Slzy lásky II. kapitola

Jen co jsem jsem ráno otevřela oči a pěstmi z nich vytřela únavu, vzpomněla jsem si, co se včera odehrálo. Vzpomínka na něj stále bolela a já si nedokázala představit, že se vidíme nebo že spolu jdeme do školy, jako jsme to dělali každý den.
Pomalu jsem vstala a plna smíšených pocitů se odploužila do koupelny. Pustila jsem kohoutek se studenou vodou a chrstla jí poměrně velké množství do ospalého obličeje. Ihned jsem se probrala. Podívala jsem se na sebe do velkého zrcadla a rázem zalitovala, že jsem se o něco takového pouze pokusila. Tváře jsem měla krvavě červené, snad od té ledové vody, kterou jsem na sebe vychrstla, ovšem když jsem pohlédla na své oči, málem to se mnou seklo. Byly zarudlé, maličké a pod nimi byly tmavé kruhy. Sakra, co teď? Copak takhle můžu jít do školy? Copak mě takhle Luk může vidět? Ne že by mi záleželo na tom, jestli si myslí, že jsem hezká, spíše jsem měla strach, že pozná, jak se kvůli němu trápím.
S hlasitým povzdechem jsem si na opuchlé oči a tváře přiložila obklad. Dnešní den pro mě bude skutečné utrpení.

Připadala jsem si jako blázen, když jsem vyšla z domovních dveří. Zezadu jsem vypadala stejně, jako vždycky. Zimní kabát, vysoké kozačky, úzké kalhoty a vlasy rozhozené po zádech a na ramenou. Ovšem člověku, který by se mi chtěl podívat do očí jsem tuto možnost odepřela. Na nose mi totiž seděly velké sluneční brýle s tmavými obroučkami. Modlila jsem se, aby aspoň svítilo slunce a já se mohla vymluvit na to, že nedělá dobře mým očím. Jenže jako naschvál bylo zrovna zataženo a vypadalo to, že bude každou chvíli sněžit. Však jen pomyšlení na to, že bych šla do školy s opuchlýma očima byla horší než fakt, že budu vystavena všeobecnému výsměchu.
Jen tak letmo jsem pohlédla přes ulici a srdce mi poskočilo. Stál tam, na místě, kde jsme se scházeli denně! Na okamžik jsem zaváhala. Neměla jsem sebemenší chuť jít s ním, ale také jsem nemohla jít jinudy, bylo by to podezřelé. Mé srdce s rozumem vedly velmi vyrovnaný boj a já jen stála schovaná za rohem domu s očima upřenýma na postavu, která mi byla tak známa. Luk nervózně přešlapoval a neustále sledoval hodinky. Ano, v tuto dobu jsem většinou už dávno bývala u něj a byli jsme na cestě do školy. Jenže teď to jaksi nešlo. Nohy mi přimrzly k zemi a odmítaly jít směrem, kterým obvykle chodívaly.
Nerozhodně jsem přešlápla a zadržela dech. Dobře, dobře, tak tedy ano. Usměrnila jsem rozum, který velel ,,Najdi jinou cestu", poručila nohám, aby se hnuly z místa a s bušícím srdcem se vydala směrem k němu. Čekala jsem, až se otočí a usměje se, jenže se stalo úplně něco jiného. Něco, s čím bych ve snu nepočítala.
Vyřítila se bůhví odkud. Dlouhé, blond vlasy jí povlávaly ve větru a nejméně pěticentimetrové podpadky klepaly po silnici. Klap-klap-klap-klap...s každým klapnutím jsem měla pocit, že mé srdce se mění v kámen. Spěchala, pravděpodobně šla pozdě. I on to věděl, ale nebral to na zřetel. Nejprve ji pozdravil a když mu vlepila pusu na tvář, rozhoupal se a objal ji kolem pasu. Vyšli vpřed a já je po chvíli následovala. Už jsem neměla strach, že mě Luk zahlédne. Měl jiné starosti. A já věděla, že moje nenaplněná láska měla jiné důvody, než strach z toho, že jsme zašli moc daleko.