Confession - 1. kapitola

Bylo krásné slunné ráno a malá Terezka se právě probudila. No jo, už jí bylo šest a musela do školy. Ale Terezce to vůbec nevadilo, naopak, moc se tam těšila. Její starší sestra měla ještě půlnoc. Terezka vyskočila z postýlky a běžela dolů do kuchyně. Odtud se linula nádherná vůně jahodových palačinek. Ty měla ze všeho nejradši. Maminka stála u stolu a na Terezku se usmála.

„Dobré ráno broučku, jak ses na dnešní velký den vyspinkala?“
„Dobré ráno mami. Skvěle! Už abych byla v tý škole. Mami, myslíš, že mi to půjde?“
„To víš, že jo. Jsi chytrá holka, no ne? A kde je Veronika? Už vstala?“
„Néé, ta ještě spí.“

Zašvitořila vesele holčička. Maminka se zamračila a šla se na svou lenošící dceru podívat.
Terezka si mezitím kousla do jemňoučké palačinky, která se jí rozplynula na jazyku. Takové jako maminka nikdo jiný neumí. To rozhodně ne! Pomyslela si holčička. Pak se zadívala na svou zbrusu novou tašku do školy. Byla krásná! Měla světloučce modré pozadí a na vpředu se na ní usmíval veliký delfín, který pomrkával na jedno očko. Jakoby říkal: „tak už pojď, dej si mě na záda…“ Z jejího zasnění ji vyrušilo dupání na schodech. To mamka zase probudila sestru, která se kvůli tomu, jako vždycky, vztekala. Maminka rázným krokem vešla do kuchyně a ještě na Veroniku zavolala:

„Jestli chceš přijít pozdě tak prosím, ale já už ti žádnou omluvenku psát nebudu! Oh Teri, doufám, že
nebudeš stejná jako Verča.“

Podívala se směrem k Terezce, která právě lokala velkými doušky kakao.

„Neboj, mami, ona se polepší. Mami, pojedeme autem?“
Vyzvídala Terezka a pro jistotu udělala na maminku „psí oči“.

„No, popravdě řečeno, jsem chtěla, abyste jeli autobusem. Ale máš pravdu. Když jdeš dneska do školy poprvé, udělám výjimku. Veru pojď se nasnídat! Tak se zatím oblékni, ano Teri? Tak Verčo už jdeš? Přijedeme pozdě! To ti říkám, já na tebe nebudu čekat.“
„No jó, prosim tě. Vždyť už jdu, ježiši…“ Ta máma z toho nadělá, pomyslela si Verča.

Verunka se přišourala pomalým krokem do kuchyně a protáhle zívla.
„Palačinky?? Ale mami vždyť víš, že je nesnáším!“ Zahučela a chtěla zase odejít.
„Palačinky jsem udělala kvůli Terezce. A jestli máš něco proti mladá slečno, tak si nějakou snídani udělej sama, ruce máš.“ Řekla maminka a přísně se na Veroniku podívala.
„Já nemám hlad, mami. Proč mě nutíš?!“
„Protože chci, abys do školy chodila najedená. Bude ti to líp myslet!“
Verča protáhla obličej a ukrojila si kus chleba. Pak na něj neohrabaně namazala paštiku a sedla ke stolu.
„Veru, dneska nás mamka sveze do školy autem“, pištěla Terezka, až jí z toho přeskakoval hlásek.
„Jo to je fajn, jen mě mami prosím tě neobjímej, nebo budu všem k smíchu.“
„No jo, jsi už velká dáma, že jo Veru?“ řekla maminka tónem, který pro Verču nebyl zrovna moc příjemný.
Verča už chtěla odpovědět něco velmi jízlivého, ale přerušil jí hluboký hlas.
„Dobré ráno, rodino moje…“ Ve dveřích se ukázal táta a na Verunku se usmál. Usmál se i na svou ženu, ale na Terezku se sotva podíval. Takový byl vždy, pokud šlo o Terezku, ale nikdo nechápal proč se tak chová. Holčička se tím ovšem nedala odradit a tatínka milovala.
„Dáš si palačinku, Simone?“ zeptala se s úsměvem Rachel.
„Ne, děkuju ti, miláčku, ale já pospíchám do práce, něco si koupím cestou. Tak se mějte hezky, čau večer.“
„My dneska pojedeme autem, tati. Maminka mi to slíbila…!“ Volala Terezka.
Ale tatínek už byl tatam. Kdo ví, jestli ji slyšel.
„Tak si pospěšte holky, nebo to vážně nestihneme.“ Popoháněla maminka dcery a sama nevěděla, kam dřív skočit. Rychle, rychle se oblékli, vyčistili zuby a šupky do auta.
Maminčino autíčko vonělo po růžích a Terezka tu vůni moc ráda čichala. Připadala si jako v rozkvetllé zahradě. Verča si otráveně položila batoh k nohám a zapla si pás. Maminka rychle nastartovala a už si to frčeli po asfaltce.
„Mami, přijedeš pro mě i po škole“? Vyzvídala Terka.
„Broučku, to nejde, musím ještě za tetou Lornou. A slibuju ti, že až přijedu, tak si koupíme pizzu, jo?“
Terezka si povzdechla, ale souhlasila.
Maminka zaparkovala před školou a ještě jim zamávala. Pak odjela.

Terezka vešla do třídy, na které bylo napsáno 1. A, a sedla si hned zkraje do první lavice. Vedle ní se posadila holčička s rozkošnými copánky a na Terku se usmála.
„Ahoj jsem Sarah“, pozdravila Terezku.
„Ahoj, já se jmenuju Terezka.“
Holčičky si podaly ruce a Terka chtěla ještě k tomu něco dodat, ale do třídy vešla paní učitelka.
„Tak vás tu vítám, milé děti. Dnešním dnem jste zahájily další etapu vašeho života, tak doufám, že tento den se vám nesmazatelně vryje do paměti a budete na něj za takových 20 let vzpomínat v dobrém.“
Přivítala je a pak každému dala bonbon. Protože dnešní den byl pro všechny prvňáčky první, tak se všichni jen seznamovali a povídali si s paní učitelkou o tom, čím by chtěli být, až vyrostou. Terezka to moc dobře věděla, chtěla by pomáhat lidem, takže by mohla být třeba paní doktorkou. Terezce se ve škole moc líbilo a ani nechtěla, aby skončila, ale 4 hodiny utekly jako voda a pro Terezku se stavila sestra.
„Tak pojď Teri, musíme domů.“ Zavolala na Terku Verča.
Terezka se rozloučila s dětmi i paní učitelkou a utíkala za Verunkou.
„Tak co, jak se ti líbil první den?“ Vyzvídala Veronika.
„Bylo to skvělý, máme bezva paní učitelku a už jsem se skamarádila se Sarah, se kterou sedím v lavici a ještě jsem si povídala s Tomem.“
Zaštěbetala Terezka plná dojmů a nadšení.
„Tak to je super. Kéž by se mi ve škole líbilo, jako tobě.“ Povzdechla si Verča.
Obě děvčata čekala na autobus, ale nějak mu to trvalo. Když zjistili, že čekají 15 minut a autobus byl stále v nedohlednu, rozhodla Verča, že půjdou pěšky. Sice to byl delší kus cesty, ale co se dalo dělat.

Konečně po necelé hodině holky dorazily domů. Mamka doma ještě nebyla, tak si pustily televizi a čekaly, až se vrátí se slíbenou pizzou. Hodiny ubíhaly a doma se stále nikdo neukázal. To bylo divné a Terezka začínala mít divný pocit v žaludku.
„Veru já se bojím.“ Zavzlykala Terezka.
„Proč prosím tě? Mamka byla u tety, znáš je, zapovídali se a teď už určitě jede domů. Tak se uklidni Teri…“ chlácholila Verunka sestřičku, ale i ona měla nějaké zlé tušení, že něco není v pořádku.
Okolo páté se rozdrnčel u domovních dveří zvonek. Mamka, pomyslela si Terezka a běžela otevřít. Cestou jí ještě blesklo hlavou, že někde asi zapomněla klíče. Natěšená Terezka otevřela dveře, ale maminka za nimi nestála. Byli tam nějací dva páni v uniformě.
„Ahoj malá, „ řekl ten jeden a smutně se na holčičku usmál, „je tatínek doma?“
„Tatínek je ještě v práci. Čekáme tu s Verunkou na maminku.“ Odpověděla vylekaně Terezka.
To už ke dveřím přišla i Verča a vyděšeně zírala na policajty.
„Táta chodí z práce okolo deváté, co potřebujete?“ Zeptala se a srdce jí bušilo o závod.
Oba muži zákona na sebe pohlédli a jeden z nich odpověděl.
„Ehmmm, radši bychom mluvili s vaším otcem, máte na něj telefonní číslo?“
„Ano, moment…..tady….počkejte, můžete nám říct, co se děje?“
„To se jistě brzy dozvíte. Zatím nashledanou.“
„Nashledanou…“
„Veru co chtěli? Já se bojím. Kde je maminka?
„ Já nevím Teri, pojď, dáme si něco k večeři.“ Změnila téma Verča a táhla Terezku do kuchyně.


Simon chtěl zrovna odejít z kanceláře, když mu zazvonil telefon. Pár vteřin přemýšlel, jestli má odejít, ale nakonec ho zvedl.
„Firma Nelson net, prosím?“
„Dobrý večer, Philadelpská kriminální policie, jste pan Nelson?“
„Ano, dobrý večer, u telefonu, co se stalo?“
„Pane Nelsone, je nám to moc líto, ale jde o vaši ženu. Mohl byste přijet k nám na stanici?“
„Co je s mojí ženou? Proboha co se stalo?!!“
„Vaše žena měla nehodu, převezli ji do nemocnice Svaté Heleny. Prosím vás, potřebujeme, abyste k nám přijel.
„Bože…jistě budu tam do deseti minut…..“
„Pošleme vám odvoz, jakou máte adresu?“
„Rivier street 58, počkám…“
„Nashledanou.“
„Na…..“ dál už Simon nemohl mluvit, položil sluchátko a bezmocně se rozplakal. Hlavně ať je v pořádku.
Na stanici mu předali věci jeho ženy a odvezli ho do nemocnice.
„Dobrý večer, prosím vás, moje žena měla nehodu. Prý ji sem přivezli, kde je, jak jí je? Musím jí vidět, prosím. Jmenuje se Rachel Nelsonová.“
Sestra na recepci se na zoufalého muže s pochopením podívala a řekla, že zavolá lékaře.
Simon byl na dně. Celé tělo se mu třáslo a nedokázal myslet.
„Pan Nelson?“ ozvalo se za Simonovými zády.
„Ano?“ řekl a otočil se. Za ním stál doktor Brown.
„Pane Nelsone, vaše žena utrpěla velmi vážné poranění hlavy a hrudníku. Okamžitě jsme ji operovali, ale ta zranění byla velmi hluboká a bohužel přes veškerou péči se nám ji nepodařilo zachránit.“
„Co mi to tu povídáte?! Co mi to říkáte??“ Simon nemohl pochopit lékařova slova.
„Pane, vaše žena zemřela.“
„Né! To, to musí být omyl, to není pravda, proč mi lžete?? Nééééé! Chci ji vidět, chci ji vidět! Hned!“
„Ovšem, ale nebude to pěkný pohled, ano? Potřebujeme, abyste ji ještě identifikoval, abychom měli stoprocentní jistotu.“
Simon jak bez ducha kráčel nemocniční chodbou do márnice. Když odkryli plachtu z jejího těla, nevzmohl se na nic jiného než na usedavý pláč.
„Rachel, ne…proboha Rachel…co teď řeknu holkám? Prosím ať je to jen sen. Prosím bože…. Rachel, Rachel…“
„Pane Nelsone, pojďte, dáme vám něco na uklidnění. Bude vám lépe. Pojďte.“
„Počkejte, mám doma dcery, jsou tam úplně samy. Já musím domů.“
„Máte někoho, kdo by se o ně mohl postarat?“
„Já nevím, vlastně ano, moje sestra Lorna.“
„Zavoláme jí, teď se posaďte a dostanete uklidňující léky.“