Po hlavě do života, kapitola 3.

Pošmourné počasí mi najednou ani trochu nevadilo, když jsem si to na kole šinula z kopce k vesnici, jako každé ráno. Začínala mi totiž dovolená. Zítra touto dobou už budu sedět ve vlaku směr Brno a pojedu vstříc světlým zítřkům, nebo jak se to říká. Moje spokojené pohvizdování se rozléhalo do daleka. Je to tak, mám super náladičku a nemůže mi ji zkazit ani padající meteorit.
Co na tom, že mlha zhoustla, až by se dala krájet a chyběl už jen rybníček Brčálník. Cestu jsem znala jako své boty a věděla o každém hrbolu.
Právě jsem zdolala další, tentokrát pravotočivou zatáčku, za jejímž ohybem se nacházel neschůdný úsek, způsobený nejspíš erozí. Cesta se tu zužovala jen tak na projití pro jednoho pěšího, ale já to měla i kolmo za ty roky zmáknutý jako profík.
Jediné, s čím jsem jaksi nepočítala byl právě ten pěší. Vynořil se z mlhy z ničeho nic jako přízrak, ani ne metr ode mě. Abych se mu vyhnula, strhla jsem kolo prudce stranou, najela na mez a ježto bylo po dešti, podjela mi obě kola a já se definitivně rozplácla přímo do vodou nasáklého mechu.
Odřený kotník a loket mě ani zdaleka tak netrápil, jako promočené kalhoty a mikina od bláta.
Škrábala jsem se na nohy a funěla zlostí.
„Co je to krucinál za blbej nápad, poflakovat se v půl šestý ráno po lese?“ rozkřikla jsem se na viníka mé kolonehody. Měl modrobílý botasky, zelený šortky a natahoval ke mně ruku.
„Nestalo se ti nic?“ staral se.
A co třeba nějaká omluva, vypadám jako čuně a takhle mám přijít do práce? Moooc hezký. Vzápětí jsem objevila roztrženou kapsu a na to, jak se daří mým bílým keckám jsem se netroufala ani podívat.
„Jsi v pořádku?“ dožadoval se dál týpek odpovědi. Jenže já se bála, že když otevřu pusu, začnu strašně řvát, nebo sprostě nadávat a tak jsem jen stiskla zuby pevně k sobě a snažila se seškrábat špínu z rukou. Podařilo se mi trochu uklidnit, až když jsem zjistila, že kolo je v cajku a jízdy schopné.
Chystala jsem se nasednout, ale ten chlápek mi pořád stál v cestě.
Úplně jsem uslyšela mámin varovný hlas, jak říká, že mám jezdit raději po silnici, protože nikdy nevím, na jaké individuum v lese můžu natrefit. Nevím jestli byl tenhle turista individuum, rozhodně na to nevypadal, tedy aspoň do chvíle, než zase promluvil.
„Měla bys dávat víc pozor na cestu, příště by to mohlo dopadnout hůř.“
Nevím už přesně, jak se to stalo, ale kolo letělo zpátky do škarpy a já viděla rudě.
„Co? Jezdím tu každej den a ještě nikdy jsem nenarazila na žádnýho tupce, až dneska. Nech si svý chytrý řeči a koukej padat, nebo se neznám,“ rozkřikla jsem se na baťůžkáře.
Fakt netuším kde se ve mně vzala ta kuráž, co kdyby to byl přece jen nějakej padouch, ale znáte to, když je člověk v ráži, je mu všechno fuk..
Jenže on se jen ušklíbl a mávl rukou, jako kdyby odháněl dotěrný hmyz.
„Jsem si nějak nevšiml, že by tohle byla cyklostezka.“
„Není to ani turistická cesta,“ pravila jsem triumfálně.
„Takže tu ani jeden z nás nemá co dělat ne?“
„Omyl, ty tu nemáš co dělat, já bydlím támhle na kopci.“
Chvíli se odmlčel a já doufala, že jsem ho dostatečně uzemnila, ale pořád se neměl k odchodu a vypadal, že nad něčím přemýšlí.
„Takže bydlíš tamhle na kopci a tenhle les ti patří, jestli jsem to dobře pochopil.“
„Přesně tak,“ potvrdila jsem bez mrknutí oka. Co na tom, že to nebyla tak úplně pravda, vlastně to nebyla vůbec pravda, ale tomu hňupovi to přeci nebudu vykládat.
„Hmmmm,“ vytlačil ze sebe napůl uznale, ale spíš mi přišlo, že se pošklebuje.
„Co?“
„Tak to se teda omlouvám, doufám, že z toho nekouká nějaká žaloba, občanku nechceš?“ rýpnul si ještě, než definitivně zmizel za zatáčkou.
Blbec, málem mě přizabije, oblečení můžu vyhodit a ještě je drzej jako opice. Nikdo místní, to je jasný. Nějakej sváteční turista , co si myslí, že před ním každej padne na zadek. Ale já na něj padla, to se mu zas musí nechat. A takovej to byl pěknej den.
V zahradnictví ke mně Zombie přičichl a když zjistil, že hnědé fleky na oblečení nepochází z našeho chléva, jen zakroutil hlavou a šel si po svým. Uvila jsem nějaké ty věnce, zastavila se v krámě pro rohlíky a nakopla velocipéd. Chtěla jsem být doma co nejdřív, protože ještě nemám sbaleno. Ono taky není moc co. Nějaká trička, šortky, jedna sukně a hotovo. A pak taky obálka s penězi, co jsem si vyzvedla předevčírem. Mámu by trefil šlak, kdyby zjistila, že jsem zlikvidovala polovinu svého konta. No...co oči nevidí, však to znáte.
„Ahoj, jsem doma,“ halekám do kuchyně a snažím se proplížit ke schodišti do podkroví. Ale nebyla jsem dost rychlá, a tak mamka zahlídla můj poněkud pošramocený zevnějšek.
„Prokristapána, kde ses tak zřídila?“
„Nezřídila, ale zřítila. Spadla jsem z kola. Všecko se vypere a zašije, hlavně nepanikař.“
„Takový pěkný kalhoty,“ spustila máma tryznu za zničený kus oděvu.
„Ale mami, vážně tě ten pět let starej hadr tak dojímá? To snad ani nemůžeš myslet vážně.“
„Dalas králíkům?“
No jo, celá mamina, když se jí nehodí téma, tak ho rychle změní, většinou tak nápadně, že by si toho i slon všiml. Ale hlavně že už dál nebude rozebírat moje padací extempore.
Do kuchyně se totiž vevalil táta a za ním veterinář,
s naší kozou na špagátě.
Ne tak u toho fakt bejt nemusím. Ani za ty roky jsem si nezvykla, že naši dělají z kuchyně příležitostnou vyšetřovnu a už ani na prstech nespočítám, kolik zvířat na kuchyňským stole leželo.
Dala jsem králíkům a dekovala se do svého pokoje. Vypadalo to na celkem klidný večer.