Po hlavě do života, kapitola 7.

Probudilo mě zvonění telefonu. Slyšela jsem, jak se šťavnatě klející Domča hrabe z postele a zvedá sluchátko. Vzápětí už se mnou třásla jak s pytlem cementu.
„Vstávej vole, volá ti Kája. A zrovna mu řekni, že slušní lidi v poledne ještě spí.“
Nával radosti mě vymrštil z gauče a málem jsem prokousla mluvítko. Byl to fakt on.
„No ahoj Adíku, jak se máme?“
Zdálo se mi to, nebo opravdu použil nějakou strašnou zkomoleninu mýho jména. To se bude muset ošetřit. A co nejdřív.
„Ale jo, jde to,“ dala jsem si co nejvíc záležet na znuděném tónu. „Potřebuješ něco?“
„Ani ne, jen mě napadlo, jestli by ses se mnou nešla projít.“
„To jako dneska?“ ptám se úplně pitomě.
„Jasně, stavil bych se pro tebe tak za hodinu, co ty na to?“
Rozmýšlela jsem se celých pět vteřin a pak spoluúčast na akci potvrdila. Problém byl v tom, že se mi chtělo strašně spát a na patách jsem měla puchýře velký jak pětikoruny. Vrhla jsem se do kuchyně uvařit si pořádný kafe, zatímco Dominika už zase upadla do kómatu a zamrmlala jen cosi
o modrých šatech, když jsem se jí snažila sdělit kam a s kým jdu.
Modré šaty měly jedinou výhodu a to tu, že byly fakt pohodlné. Jinak mi z nich samo lezly půlky, jako ze všeho ostatního, takže jsem nejdřív na balkoně zkontrolovala, jestli venku panuje bezvětří.
Pak jsem zvažovala, jestli bude lepší nechat paty krvavé, nebo je ozdobit flastrem. Obojí bude vypadat hrozně, ale ne když si vezmu ponožky a botasky. Koneckonců po tom včerejším utrpení mají moje nožičky právo na trochu toho luxusního odpočinku.
O hodinu později jsem se vymotala z domu v oděvu, který by mi Domča určitě neschválila, ale podle mě byl na procházku úplně dostačující. Džínové šortky a tričko bez rukávů i tak odhalovaly víc, než je zdrávo. No a celé to doladily černé sluneční brýle.
Venku už čekal Kája. Opíral se o tmavomodré auto a škodovka to rozhodně nebyla. Zdá se, že někam pojedu. A báječný je, že to tentokrát nebude na kole. Pohodlně jsem se rozvalila na plyšovém místě spolujezdce a doufala, že Karel nejezdí jako dobytek. No, ale i tak bych s ním nejspíš jela.
„Kam máme namířeno?“
„Na přehradu, máš sebou plavky? Ale jen na vlastní nebezpečí, voda je špinavá. Navrhuju plavbu loďmo.“
„Jo to bude fajn,“ souhlasila jsem celkem ochotně. Podstoupím cokoli, hlavně když to nebude letmo, koňmo nebo pěšmo. Ale Kája rozhodně nevypadal na to, že by byl posedlej adrenalinem, to spíš pohodlím a to mi tedy rozhodně nevadilo. Stejně jsem měla v úmyslu dovolenou prolenošit.
Za nějakých deset minut jsme byli na místě a já zůstala zírat s otevřenou pusou na opravdický letadlo, stojící jen kousek od silnice, kudy jsme projížděli. Parkoviště v přístavišti praskalo ve švech, museli jsme se vrátit a nechat auto na sídlišti. K vodní nádrži se táhly davy lidí, div si nešlapaly po hlavách a Karel mě poučil, že je to naprosto normální. No těbůh.
„Nedáme si něco k pití?“ ukázal na hospodu kousek od přístaviště a hned mě táhl dovnitř. Raději bych zůstala venku na zahrádce, ale neřekla jsem nic.
„Minutku tu počkej,“ usadil mě k jednomu stolu. „Jen si něco vyřídím a hned jsem zpátky.“
Než jsem stačila jakkoli zareagovat, už byl fuč a přisedl si k nějakýmu týpkovi u baru.
Haha, prej minutku. Ještě po půl hodině tam ti dva vášnivě diskutovali a jedinej důkaz toho, že na mě Karel dočista nezapomněl, byly broskvový vodky, co mi nechával posílat. Úměrně s množstvím vypitého alkoholu jsem začínala pomalu a jistě zuřit. Znáte to, pevně stisknuté zuby, rozšířené chřípí, jen vystartovat a někoho pokousat, nebo alespoň pořádně seřvat. Navíc jsem nutně potřebovala navštívit toaletu, ale neměla ani nejmenší tušení, kde se nachází. Kopla jsem do sebe dalšího panáka na kuráž a chystala se opustit stanoviště, když jsem ob dva stoly zahlídla povědomý obličej. Můj omámený mozek ale nevěděl, kam ho zařadit. Někde jsem toho chlápka už viděla, ale kde to jen bylo. Úplně jasně si pamatuju ten lehce posměšnej výraz, modrý oči a rádobyležérní vrabčí hnízdo na hlavě. Neustávala jsem v zírání a velkoryse přehlédla fakt, že u stolu nesedí sám.
Dokud jsem neuslyšela pohoršenou otázku, vycházející z úst zrzavě chundelaté slečny, sedící hned vedle mnou sledovaného objektu.
„Proč na tebe ta holka tak čumí?“
Okamžitě jsem sklopila oči a předstírala, že na zeleném ubrusu luštím přinejmenším egyptské hieroglyfy, vedoucí k bájnému pokladu. Přesto jsem cítila, jak si mě oba dva prohlíží. Jaké štěstí, že mi zrovna připlula další vodka. Hned za ní se zjevil i Karel a já se těšila, že konečně vypadneme.
„Hele, strašně mě to mrzí, ale musím jet něco důležitýho zařídit. Pracovní záležitost co nepočká, chápeš. Hlavně nikam nechoď. Do hodiny jsem zpátky.“
„No ale.....“začala jsem, ale umlčel mě polibkem a uháněl pryč.
„Jo a objednej si co chceš, já to platím.“ houkl na mě ještě ode dveří, takže jsem si v tu ránu připadala jako vydržovaná šlapka. Docela jsem pustila z hlavy duo zrzka a povědomej ksicht, ovšem jen do chvíle, než začala ona dáma ječet. Naštěstí ne na mě, ale na pana vrabčí hnízdo.
„Ty jsi vážně kretén a ten tvůj slizkej brácha taky. Jedu domů, čau.“
Odsunula židli a ta zaskřípěla s takovou grácií, že mi přeběhl po zádech mráz. Prochvátala kolem mně a vyběhla ven. Sledovala jsem její ohnivé vlasy až k parkovišti a málem dostala infarkt, když na mě promluvila servírka.
„Dáte si ještě něco, slečno?“
Měla příšerně zmalovanou pusu a oslnivě bílé zuby.
„Ano. Dám si ještě jednu vodku. Dvojitou“ upřesnila jsem a přemýšlela, co budu dělat příštích padesát šest minut.