Po hlavě do života

Kapitola 1.
Někdy si připadám jako člověk, co se narodil na špatné planetě a ke všemu úplně zbytečně.
Tyto pocity jsou nejsilnější, když supím na svém starém kole značky Pionýr do příšerných serpentin, vedoucích až na vrchol kopce, kde stojí náš dům. Vlastně co to povídám. Je to pastouška se vším všudy. Znáte to. Masivní zdi, bíle nalíčená, malá okna, kadibudka na dvoře. Jako vystřižená z filmu Dědictví. Bohúšova chalupa hadr. Naši ji koupili v záchvatu touhy prchnout před civilizací a hlukem velkoměsta do panenské přírody, což se jim dokonale podařilo. Raději nikde moc nevyprávím, že vodu taháme ze studny, máma pere na valše a nemáme ani televizi.
Na neštěstí pro mě se k této velké životní změně odhodlali v době, kdy mi na tom ještě pramálo záleželo. Měla jsem víc starostí s tím jak chodit a nepadat a pamatovat si, že kravička dělá búú a ne iááá.
Škoda.
Do kuchyně jsem vešla uřícená a složila se na první židli, co mi stála v cestě. Varovně zaskřípala a hrozila, že se každou chvíli rozsype. Ani bych se tomu nedivila, určitě je ještě z dob, kdy krajem táhly povozy a nad naším bytelným stolem se vznášely korbely s pivem. Prý to byla původně hospoda.
„Že nevíš, co je novýho?“ ozvalo se od plotny, kde stála nad hrncem máma a tvářila se tak spiklenecky, jako kdyby na půdě našla přinejmenším mimozemšťana.
„A co?“ ptám se bez valného zájmu.
„Jdi se podívat za tátou do chlíva, Bibina má telátko.“
Zpráva mě zvedla ze židle a donutila ujít těch pár kroků do chléva, kde naši, coby nejdražší poklad opatrují hnědobílou krávu Bibi. A nejen ji, taky ještě spoustu slepic, králíků, kozu a teď dokonce plánují i prasátko. Nechápu, proč nechtějí raději koně, na tom by se alespoň dalo jezdit po okolí.
Nevím, proč jsem po našich nezdědila chovatelské nadšení a raději se vyučila zahradnicí. Je to smůla, že jsem nikdy nerozuměla známým z města, kteří naše hospodářství a vůbec celej způsob života bezmezně obdivují.
„To božský ticho, ta příroda, prostě nádhera,“ prohlásila onehdy teta Alice, když se jejich favorit, řízený strejdou Karlem vyšplhal do našich přenádherných kopců a na dvoře zapadl do ještě úchvatnější vrstvy bláta.
To mě nepříčetně rozesmálo, protože právě v tu chvíli se z auta začala soukat moje sestřenka Dominika v lodičkách na vysokým podpatku a vletěla do hnědého sajrajtu až po kotníky.
„Ježíš to snad není pravda. Vy tady ale máte bordel,“ zaúpěla vztekle a hrabala se na pevnou zem.
„Ještě se mi chechtej, ty škodolibá potvoro,“ vyjela na mě a pro jistotu se chytla mojí ruky, aby zase někam nezahučela. Odvlekla jsem ji k sobě do podkroví a důkladněji si prohlídla její garderóbu.
„Co se tak strojíš, ty tele, když víš, že jedeš do divočiny?“ posmívám se.
„A co jsem měla podle tebe dělat, domů přijedeme někdy večer a to jsem domluvená s partou na disku, stihnu to jen tak tak.“
Polehoučku se mě začala zmocňovat závist, ač jsem se bránila zuby nehty.
Já na diskotéce nikdy nebyla a jak to tam vypadá si dovedu jen matně představit z Domčiných nadšených komentářů. Trčím tady jako ten starej smrk na konci zahrady.
Už jsem mohla být krásně v Brně na nějaké škole, bydlet na koleji a bavit se podle svého gusta. Místo toho se tu hrabu v hnoji, vstávám v pět, abych nakrmila zvířata a pak mě čeká osmikilometrová jízda na kole do nejbližší dědiny, kde v zahradnictví u soukromníka vážu pohřební věnce. Že je to úlet? To teda máte pravdu, zvláště když ten týpek, pro kterýho dělám vypadá jako férovej zombie.
„Co se tak šklebíš,“ vytrhla mě sestřenka z morbidních myšlenek. „Raději mi půjč nějaký silonky, v těchto nemůžu ani k popelnicím,“ rozčilovala se a snažila z lodiček oklepat bláto.
„Hej, nedělej mi tu svinčík,“ naštvala jsem se. „Jo a poslední silonky jsem vyhodila hned po závěrkách, tady jak vidíš, je nepotřebuju. Bohatě mi stačí tepláky,“ dodala jsem kousavě a šla pro koště.
„No já bych tu zcvokla, jak to můžeš vydržet. Jsou tady vůbec nějací kluci?“
„Viděla jsi snad nějakýho?“
„No tě pic, to tě teda upřímně lituju. Já teď chodím s Alešem, je fajn. Víš ten jak jsem ti o něm psala.“
Vybavila jsem si poslední sestřenčin dopis, ve kterém mi dopodrobna vylíčila světlovlasého dlouhána, jeho skvělou povahu a nezapomněla se zmínit o postelových kvalitách onoho krasavce.
Dominika je prima. Má tolik známých a je tak společensky akční, až se divím, že si najde chvíli, aby mi napsala, co je nového. Páni, když si spočítám, že ona už chodila s pěti kluky a já ještě s nikým, zmocňuje se mě zoufalství potencionální staré panny a berou všichni čerti.
A to nemluvím o tom, jaká je kočka. Sledovala jsem, jak si upravuje svoji blonďatou hřívu a kontroluje rtěnku. Pak se ke mně otočila s kartáčem v ruce.
„Adriano. V létě, rozhodně musíš přijet do Brna. Přece nechceš svou první dovolenou trávit v tomhle zapadákově?“
„Co....já?“ zakoktala jsem se a nedopatřením polkla žvýkačku.
„A kdo asi.“ obrátila oči v sloup.
Udivilo mě, s jakou rozhodností to Dominika prohlásila. Zřejmě jsem opravdu k politování.
Stoupla jsme si k ní před zrcadlo. Cha, to byl kontrast.
Vedle křehké zlatovlásky, s postavou modelky se tyčila téměř 180 cm vysoká postava v plandavých teplákách a svetru, ze kterého čouhala sláma. A ještě k tomu Adriana. Jako kdyby mi nemohli dát normální jméno, třeba Katka nebo Zuzka. Máma měla určitě nějaké poporodní pominutí smyslů, jinak si tu zlomyslnost nedokážu vysvětlit.
„Mno jo,“ utrousila jsem na půl pusy. „Už vidím jak se na mě v tom velkoměstě všichni třesou.“
„Nebuď paranoidní,“ odpálila mě sestřenka.
Z venku se ozvalo troubení.
„Tak počítám s tebou a ne abys vymejšlela nějaký pitomý výmluvy, proč nemůžeš přijet. Ještě ti napíšu co a jak, hlavně to tu nějak přežij,“ poplácala mě na rozloučenou po tváři a houpavým krokem vyšla ze dveří.