Po hlavě do života, kapitola 5.

Vlak se neskutečně vlekl a v tom vedru to bylo učiněný peklo. Potila jsem se jako prase v chlívku jen proto, že na mě nějaká zimomřivá bába začala ječet, ať neotvírám okno. Prý na ni táhne. Měla na sobě tesilky a rolák a fakt bych se nedivila, kdyby vytáhla termosku s horkým čajem. To musím trpět jen proto, že někteří lidi jsou divní?
Brněnské hlavní nádraží mě spolu s ostatními spolklo jako malinu. Nechala jsem se unášet davem do podchodu a odtud k hlavní budově, kde na mě měla čekat Dominika. No jo, ale jak mám mezi tolika blonďatýma hlavama poznat tu její?
„Adriano!.......Áďo, tadýýýýý,“ zaslechla jsem kdesi za levým uchem a začala se otáčet tím směrem. Zřejmě to nebyl nejlepší nápad, vrhat se do protisměru, ale co mi zbývalo. Když jsem značně pomačkaná, pocuchaná a otlučená dorazila k Dominice, zjistila jsem, že není sama. Majetnicky objímala nějakého dlouhána v barevné košili a bermudách.
„Adriano, to je Alda, brouku, moje sestřenka Adriana.“ představila nás ihned a já se dovtípila, že je to ten samý kluk, o kterém básnila v dopisech. Měla jsem mohutné nutkání poblahopřát jí hned na místě k tak dlouhé známosti, ale nakonec jsem tu jedovatost spolkla
a následovala páreček holoubků ven na ulici. Tam bylo teprve vedro. Na tramvajovém ostrůvku se Aleš odpojil
a Domča si mě začala podezřele prohlížet.
„Jedeme rovnou k nám,“ prohlásila. „Hodíš se do gala, večer bude takovej malinkatej mejdan a potom půjdeme na disku.“
Sestřenka dál rozvíjela své plány, zatímco mně utkvělo
v hlavě jen pět slov. Do gala, malinkatej mejdan
a diska. Nějak jsem vytušila, že problém nastane už
v první fázi.
„Tak ukaž, co si vezeš?“zmocnila se Dominika mého batohu, hned jak jsme dorazily k nim.
Nad jeho obsahem se mírně řečeno zarazila.
„Tys doma zapomněla kufr?“ zeptala se nakonec a zjevně doufala v nějakou kladnou odpověď.
„Ani ne,“ musela jsem ji zklamat.
„Tak to je průšvih,“ zhodnotila bleskově situaci a vrhla se ke skříni. Nekonečných deset minut se v ní přehrabovala, pak ji zase zavřela a v očích se jí usadila nefalšovaná panika.
„Nemám tu nic, co by sis mohla půjčit. Všechno ti bude malý.“
„Co blázníš, večer si vezmu tu sukni, tamhleto černý triko a pohoda,“ chlácholila jsem ji.
„Jen přes moji mrtvolu,“ ujistila mě Domča ledově, takže jsem opravdu uvěřila, že mě raději zabije, než by mi dovolila oblíct khaki sukni pod kolena a dlouhé černé tričko s nápisem coca cola.
„Víš, tak trochu jsem doufala, že máš přece jen i něco jinýho než tepláky, ale tohle je snad ještě horší. Není jiná možnost, než jít fofrem nakupovat. Jak jsi na tom s prachama?“
„No“...zrozpačitěla jsem. „Něco mám. Na jídlo a tak.“
„Skvělý,“ čapla mě za křídlo a táhla zase ven.
Tedy ne že bych neměla v plánu si koupit nějaký lepší hadřík, jen jsem nečekala, že události naberou takové obrátky.
Ani nevím, jak se to stalo, ale za hodinu jsme už byly zase zpět. Můj batoh praskal ve švech, zatímco peněženka nápadně zchudla. Nevím, proč se Dominika rozhodla, že musím mít dvoje rifle, troje legíny, čtvery boty, několik na můj vkus až moc odvážných triček a taky šaty a sukně, ze kterých mi při troše neopatrnosti poleze celý zadek. Tím ovšem celá ta šílená akce neskončila. Někde mezi mými protesty a Domčiným nekompromisním odhodláním udělat ze mě člověka, se mi dostalo sáhodlouhé přednášky o nutnosti vlastnit krajkové spodní prádlo, luxusní noční košilku a neméně apartní župánek. Následovala zběsilá lítanice mezi regály s ozdobami do vlasů, náušnicemi, kosmetikou a krabičkami kondomů.
„To snad není nutný,“ rozčilovala jsem se šeptem, když ne jedna, ale hned tři z nich přistály
v mým nákupním košíku mezi hromadou šminek.
„Naopak, sestřenko. Ještě mi poděkuješ, věř mi. Štěstí přeje připraveným.“
Potají jsem si ťukala na čelo. Copak je vážně přesvědčená, že jsem přijela kvůli sexuálním orgiím?
Ještě jsem se s nikým ani neseznámila a ona už myslí na nejhorší. Je fakt střelená.
„Táák se na to mrknem,“ zapěla nad mojí novou výbavou Dominika a zamyšleně nakrabatila čelo, až jí ofina popolezla k nosu. „Abychom to na začátek nepřehnaly, tak zkusíme riflovou sukničku, noooo a k tomu třeba tohle tričko. Tak šup šup, nemáme na to celej den.“
Navlékla jsem se do vybraných hadříků a musela konstatovat, že v kombinaci červené a černé vypadám fakt dobře. Jen nevím, jak mě sestřenka dokázala přinutit ke koupi lodiček na pět cenťáků vysokých podpatcích. I přes ten nezanedbatelný fakt, že mé nohy teď vypadaly téměř nekonečně, jsem musela připustit, že si nejspíš zlomím nohu po prvních pěti krocích.
Dominika byla nemilosrdná, jako diktátorka.
„Máš ještě hodinu na trénink. Tak šmatláme, šmatláme,
a neflákáme to,“ proháněla mě po bytě, jakoby šlo
o život. Ono taky šlo. O můj.
Když už jsem škobrtala, kácela se a nadávala asi půl hodiny, slitovala se nade mnou s tím, že nemám hotový vlasy a obličej. Pak mě poučila, že všechno musí barevně ladit a ať rovnou zapomenu na stříbrný náušnice, který normálně nosím a vezmu si místo nich korálkový.
Konečně jsem měla všechny procedury, včetně lakování nehtů na rukou i nohou za sebou a sedly jsme si ke kafíčku.
„Vypadáš skvěle, a ať tě ani nenapadne si myslet něco jinýho. Pořád si to opakuj do zblbnutí a kdyby to nepomáhalo, hodně koukej do zrcadel,“ radila mi Domča
a jistě to myslela dobře, protože sebevědomím teda fakt zrovna neoplývám.
„Hlavně klid, přijde jen pár lidí. Dáme panáka na rozjezd ne?“
Přepadly mě obavy ze slůvka pár a to zcela oprávněně. Když mě vlekla do obchodu, taky říkala, že koupíme jen pár drobností a jak to dopadlo.
Panák jakési ovocné lihoviny mě zahřál v žaludku, ale nijak nepřispěl k tomu, abych se cítila líp.
Kolem půl šesté moje nervozita dosáhla vrcholu a ve chvíli, kdy se ozval zvonek, jsem si přála jediné. Stát se neviditelnou.