Po hlavě do života, kapitola 4.

„Kde se flákáš, prosím tě. Už tě tu dneska dvakrát hledali kluci. Musíš pořád někde jezdit? A neměl ses náhodou vrátit už včera?“
Odhodil jsem bágl za dveře a složil tělo do křesla. Tomu říkám přivítáníčko. Člověk není dva dny doma a už je zle.
„Luckoooo, nemyslíš, že bych mohl to málo volna, co mám aspoň strávit podle svých představ? Sama víš, jak často se dostanu z města. Mohlas jet přece se mnou.“
„A ty zase moc dobře víš, že nesnáším šplhání po kopcích. Ježíš zuj se aspoň, před chvílí jsem uklidila.“
Zdá se mi to, nebo ta moje zrzka vypadá dneska nějak extrémně dobře? Ne že by snad na domácích legínách a vytahaným triku bylo něco úžasnýho, ale když je rozčílená, trochu zčervená a v očích má takový plamínky. Úplná bohyně pomsty.
„Na co tak zíráš?“ všimla si mého zájmu.
„Jak ti to dneska sluší.“
Chytám ji za ruku a táhnu k sobě do křesla. Ani se moc nebránila.
Vypadalo to na zajímavý večer, dokud nezazvonil telefon.
Jen velice nerad jsem pustil Lucii ze své náruče, sáhl po sluchátku a zahučel do aparátu svoje příjmení. Moje víla mi mezitím prchla do koupelny. Ukončil jsem hovor a vykročil za ní.
„Hola hola, služba volá. Jdu na noční, tak tu buď hodná, ano?“
„Jsem vždycky hodná.“ zavěsila se mi kolem krku. „Akorát nevím, proč musíš jít do práce, když máš mít ještě dneska volno.
„Kvůli kolegyni, má doma nějaký trable, tak mi volala, jestli bych to za ni nevzal.“
Pustila mě ještě dřív, než jsem dokončil větu a Nemesis jí zas vykoukla z očí.
„Mohls odmítnout, nebo ti snad ta kolegyně držela pistoli u hlavy?“
„Jistě že ne, lásko, ale taky přece někdy můžu potřebovat vyměnit službu.“
Lucie si podepřela boky a propukla v hurónský smích. Takový ten protivný, nepříjemný, po kterým obyčejně následuje nějaká jízlivost. Vzápětí jsem se dočkal.
„A co minulý vánoce, když jsem tu na štědrej den trčela sama, protože pán měl čtyřiadvacítku, ha? Prosila jsem tě, aby sis přehodil šichtu, ale úplně ses na to vykašlal.“
„Ale nevykašlal, prostě jsem si to neměl s kým prohodit, to je celý. Všichni s rodinama měli na svátky volno, to je snad pochopitelný ne?“
„Jo, chápu to moc dobře. Nejde to, jen když potřebuju něco já, kvůli ostatním se třeba přetrhneš.“
ukončila Lucie debatu a práskla koupelnovými dveřmi. Sklo tentokrát vydrželo, jaké štěstí. Měnil jsem ho už dvakrát. Zajímalo by mě, proč ta holka netříská něčím, co nemá skleněnou výplň. Nikdy jsem se na to raději neptal, ale měl jsem ohromné cukání obětovat část své výplaty a pořídit zcela nové, celodřevěné dveře. A nebo je úplně vysadit, ale to bych Lucku moc vytočil.
Už tak je naštvaná, že jsem se dal k policajtům. Když jsem jí to oznámil, seřvala mě dokulata a málem jsme se rozešli. A jestli prý si uvědomuju, co se o poldech říká. Jasně že uvědomuju. Znám snad vtipy o policajtech, jako každej, ale ve snu by mě nenapadlo, že z toho bude Lucie dělat takový drama. To bych spíš čekal, že jí budou vadit moje dlouhý šichty. No fakt je, že poslední dobou jí vadí skoro všechno, včetně barvy mejch ponožek.
Dal jsem si sprchu a doufal, že mezitím vychladne. Jak to vypadá, dneska si asi budu svačinu chystat sám.
Měl bych to nějak vyžehlit, třeba vzít ji na nějakej ten pitomej večírek. Nebo na diskotéku.
Kdybych tak objednal nějakou snobskou dovolenou u moře, měl bych vyžehleno na několik let dopředu, to je teda jistý. Jenže z mýho platu těžko a Lucie je takzvaná žena v domácnosti, co čeká na svou příležitost. Vytrvale shání někoho, kdo jí udělá fotky, nebo podniká nálety na modelingové agentury. Je přesvědčená, že být modelkou je pro ni to pravé a já se jí to už sedm let snažím rozmluvit. Samozřejmě marně. A ještě jsem ten špatnej, co jí nepřeje kariéru. Nechápe, že mám o ni strach.
V kuchyni mě čekalo překvápko. Vyžehlená uniforma a dokonce i ta svačina. Potěšeně jsem se přiblížil k štíhlým bokům, právě se svíjejícím do rytmu lambady, uchopil je a snažil se kopírovat pohyby. Nejsem skvělej tanečník, ale je mi to fuk. Pokračoval jsem okusováním Luciina krčku, což mi umožnil skřipec, spínající rezaté kudrny. O přírodních zrzkách se říká, že jsou vášnivé dračice a u té mojí to platí dvojnásob.
„Přijdeš pozdě,“ mírnila mě.
Ignoroval jsem to a soustředil se na oblast pod rameny.
„Víš, že jsem mohl být už dneska po smrti?“ započal jsem konverzaci o chvíli později a natáhl si spodky. Lucie ručníkem oděná, ke mně otočila užaslé zraky.
„Přepadl tě snad v lese medvěd?“
„Joo kdyby medvěd, byla to holka.“
„Ale jdi ty,“ nevěřila mi.
„No nekecám, šinu si to takhle brzo ráno lesem jakousi pěšinou a najednou se proti mně vyřítí osoba na kole a málem mě smete.“
„Nepřeháněj, srážka s kolem obvykle nebývá smrtelná.“
„Neslyšela jsi ji nadávat. Kdybych nevzal roha, vyřvala by mi díru do hlavy a to teda už smrtelný je.“
„Tak jo, věřím ti Václave,“ dostalo se mi ujištění i pusy. Za toho Václava Lucka obdržela štípanec do zadku. Vůbec se tak totiž nejmenuju. V rodným listě mám napsáno Tomáš Maisner., ale kdo by neznal seriál Byl jednou jeden polda, že jo? Takže v práci mi říkají majore, v lepším případě Maisnere a Václave jen když mě chtějí hodně naštvat. Ale uznejte, přece se kvůli příjmení nestanu popelářem. Znám týpka, co se jmenuje Bednář a pracuje jako truhlář. Nebo obráceně, teď přesně nevím.
Telefon zazvonil podruhé. Tentokrát vzala sluchátko Lucka. Zatímco poslouchala, důrazně mi pantomimicky předváděla podříznutý krk.
„Ano, už odešel, určitě tam bude každou chvilku,“ zašveholila do mluvítka a zavěsila.“Říkala jsem ti, že přijdeš pozdě.“
„No jo, však ono se to nezblázní, zas tak pozdě není. A teď mi pojď dát rychle ještě pusu, nebo mi selže pistole.