Slzy lásky I. kapitola

Slzy tiše kapaly na desku stolu. Kap, kap, kap, pravidelný rytmus kapání jsem vnímala jaksi v podvědomí. Hlava mě nesnesitelně bolela a oči pálily. V mysli mi stále dokola běžela jediná otázka: Chtěla jsem tak moc? Víc, než mi mohl nabídnout? Chtěla jsem lásku a on jen přátelství. Od začátku mi to mělo být jasné. Ten, s kým jsem zažila nejkrásnější chvíle svého života. Ten, pro kterého jsem byla ochotna zemřít. Ten, kvůli kterému tady prolévám potoky slz. Ten, který je pryč, nenávratně pryč. Jako bych stále slyšela ta slova: „Promiň, zašlo to moc daleko. Nejsi pro mě víc, než dobrá přítelkyně. Promiň.“
A co potom ty vzájemné úsměvy? Pohledy do očí? Copak jsem byla tak naivní, abych si myslela, že mně miluje můj ještě nedávno nejlepší přítel? Tak proč mě nenapadlo, že to tak prostě v životě nefunguje? Že ti, kteří se znají téměř od narození, budou navždy jen přátelé?

Setřela jsem slzy z rozpálených tváří. Ne, nemá cenu pro něj brečet. On je minulost a i když to bolí, slzy nepomůžou. Vstala jsem ze židle a trochu se zapotácela. Když jsem znova našla ztracenou rovnováhu, šla jsem do koupelny. Dům byl tichý, skoro děsivý, ale mně to nevadilo. Byla jsem na samotu zvyklá. Život jedináčka mi nikdy obzvlášť nevadil, měla jsem přesně to, co jsem vždy chtěla. Co mi ale vadilo, bylo to, že rodiče velmi často nebyli doma. Cítila jsem se tak osamělá a možná proto jsem hledala lásku a nejvíce u Luka, mého nejlepšího přítele. On byl kdysi mojí největší oporou, ale ty časy jsou nenávratně pryč od chvíle, kdy jsem ho začala vnímat jinak, než jen jako kamaráda.
Pustila jsem kohoutek se studenou vodou naplno a nechala ledovou vodu stékat po obličeji i vlasech, až jsem se začala třást zimou. Byla jsem jako v transu, nevěděla jsem, co dělám, do chvíle, než jsem byla mokrá od hlavy k patě. Alespoň, že jsem se trochu vzpamatovala. Ze stoupaček jsem vzala měkký froté ručník a začala si s ním sušit mokré vlasy, které mi dosahovaly bezmála do půlky zad. Byla jsem na svoje husté kaštanové vlasy, které se mi tak rády neposlušně vlnily po zádech, právem hrdá. Věnovala jsem jim důkladnou péči, takže se jen leskly zdravím. Matka mě v těch vzácných chvílích, kdy byla doma, častokrát napomínala, ať shodím trochu z té svojí věčné pýchy a starám se radši o učení. Ovšem o tom, že mi škola neděla pražádné problémy, pravděpodobně nevěděla. Bodejť by ne, vždyť se o to nikdy nezajímala, to, abych se šla učit, říkala jen proto, aby se mě zbavila.
Teprve tehdy, když jsem měla vlasy pevně zabalené v ručníku, jsem si převlékla mokré tričko a zapnula počítač. Ne že bych měla náladu na hloupé kecání na facebooku a podobných sociálních sítích, ovšem potřebovala jsem nějak zaplnit to strašné ticho, které mě obklopovalo ze všech stran. Blikající zprávy na dolní liště facebooku mně jen utvrdily v názoru, že dnes opravdu nemám náladu se s kýmkoliv bavit a tak jsem počítač radši vypnula a zapnula na plné pecky rádio. Možná to přehlušilo ticho, mé myšlenky však nikoli. Tvrdě se hlásily o proniknutí ven a já se tak urputně bránila. Marně. Zase jsem byla tam, kde před půl hodinou. Zase jsem se mučila myšlenkami na něj, zase jsem měla v očích slzy. Ne, to ne!!
Vztekle jsem vypnula rádio, a aniž bych si na sebe vzala kabát nebo boty, jsem vyběhla na zahradu, kde jsem se svalila do sněhu. Cítila jsem se jako učiněný blázen, když jsem tam ležela v závějích a mé tělo tvrdě protestovalo proti náhlému nesnesitelnému chladu. Nevnímala jsem zimu. Nevnímala jsem bolest. Nevnímala jsem už nic.
„Kristýno!! Můžeš mi sakra říct, co to má znamenat?“ křik z obývacího pokoje mě přinutil znovu vnímat a zjistit, že mi zuby drkotají zimou a moje pokožka na rukou je celá rudá. Rychle jsem se zvedla, a aniž bych řekla jediné slovo, proklouzla jsem k topení. Máminy oči zlostí zúžené do úzkých štěrbin na mne rozzlobeně hleděly.
„Ptám se tě znovu, co to mělo proboha znamenat? Jsi vůbec normální?“ Ještě stále sedící na topení jsem k ní otočila hlavu. Vlasy mi trčely kolem hlavy, stejně mokré, jako když jsem je polila ledovou vodou. „Chtěla jsem zkusit…takový pokus.“ Řekla jsem a neurčitě pokrčila rameny. Podívala se na mě zvláštním pohledem a potom zavrtěla hlavou. „Mám domluvený večírek s holkama z práce. Vrátím se pozdě. V lednici máš jídlo.“ Řekla jen a byla zase pryč. Svalila jsem se do křesla. Zase jsem se cítila úplně sama. Nemilovaná, nechtěná.