Já anděl 44

Gab ozářil celé prostranství kolem nás mihotavým bílým světlem. Vlastně byla jenom otázka času, než se zase objeví. Přeci jenom když jsem se snažila vylomit z Jeroma nějakou informaci ohledně jejich dohody, měl k tomu nejspíš taky co říct.
„Gabe, ráda tě vidím.“ Pozdravila jsem ho, ale nějak jsem neměla ani tu touhu ho obejmout. Pro tentokrát.
„I já tebe, milá Santin.“
„My o vlku.“ Podotkl poněkud kousavě Jerome.
„Ano, Jerome?“ zahleděl se Gab na Jeroma zpříma a pevně a trochu to vypadalo, že naštvaně. Zajímavé … u archanděla.
„Tak co? Nebylo by na čase jí naši dohodu objasnit?“
„Měl jsem za to, že především ty po tom netoužíš. Ale pokud se ti chce, klidně jí to sděl. Já s tím problém nemám.“
*Páni. Blýská se na lepší časy. Že bych se konečně něco dozvěděla?*
„Ovšem nejsem si jist tím, že je to dobrý nápad.“ Dořekl Gab a moje naděje se začaly rozplývat.
„To asi ne. Ale je docela dobře možné, že je to jediný způsob, jak ji mezi námi udržet. Ona už nechce být andělem. To jsi věděl?“
„Co je to za blbost?“
„Ehm – to mluvíte o mně? Já jen že Mnichov se taky nikomu nelíbil!“ ozvala jsem se a oba se na mě zadívali. Jerome smutně, Gab zděšeně. V jeho případě to vypadalo opravdu komicky. Astrální tělo příliš nedokáže grimasy. Takže vypadal trochu jako shnilé jablko.
„Jak mám rozumět tomu, že už nechceš být andělem?“ zněl neuvěřitelně přísně.
„Čemu konkrétně na tom nerozumíš?“ odpověděla jsem nad očekávání klidně, ačkoli mi srdce bušilo o závod. Zrovna vůči Gabovi být drzá bylo jako chodit po tenkém ledě.
„Santin?“
„Gabe,“ přistoupla jsem k jeho záři o něco blíž a zase cítila takový ten zvláštní závan nadpozemskosti,“jelikož by mi Nejvyšší nejspíš opět zachoval emoce, nebyla bych schopná to už dál zvládat.“
„A co chceš tedy dál?“
„Víš, Gabe, to je přesně to, co tu z ní lámu. Ale nechce být ani andělem řádu.“ Přihřál si Jerome polívčičku a mi to přišlo jako deja vu pár minut zpátky.
„Copak ty jsi nás Gabe neposlouchal nebo co?“ zeptala jsem se jízlivě, protože jako můj anděl by u mě přeci měl být pořád. Nebo ať jsem soudná, aspoň většinu času.
Nic neřekl, ale ten pohled, kterým po mně seknul, by mě za normálních okolností nejspíš zabil. Nesnesl odporu.
„No, naše konverzace nakonec skončila na tom, jakou dohodu vy dva spolu máte, pokud náš úkol zvládneme. A ejhle, náhle ses zjevil. Říkala jsem si, čím jsme si to asi zasloužili.“ Kopala jsem si poctivě pro sebe svůj pomyslný hrob. Vážně mi přišlo, že se točíme v kruhu. Oni zatloukali a já natruc taky. S těma chlapama je to občas docela složitý. Zvláště pak jsou-li zpola nadlidi a mají spolu uzavřený pakt.
„Jerome mě zavolal.“
„Ale. Chtěl jsi na mě žalovat?“ otočila jsem se na Jeroma a musím uznat, že se ve mně začal docela zajímavě hromadit vztek. Jako kdyby si to se mnou nedokázal vyřídit sám.
„Ne. Ale naši úmluvu ti bez Gabova vědomí nehodlám sdělovat.“
„To jí to chceš vážně říct?“ zeptal se nevěřícně Gab.
Jerome stiskl stoličky.
„Myslím, že je dobré si zamést před vlastním prahem.“
V ten moment byl nadpozemský on jako jediný z nás. Gabova aura jako kdyby přestala najednou zářit.
„Jen do toho. Ale k tomu mě nepotřebuješ.“
Zmizel a zase nastala totální tma.
„Skoro to vypadá, že se urazil.“ Podotkla jsem a byla jsem z toho poněkud zmatená.
„To proto, že jsem ho výslovně žádal, aby ti to neříkal. A pak sám přijdu s tím, že ti to sdělím. Zřejmě to moc nepobírá.“
„A proč jsi se tedy rozhodl mi to nakonec říct? Abys tomu rozuměl, já jsem ráda. Chci se dozvědět, v jakym komplotu vlastně figuruju. Jenom dost dobře nechápu tvoje pohnutky.“
Chvíli bylo ticho a díky té neproniknutelné tmě jsem naprosto netušila, jak se tváří, co dělá a ani to, kde se zrovna nachází.
„Moje pohnutky tě zajímat nemusí. Mělo by ti stačit, že ti sdělím to, po čem toužíš.“ Jeho hlas byl bezbarvý a postrádal jakoukoli energii. Nějak mi to nebylo příjemné.
„Informace za informaci.“ Pronesla jsem v lehce bojovné náladě.
„Tak je to asi fér.“
„Nuže?“ byla jsem zvědavá a Jerome byl ve sdělování svého soukromí vždycky tak úděsně tajnůstkářský.