Cena lásky 19.

Krajina se míhala kolem mě a zdálo se mi, že s každým skokem je mi Monthermer vzdálenější. Ale na přemýšlení nebyl čas. Miles měl pravdu – Stormy byl opravdu obtížný kůň a dával všemi způsoby najevo, že dlouhá zahálka ho opravdu nudila. Nevadilo mi to, protože mi jeho pocity byly blízké. Hnala jsem ho tvrdě dál a on ze sebe vydával vše.
Když jsme po hodině konečně zpomalili, byl Stormy jako beránek. On i Milesův valach těžce oddechovali a plece jim pokrývala pěna.

Otočila jsem se přes rameno k podkonímu: „Zasloužíte uznání, Milesi. Koně jsou ve skvělé kondici.“
Usmál se. „I vy zasloužíte uznání, paní. Neznám ženu, která by jezdila jako vy.“
Oplatila jsem mu úsměv a konečně jsem se rozhlédla kolem sebe. Rovina kolem přímo vybízela k rychlé jízdě a já jen litovala, že Stormy nese dámské sedlo.

„Kde se tu dá přespat?“ zeptala jsem se Milese.
„V Newbury je dost slušný hostinec, madam. Ale je to ještě tak hodina svižné jízdy ...“. Rozhlédl se starostlivě po obloze. „Nejspíš tam stejně dojedeme až po západu slunce. A v Covinghamu můžeme být zítra touhle dobou, když všechno dobře půjde.

„Neřekla jsem, kam jedeme,“ zarazila jsem koně.
„Odpusťte, madam,“ zamumlal. „Jen mi to napadlo.“
Znovu jsem se rozjela.
„Proč vás to napadlo?“
Dlouho váhal s odpovědí. Společná jízda sváděla k důvěrnosti, a on se snažil odhadnout, kam až může zajít.
„Vím, že pan Cardigan odtamtud pochází. A nenapadl mě jiný důvod, proč byste se hnala do Hampshiru, jako by vám byl v patách sám ďábel.“ Zahlédl, jak jsem se v sedle nervózně ošila. „Na tom nic není, má paní. Každý občas potřebuje klidné útočiště, když kolem zuří bouřka.“
Kysele jsem se usmála: „Máte pozoruhodný talent pro filozofii, Milesi. Raději si pospěšme.“
S těmi slovy jsem pobídla hřebce do klusu. Najednou jsem byla nesmírně vděčná, že nejsem na cestě sama.

Milesovu společnost jsem znovu ocenila i v hostinci U hádavého kohouta v Newburry. Přijet tam sama, asi bych měla potíže s mužskými v různém stupni opilosti, kteří se tam motali. Takhle jsem jen vklouzla do pokoje, který Miles vyjednal a zaplatil, a mohla se pořádně vyspat. Když mi pak ještě nechal poslat večeři a vodu na mytí, měla jsem pocit, že mi ke spokojenosti skoro nic nechybí.

Ráno už jsem ten dojem neměla. Čekala jsem na dvoře hostince až přijde Miles s koňmi. Když se objevil ve vratech stáje, ztuhla jsem leknutím. Kulhal, nad pravým okem měl ošklivou ránu a pořádnou modřinu přes půl obličeje. Rozběhla jsem se k němu.

„Pozor, madam, ušpiníte si v tom blátě šaty,“ zamumlal a já si až teď všimla, že má ještě rozbitý ret.
„K čertu s blátem! Co se vám stalo?“
„To dohromady nic není,“ pokrčil rameny. „Nějací vandráci měli zálusk na Stormyho, tak jsem jim vysvětlil, že není k mání.“
„Nějací? Kolik přesně?“
„Tři.“
„Takhle nemůžete jet.“
Uvázal svou klisnu a nastavil mi ruce, abych mohla nasednout. „Můžu. Jsem v pořádku. Koně jsou připravení, doplnil jsem jídlo i vodu. Říkám, že můžeme jet.“

Obešel mě chlad při představě, co všechno se mohlo stát, kdybych na něj nedala a vyrazila na cestu sama. Jistě by se našlo dost podobných výtečníků, kteří by chtěli buď koně, mne nebo peníze. Nasedla jsem a celá nesvá se dívala, jak Miles leze na koně s obličejem staženým bolestí.
„To nic, to nic,“ uklidňoval mě honem, „to zvládnu.“

Nevěřila jsem mu, ale mlčela jsem. Přišlo mi neuvěřitelně hloupé, že člověk, který mě vlastně ani nezná, o kterém ani já nevím nic, se dá málem zabít, jen aby ochránil mě a můj majetek. Byl to nicméně on, kdo nás pořád pobízel ke spěchu, snad z obvyklé mužské ješitnosti. I tak jsme ve srovnání s předchozím dnem postupovali vpřed jen zvolna. Kolem poledne jsem toho měla právě dost a zavedla Stormyho do stínu u zákrutu říčky.

„Přestávka,“ odpověděla jsem na Milesovu němou otázku. „A je to rozkaz.“
Nic nenamítal a když sesedl z koně, podlomila se pod ním kolena. Dokázal ještě odsedlat koně, a pak se sesunul do trávy na břehu. Než jsem mu stačila donést trochu studené vody z řeky, spal jako dřevo. Napojila jsem tedy aspoň koně a vytáhla si ze sedlové brašny kousek chleba. Covingham byl najednou neuvěřitelně daleko.

Miles prospal celé odpoledne. Když se probudil, posadil se s hrozným sakrováním. Trvalo mu pěkných pár chvil, než si ujasnil, kde je a proč.
„Je vám už líp?“ usmála jsem se na něj. „Zkuste něco sníst.“

Otočil se k ohni, nad kterým se opékaly ryby, které jsem chytla v řece, a kousek slaniny z našich zásob. Vypadal ohromeně. Když ještě spolkl doušek brandy, který jsem mu nabídla z malé cestovní láhve, upřel na mě ještě pořád trochu zamžené oči.
„Teda, paní markýzo, vy jste to, čemu se říká ženská do nepohody.“

Téměř mlčky jsme pojedli. Odmítla jsem pokračovat na noc v cestě. Najednou mi přišel travnatý břeh pod hvězdami jako příjemnější noclehárna než nějaký ukoptěný hostinec. Hromada dřeva, kterou jsem nasbírala kolem vody, stačila na celou noc a s Milesem po boku jsem si připadala bezpečná.
Kolem se snášely stíny, oheň praskal a my si začali povídat. Napřed nezávazně, o koních. Pak o Milesově rodině, o dalších lidech ze stájí i z Monthermeru.
Bylo to zvláštní - jednotlivé tváře najednou dostávaly další rozměr, byly to bytosti se starostmi i radostmi, touhami i neštěstím, stejné jako já. Ještě před pár dny bych přísahala, že v mém světě jsem skutečná jen já a všichni lokajové, komorné, kuchařky a bůhvíkdo ještě, jsou iluze z jiného světa.
Ale teď, na břehu cizí řeky, s cizím člověkem po boku, jsem si začala uvědomovat, že je to přesně naopak.