Cena lásky 18.

Probrala jsem se ve své posteli a udiveně jsem se snažila rozpomenout, jak a proč jsem se tam ocitla. Mary mi přikládala k nosu čichací sůl a vypadala vyplašeně, na doktorovi bylo zase vidět, že se mu ulevilo, když jsem otevřela oči.
„Sláva!“ řekl a měřil mi tep. „Vy jste nás ale vylekala. No ale nejste ani první, ani poslední, kterou to v takové chvíli potkalo. Radost člověku dokáže zamotat hlavu.“
Zírala jsem na něj a nechápala, o čem mluví. Jaká radost? Pomalu se mi vybavovaly předchozí události až k tomu okamžiku... Žaludek se mi sevřel v hrozné křeči a já začala zvracet.

Dítě!
Zpráva, která mě měla přivést do radostné euforie. Dítě...

Při tom slově se žádná euforie nedostavila.
Mothermer.
Wilson.
Nedokázala jsem říct, který z těch dvou se mi hnusil víc. Než porodit jejich dítě, raději se zabiju, opakovala jsem si v duchu stále dokola. Nechala jsem se jako malá převléct a umýt, vnímala jsem naléhání lékaře, abych se šetřila, chodila co nejmíň ven a nevystavovala se slunci, všechno to jsem viděla, a přitom jsem měla pocit, že se mě to netýká. Usnula jsem hned po doktorově odchodu, ale Bůh mi nedopřál klid ani ve spánku. To, co bývalo mým nejsladším snem, se teď změnilo na noční můru.

Vzbudila jsem se vlastním výkřikem a posadila se. Tvář jsem měla celou mokrou od potu, ale jinak jsem se už cítila dobře. Cítila jsem se dobře, protože jsem najednou věděla, že je jen jediná věc, kterou mohu a chci udělat.
Utéct.
Odehnala jsem Mary, která hned přispěchala a obskakovala mě jako kvočna.
„Nechej toho,“ odbyla jsem ji příkře, když mi pomáhala z postele jako nějakému mrzákovi. Možná už tušila, jakou že zprávu mi Farrel sdělil, ale rozhodně jsem jí nehodlala cokoli vysvětlovat.
„Sežeň mi Milese,“ přikázala jsem a netrpělivě ukázala ke dveřím. „Hned!“
Mary jen nadskočila a byla venku ze dveří než bys řekl švec. Já si sedla na sedátko pod oknem a čekala. Po pár minutách seběhl po schodišti jeden ze sloužících a pelášil pěšinou směrem ke stájím. Měla jsem nějakých deset minut na rozmyšlenou.
Jenže já si nechtěla nic rozmýšlet.

Z útrob skříně jsem na světlo vytáhla pomačkaný balík. V něm se už léta skrývaly mé staré šaty. Nevzhledné, z levné látky, s oprýskanými sponkami a vybledlými stuhami. Zabořila jsem do nich nos a chtěla věřit tomu, že z nich cítím domov a své bezstarostné mládí. Sloužily mi dlouho a dnes měly posloužit znovu.
Když Mary vešla do pokoje, aby ohlásila Milese, v úžasu jen otevřela pusu. Stačila jsem si jen zaplést vlasy do dlouhého copu, ale těch pár věcí, které jsem si spěšně nachystala na stůl, mluvilo jasně o tom, že se chystám na cestu.
„Vyčistit, vyžehlit!“ podala jsem jí šaty a staré střevíce a zastavila tak její nářky dřív, než s nimi mohla začít „Milesi, odjíždím, připravte mi koně. Za hodinu.“

Uklonil se. „Dám hned zapřáhnout, madam.“
„Nepochopil jste mě,“ zavrtěla jsem hlavou. „Chci koně. Rychlého, silného koně. A seznam míst, kde mohu cestou do Hampshiru zastavit.“
Hleděl na mě oněmělý úžasem, ve kterém se mísila i trocha obdivu.
„Maggie je spolehlivá, určitě...“
„Maggie je louda,“ přerušila jsem ho. „Chci to nejlepší, co máme.“
Rozpačitě se kousl do rtu: „Nejlepší je pánův Stormy, ale nemyslím, že byste ...“
„Výborně, takže nachystejte Stormyho,“ usekla jsem jeho námitky chladně. „Chci vyrazit co nejdřív.“
Trochu popotáhl nosem a malinko se rozkročil, aby měl sílu se se mnou dohadovat.
„Paní markýzo, víte sama, že je to obtížný kůň...“
„Deset mil za Monthermerem už půjde jako beránek.“
„Ale...“
„Mám to snad opakovat znovu?“
„Jak si přejete,“ sklonil Miles poslušně hlavu, ale jen na okamžik. „V žádném případě vás nenechám jet samotnou.“
Podíval se mi pevně do očí a bylo vidět, že mluví smrtelně vážně. Dokázal tolerovat můj rozmar, ale odmítal nesplnit svou povinnost. Byl koneckonců zodpovědný za mou bezpečnost v sedle či v kočáře, a měl tedy právo si mě pohlídat. Kývla jsem na souhlas.

Když jsem dorazila do stájí, přece jen jsem se zalekla své vlastní odvahy. Maxmiliánův statný ryzák se nade mnou tyčil jako hora a stájník měl plné ruce práce, aby ho udržel na místě. Byl to bezpochyby nádherný kůň – však si ho také jeho pán cenil víc než mě – ale nebylo to zvíře pro bázlivého jezdce.
„Paní markýzo,“ snažil se mi Miles ještě jednou rozmluvit můj nápad, „máme tady spoustu jiných dobrých koní. Byla jste dlouho nemocná. Ať už jedeme kamkoli, vyčerpá vás to, a na takovém koni tím spíš.“

Mluvil velmi mírně a mluvil rozumně. Trochu mě zviklalo, že hledí na mé dobro, i když by mohl jednoduše na všechny mé povely kývnout a splnit je bez přemýšlení, ať už si srazím vaz nebo ne. Ale nemohl chápat, co se ve mně odehrává, a já mu nemohla říct, co mě odsud žene pryč.
Podívala jsem se na něj. „Máte naprostou pravdu. Ale budete se mnou a to mi stačí. Všechno ostatní budu řešit až potom.“

Už neřekl ani slovo a vyvedl koně ze stáje. Podařilo se mi nasednout až po krátkém boji, kdy Stormymu viseli dva chlapi na uzdě a snažili se ho uklidnit. To obrovské zvíře, znuděné nečinností, bylo jako sopka před výbuchem. Sotva jsem se ocitla v sedle, postavil se hřebec na zadní, aby prověřil cizince na svém hřbetě. Zvládla jsem ho se ctí, a to mi dodalo kuráž k dobrodružství, které nás čekalo.

„Vzhůru!“ křikla jsem a pobídla koně patami.
Svaly pod sedlem se napjaly a v příští vteřině jsem už tryskem uháněla napříč parkem, po pěšinách a ven z brány. Stormy mi rval paže z kloubů ve snaze dát průchod své rychlosti, a já se jen smála a snažila se popadnout dech. Dvířka mé zlaté klece se pootevřela a já se mohla rozlétnout tam, kam mě táhlo srdce.
K Williamovi.