Má prchavá iluze svobody byla opojná jako silné španělské víno a já si ji užívala plnými doušky.

Ovšem i dobré víno přináší kocovinu. Ta moje měla dost nečekanou podobu zchváceného a funícího barona Thurlowa, lorda komořího. Když jsem ho našla v přijímacím salónu zhrouceného v křesle, vyděsila jsem se, že tam právě dodýchal – přinejmenším podle temně nachových tváří a očí obrácených v sloup to tak vypadalo. Sotva mě ale uviděl, vyhrabal se na nohy a pozdravil mě. Vzhledem k tomu, že byly tři hodiny odpoledne a vedro bylo opravdu nesnesitelné, přišlo mi ho najednou skoro líto. Proč ten starý hlupák nesedí někde v chládku? To už musí být pořádný důvod, který ho vyštval až sem...

„Byl jsem v sousedství pověřen Jeho Veličenstvem jistým delikátním úkolem,“ začal vysvětlovat jakoby mi četl myšlenky. „A jelikož úkol je splněn, doufal jsem nalézt chvíli oddechu zde na Monthermeru.“
„Jste tady vždy vítán, barone,“ řekla jsem a v duchu se musela usmát jeho vyjadřování. „Doufám, že se zdržíte. Cestovat v takovém úpalu je nelidské...“ Pokyvoval hlavou a ovíval se krajkovým kapesníkem. „Pošlu vám občerstvení a dohlédnu na přípravu vašeho pokoje,“ dodala jsem a nechala ho, ať si lapá po dechu podle chuti.
Nu což, říkala jsem si, aspoň nebudu u večeře sama, jen s vlastními myšlenkami.
Benjamin Thurlow mé očekávání splnil dokonale a připravil mi opravdu... jak jen to říci... večer plný překvapení.

K večeři se dostavil už ve formě, dokonalý reprezentant anglického dvora. Jeho oblek i vyjadřování byly vkusné, paruka a některé názory zcela konzervativní, roztržitost i některé žerty zábavné. Byl ve spoustě ohledů tak podobný Maxmiliánovi, až mě to děsilo. Nedivila jsem se už, že kohosi napadlo učinit z něj Thurlowova nástupce.

Baron odložil sklenku a pochválil víno. Na malou chvíli jsme se oba odmlčeli, a mně to vzdáleně připomnělo ticho před bouří.
„Víte, markýzo,“ odkašlal si, „hlavním důvodem mé návštěvy byla především opakovaná pozvání vašeho manžela. Osobně i písemně mne opakovaně ujišťoval, že pohostinnost, jíž se mi zde dostane, bude vskutku mimořádná...“

Polkla jsem a pomaloučku zvedla oči. Pokud ta slova měla být jen prvním varováním, pak Thurlowův pohled mluvil naprosto jasně o tom, co by si pod pojmem mimořádná pohostinnost představoval.
Hrdlo se mi stáhlo a měla jsem pocit, že se pozvracím nebo omdlím. Zírala jsem na lorda komořího, onoho čestného a všemi obdivovaného lorda komořího, který mi tady klidně nabízí, abych se zachovala jako děvka.

„Kdybyste prý snad byla v rozpacích,“ ozval se ten mizera znovu, „mám vám z nějakého mně neznámého důvodu připomenout bohu milou péči o příbuzné.“
Upila jsem vína a necítila v ústech vůbec nic. Byl to jen způsob jak si na chvíli zacpat ústa, než vykřiknou vzteky nebo zoufalstvím.
Pomoc, pro živého boha pomozte mi! křičelo všechno uvnitř mne a srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Nevím, jak jsem se tvářila, ale můj výraz nezůstal bez odezvy.
„Ovšem pokud by tu snad byl nějaký problém, madam...“ koktal Thurlow a stočil pohled někam stranou.

Furiantsky jsem dopila sklenku a postavila ji na stůl. Nebylo úniku. Věděla jsem celou dobu, že tahle chvíle jednoho dne přijde, takže teď ji jen musím přežít.
„Žádný problém, vaše lordstvo,“ zamumlala jsem a chabě se pokusila o úsměv. „Jsem poslušná manželka, a pokud si můj muž přeje, abyste byl na Monthermeru spokojen, budete spokojen. Mohu vás navštívit ve vašem pokoji? Řekněme v devět?“
Snažila jsem se odejít důstojně, ale i slepý William by poznal, jak se pode mnou na odchodu třásly nohy.

Dlouho jsem seděla před zrcadlem a pozorovala svou tvář. Hezký vzhled jsem celý život považovala za požehnání, řešila jsem každou vrásku, tu nejlepší míru pousmání či přivření víček, zkoumala jsem, který odstín pudru rozzáří mou tvář nejlépe, nebo kudy musí vést lokny na skráních, aby daly vyniknout naplno očím.
Teď mi to bylo všechno jedno. Mechanicky jsem se upravovala pro nadcházející chvíle a myslela na to, jaké by to bylo, chystat se takto na první noc s Williamem...

Bolelo to, strašně to bolelo.

Na dveře pokoje Benjamina Thurlowa jsem klepala už před devátou. Nebylo nač čekat, chtěla jsem tu hrůzu mít za sebou co nejrychleji.
„Markýzo,“ vydechl, když mě uviděl, a ustoupil stranou, abych mohla vejít dál. Zíral okouzleně na mé dlouhé rozpuštěné vlasy a lehounký župánek.
„Postačí, když mi budete pro tuto chvíli říkat Sophie,“ vypravila jsem ze sebe.
Nestála jsem o žádné řeči před či po, jenže baron měl evidentně jiný názor. Skoro s rozpaky odložil kabátec a sundal si nákrčník i paruku. Rozvalil se v křesle a začal překotně vykládat jakousi historku ode dvora.

Snažila jsem se vypadat, že mě to zajímá, ale moc mi to asi nešlo. Znervózněl a začal chodit po pokoji jako lev v kleci a skoro se mi zdálo, že se bojí víc než já.
Jenže se ukázalo, že ho netrápí strach. Tiskl si pravou ruku na žebra, občas se zastavil a zafuněl, střelil po mně pohledem, a tak to šlo asi deset minut pořád dokola. Mlčela jsem a s hrůzou uvažovala, jestli se z něj nakonec nevyklube blázen. Ne že by to hrálo nějakou roli...

Ještě dvakrát přešel kolem mě, a pak se zastavil. Se staženou tváří mi řekl: „Tedy... bojím se, že... mi nebude dopřáno, abych... se těšil... z vaší společnosti. Můj žlučník...!“ Poslední slova už vyjekl a svezl se na kolena.
Když se mi podařilo ho dopravit do postele, kousal se bolestí do rtů a svíjel se pod pokrývkou: „To nic, jen... záchvat, ale... lékaře, prosím. Lékaře!“

Vyběhla jsem z pokoje a konečně začala přemýšlet. Chvatně jsem vklouzla k sobě do pokoje, a než jsem za sebou zavřela, slyšela jsem, že Thurlow už přivolává sluhu. O chvíli později bylo na chodbě rušno, kroky pobíhaly sem a tam, a nakonec se ozvalo klepání na dveře. Vyslechla jsem hlášení o potížích pana barona, nechala jsem okamžitě poslat do vsi pro doktora, oblékla si těžký brokátový župan až na paty, a znovu zamířila do baronova pokoje.

Tam jsem seděla jako vzorná hostitelka na pelesti jeho postele a vyměňovala mu studené obklady nebo ho napájela odvarem z pelyňku, a přitom jsem ho utěšovala, že to jistě zase přejde a bude jako rybička.
Měla jsem co dělat, abych se nesmála. Celá ta situace byla groteskní, a mně se úlevou chtělo smát i plakat zároveň.
Nakonec dorazil doktor, podal nemocnému zklidňující kapky, a když jsem ho krátce před půlnocí vyprovázela ke kočáru, můj host spal jako mimino.
Stála jsem venku na schodech a poslouchala, jak se hrčení kočáru ztrácí v dálce. Sluha stál trpělivě vedle mě se svícnem a čekal, až se jeho paní rozhodne vrátit do domu a jemu tak konečně skončí už tak dost dlouhý den. Jenže paní neměla na spánek ani pomyšlení. Temná zahrada mě lákala víc než postel, v níž bych se stejně převalovala až do rána.

„Můžete jít,“ propustila jsem sluhu a zamířila pryč od domu. Když jsem o chvíli později usedla na břeh jezírka do trávy, opřela jsem se o kmen dubu, pod nímž jsem tehdy seděla s Williamem. Kůra byla drsná a teplá a vzdáleně mi připomněla ten pocit bezpečí a klidu, který jsem tu měla. Občas někde šplouchla voda a na hladině se zrcadlily hvězdy jako nějaký ohňostroj.
Tiskla jsem se ke stromu a potichounku začala plakat.

Snad to bylo únavou, možná i úlevou, ale nakonec jsem se vrátila do svého pokoje a spala jsem tvrdě až skoro do desáté. Mary mě hned informovala, že lordu komořímu už je dobře a připravuje se k odjezdu. Znovu se tu zastavil lékař, podal mu další léky a cestu schválil, takže není třeba si dělat starosti.

Oba muže jsem zastihla v jídelně, kde se doktor Farrel vesele cpal sázenými vejci na slanině, zatímco baron Thurlow mu smutně hleděl do talíře, žmoulal suchý chleba a usrkával hořký čaj. Když mě uviděl, zrudl, snad hanbou nad tím nevalným průběhem svého milostného dostaveníčka.
„Neodkladné záležitosti mě volají zpět ke dvoru,“ vyrozuměla jsem z jeho mumlání, „ale pevně věřím, že v nejbližší budoucnosti budu mít znovu to potěšení z vaší pohostinnosti.“
Podíval se mi do očí se zvláštním výrazem. Brala jsem to jako upozornění, že svému osudu stejně neuteču; zatím mi dopřál jen milosrdný odklad.
Dalším řečem o mé pohostinnosti jsem se raději vyhnula a z posledních sil se usmála. „Předejte můj uctivý pozdrav Jejich Veličenstvům, prosím.“
Rozloučili jsme se zdvořile, ale se zjevnou nedůvěrou. Mě svazoval strach z toho, že se sem Thurlow může kdykoli vrátit, jeho pravděpodobně trápila představa, že si jeho selhání nenechám jen pro sebe. Jeho obavy mi byly lhostejné, měla jsem svých dost, a tak jsem pustila svého hosta z hlavy v okamžiku, kdy mi zmizel z očí.

Pravidelné lékařské kontrole jsem se po uplynulých zážitcích podvolila skoro s úsměvem. Po velmi dlouhé době jsem se cítila odpočatá a plná energie. Malátnost a otupělost posledních týdnů byla pryč a Farrelovo „Dýchejte“ a „Dýchejte víc“ či „Zakašlejte“ jsem poslouchala s útrpností pacienta, který ví, že je zdráv. Dnes byl ale doktor nezvykle pečlivý a já začínala být netrpělivá.

„Nehodláte mi doufám sdělit, že trpím nějakou záhadnou chorobou,“ dobírala jsem si ho. „Protože já se cítím opravdu výborně...“
Vráska mezi obočím starého lékaře konečně zmizela a on se pousmál.
„To rád slyším, paní markýzo, to moc rád slyším,“ uklonil se mi maličko. „Jsem šťastný, že právě já vám můžu oznámit, že jste pravděpodobně v jiném stavu.“