Předurčení - 2. část

Elena rychle utíkala chodbou, odkud přišla. Neotáčela se. Chtěla být jen co nejdál od oné místnosti.
Král se rozhlédl po chodbě a na jejím konci uviděl postavu, která vzápětí zmizela za rohem. Rychle se rozběhl za ní. Ruku měl přitom položenou na jílci meče.
Elena zabočila za roh chodby a zoufale se snažila najít místo, kde by se ukryla. Do prvních dveří, na něž narazila, opatrně strčila rukou a k její velké úlevě se otevřely. Rychle vklouzla dovnitř a zavřela za sebou.
Opřela se o dveře a zhluboka vydechovala. Oči zavřela a hned se jí před nimi objevila králova tvář.
Elena si začínala připadat čím dál víc jako malé nezbedné dítě, které právě provedlo něco, co se nesluší. Byla přece královna! Ale místo toho se opravdu chová, jako kdyby nevěděla, co se sluší a patří. Nejprve poslouchá u dveří, pak když ji král zpozoroval, tak utekla jako nezbedník a ještě se schovala!
Otevřela oči a chtěla vyjít ven. Jenže sotva to udělala, uvědomila si, do jakého pokoje se dostala. Podle krásné vyřezávané postele s tmavě zelenými nebesy, stolem přeplněným listinami a pečetěmi, erbem na zdi a mečem položeným vedle velké vysoké skříně, nemohla být jinde než v králově pokoji.
Elena začínala mít hroznou chuť zhroutit se na zem a zároveň se začít smát. Nakonec jen zatnula čelist a po dalších pár minutách pomalu vyšla z pokoje. Rozhlédla se po chodbě, a když viděla, že na ní nikdo není, zavřela za sebou dveře a zamířila ke svému pokoji. Uvědomila si, že obě místnosti nejsou moc daleko od sebe, možná deset metrů.
Jen co vešla dovnitř, spatřila své služebné ponořené do horlivého rozhovoru. Ovšem jen co ji zahlédly, hned se daly zpět do práce.
„Má paní,“ promluvila Rebeka. „Před chvílí tady byl král a ptal se po vás.“
Eleně se sevřelo hrdlo.
„Ano?“ zeptala se, a snažila se tvářit překvapeně.
„Ano, paní. Řekla jsem králi, že jste se šla porozhlédnout po zámku,“ dořekla Rebeka a dál se věnovala skládání prostěradel.
„Děkuji,“ odvětila Elena.
Nevěděla, zda bylo dobře, že Rebeka řekla právě toto. Králi jistě muselo dojít, že to byla ona, kdo stál u oněch dveří, i kdo tak zbaběle uprchl.
Elena cítila, že potřebuje na čerstvý vzduch i přesto, že v její komnatě byla otevřená všechna okna.
„Rebeko, půjdu se podívat do stájí za Sarnelem,“ řekla a otočila se k odchodu.
„Má paní, nechcete, aby šel někdo s vámi? Vždyť se tu ještě nevyznáte,“ začínala lehce panikařit Rebeka.
„Ne, děkuji, půjdu sama. Vím, kde jsou stáje, všimla jsem si jich,“ odpověděla s klidem Elena a vyšla ze dveří dřív, než jí mohla komorná někoho poslat po boku.
Rychle proházela chodbou a ostražitě se rozhlížela kolem. Neměla nejmenší tušení, co by udělala, kdyby se teď s králem střetla. Asi už by neutekla, ale... ale...
Když se dostala ven z hradu na nádvoří, viděla, že se po ní většina lidí otáčí a zvědavě se na ni dívá.
Po chvilce se začalo po nádvoří mezi sloužícími a dvořany šuškat a mnozí si na ni nenápadně ukazovali. Většina ji totiž při příjezdu neviděla, a tak teď byli zvědaví na svou budoucí královnu.
Elena si povzdechla a s mírným úsměvem přešla nádvoří a vešla do stáje.



Král Erik právě mluvil s jedním ze svých ministrů, když se podíval z okna a všiml si, že nějaká žena velice podobná té, jíž si všiml u dveří, právě schází po schodech na nádvoří.
„Omluvte mě, prosím. Dořešíme to později,“ řekl Erik a rychle se vydal k bráně.
„Jistě, výsosti,“ odvětil ministr trochu zaraženě.
Erik rychle seběhl po schodech a nevšímal si zvědavých pohledů poddaných ani dvořanů.
Očima se upíral jen na místo, kde právě mizela ona neznámá žena, i když tušil, kdo by to mohl být.
Pomalu se dostal až ke vchodu do stáje a uviděl neznámou, jak přešla na pravou stranu, ke koni černému jako uhel.
Koutkem oka zahlédl jednoho ze sloužících, blížícího se k němu.
„Vaše veličenstvo…“ začal sluha.
„Tiše!“ vykřikl šeptem Erik a vytřeštil na sluhu oči.
„Promiňte, pane,“ zašeptal sluha a tvářil se vyděšeně.
V tu chvíli si Erik uvědomil, že má na hlavě pořád korunu. Málem nad sebou protočil oči.
Rychle si ji sundal z hlavy a podal ji sluhovi.
„Zanes ji do mého pokoje, hned, prosím,“ řekl mu šeptem.
„Jistě… jistě, pane,“ odvětil sluha trochu překvapeně a odešel.
Erik se poté potichu rozešel do stáje. Hodilo se mu, že nebyla tak dobře osvětlená.
Pomalu procházel kolem kójí, až byl vzdálený jen pár metrů od té, v níž stála žena. Začala hladit po hlavě koně a dívala se na něj smutně, jako kdyby jí někdo umřel.
Erik se pomalu protáhl ke koni, ve vedlejší kóji a stáhnul se do úplného rohu, kde ho kryla hlava zvířete a také široký trám.
Jedním okem se zadíval na ženu, která už za pár hodin, měla být jeho ženou. Věděl naprosto přesně, že to je královna Elena. Sice ji nikdy předtím neviděl, ale byl si tím jistý. Jednak nikdy nespatřil ženu, která by se jí aspoň trochu podobala a na komornou nebo dvorní dámu královny se mu zdála moc vznešená.
Sledoval, jak hladí koně po hlavě a hřívě - její oči se na něj dívaly stále s jistým smutkem.
Erik s každou další sekundou cítil, jak mu srdce žene krev v jeho žilách rychleji a rychleji. Uvědomil si, že je velmi krásná, ovšem nejen tím, jak vypadala ale i tím, jak se dívala, dotýkala toho zvířete: vyzařoval z ní půvab, ladnost a ušlechtilost.
„Jak se ti tu líbí, Sarneli, hm?“ zeptala se Elena.
Erik zbystřil a zapojil do pozorování i sluch.
„Máš dost sena i ovsa,“ jemně se zasmála a lehce poplácala koně po krku.
Sarnel zatřepal hlavou a strčil jí do Eleny. Pak hlavu trochu zdvihl a zadíval se jí do očí.
„Je to tady pěkné,“ řekla a nadechla se. „Já…“ začala, ale pokračovat již nedokázala.
Do očí se jí nahrnuly slzy a vzápětí pěvně objala svého koně kolem krku a potichu se rozplakala.
Král sebou trhnul dozadu a zmateně se na ni díval.
Sarnel přitiskl svou hlavu k Eleně jako by ji chtěl obejmout a potichu zařehtal.
Královna však plakala jen chvíli. Hned potom zvedla hlavu a setřela si slzy dlaní.
„To nic,“ řekla a znovu koně pohladila. Několikrát se zhluboka nadechla. „Někdy člověk… musí zapomenout na to, co by chtěl sám, pokud na tom závisí blaho jiných.“
Najednou měla pocit, jako by ji někdo pozoroval. Otočila hlavu do stínu a pohlédla na místo, kde by ještě před chvíli uviděla krále.
Erik stihl velmi pohotově klesnout k zemi, takže teď viděl jen lem královniných šatů.
Zůstal bez pohnutí sotva minutu, když uslyšel, jak královna odchází. Vytáhl se ze země a ještě ji zahlédl mizet za rohem nádvoří.
Vystoupil ven z kóje a chvilku hleděl na Sarnela, který k němu teď otočil hlavu a sledoval ho. Erika překvapilo, že se na něj dívá skoro rozvážně, jako by až moudře a vypadalo to, že si jej velmi pozorně prohlíží.
Ještě další dvě minuty na koně hleděl a potom zamyšleně vyšel ven ze stáje. Očima bloudil po zemi, ačkoli ji vůbec nevnímal a nohy ho samy vedly palácem až do jeho pokoje.
Tam se posadil do křesla a začal přemýšlet.



„Je všechno v pořádku, má paní?“ zeptala se Rebeka, když dávala královně do vlasů korunu.
„Ano, vše v pořádku, děkuji,“ odvětila Elena.
Pak na Rebeku kývla hlavou a ta vyšla z pokoje.
Elena se na sebe podívala do zrcadla a překvapilo ji, že nemá chuť plakat, ale ani se usmívat. Cítila se podivně prázdná a smířená se svým osudem. Její srdce sice bilo rychleji, ne však vzrušením ani strachem. Jen prostou vidinou toho, že se teď setká s králem a bude vědět, koho si již zítra vezme.
Přeletěla očima svůj odraz v zrcadle. Zlaté vlasy, přetažené stříbrnou síťkou, měla rozpuštěné do poloviny zad a na vrchu hlavy se blyštila její královská koruna. Její základnu tvořila silnější propletená vlákna ze stříbra a zlata, nad nimi se zdvihalo sedm špic. V té, co se nacházela uprostřed, byl zasazen modrý safír a vedle něj, z každé strany dva diamanty.
Elena v zamyšlení přejela rukou po boku šatů, které měly tmavě modrou barvu a byly zdobně vyšívané bílou a stříbrnou nití. Rukávy dosahující až na zem, byly z vnitřní strany tvořené bílou látkou. Výstřih šatů byl stejného lodičkového tvaru, tentokrát však odhaloval více ramena.
Pomalu se nadechla, jako by chtěla ještě o nějaký čas pozdržet tu dobu, kdy bude muset vyjít dveřmi ven. Donekonečna ji ovšem oddalovat nemohla.
Otočila se tedy a prošla dveřmi, kde už na ni čekala její komorná a dvě dvorní dámy, které se zařadily za ni.
Elena šla chodbou s hlavou vztyčenou, ale uvnitř sebe se krčila jako malé vystrašené dítě. Ještě jedna chodba a bude před sálem.
Měla pocit, že jde hrozně dlouho, jenže jakmile stanula před velkými dřevěnými dveřmi vedoucími dál, připadalo jí, že cesta utekla hrozně rychle.
Dveře se se zaskřípěním otevřely a umožnily tak královně i jejímu doprovodu vstoupit.
„Její výsost, královna Elena,“ ozval se jasný hlas někde po pravé straně.
Elena se zaměřila na prosklené okno v čele chodby a nikam jinam se nedovážila podívat. Vnímala více než dobře, že je právě středem pozornosti a všechny oči v sále se upírají jen na ni. Byla ráda, že nemůže slyšet hodnocení jak od mužů, tak ani od žen králova dvora. Sem tam zaslechla šepot a koutkem oka zahlédla, jak někdo vytáhl krk výš, aby na ni viděl lépe. Zničehonic jí to přišlo vtipné a málem se rozesmála nahlas. Naštěstí se včas zuby zakousla do vnitřní strany rtů, takže jí smích z úst nevyšel.
Pomalou důstojnou chůzí kráčela sálem mezi dvěma dlouhými stoly, na nichž už bylo připravené jídlo, až se pod jeho množstvím málem prohýbaly.
Ačkoli byla pevně rozhodnutá, že její oči neopustí záchytný bod, který nalezly na skleněné tabuli, najednou jakoby samy od sebe klesly a spočinuly na muži, který stál pod několika schody oddělujícími královský stůl od stolu pro dvořany.
I on se na ni díval.
Eleně se na okamžik zadrhnul dech a spolu s ním se její srdce rozbušilo zběsilou rychlostí. Dívala se poprvé, vlastně podruhé, uvědomila si, do královy tváře a s každým dalším krokem, kdy se k němu přibližovala, dostával jeho obličej jasnějších a přesnějších obrysů. Jen letmo zahlédla, že je oblečen v prosté bílé košili a zeleném kabátci vyšívaném zlatem. Jednu ruku měl položenou na jílci meče.
Nespouštěla oči z jeho tváře a nedokázala uhnout pohledem od jeho očí, které ji sledovaly. Připadal jí napjatý a lehce nejistý. Ovšem v tom pohledu, v modrých očích do nichž se dívala, zpozorovala něco, co ji vehnalo horkost do tváře a věděla naprosto jistě, že kdyby nebyla ztuhlá nervozitou a obavami ze zítřejšího dne, určitě by se na něj maličko pousmála.
Jakmile byla od krále vzdálena na pár stop, zastavila se a s třesoucím srdcem se na něj dál
dívala.
Král postoupil o krok vpřed a zvučným melodickým hlasem řekl: „Má paní, je mi nesmírnou ctí, že tě mohu přivítat na svém, a zanedlouho už také tvém, zámku.“
Pak se uklonil aniž z Eleny spustil oči.
Elena opětovala jeho poklonu a také se uklonila.
„Děkuji za vřelé uvítání, vaše veličenstvo. Jsem ráda, že zde mohu být,“ odvětila přesně tak, jak se slušelo.
Ulevilo se jí, že její hlas nezněl nijak vystrašeně nebo slabě. Poté pomalu zdvihla ruku a její srdce, které doteď bilo jako zvon, se při letmém doteku králových rtů na hřbetu její ruky, ještě zrychlilo.
Erik pak pokynul rukou za sebe. Elena mírně přikývla a vyšla ke stolu. Jakmile jí sluha přisunul židli a ona se rozhlédla po síni, v ten moment by si přála, aby mohla pojíst jako služka někde v tom nejtemnějším koutu a ne zde, kde všechny zraky, jak se zdálo, doposud spočívaly pouze na ní.
Po její pravé straně usedl král a po levici měla kancléře. Nemohla říci, že by nebyla na mužskou společnost zvyklá, ale dva v podstatě cizí muži, ji značně znejistili.
Seděla vzpřímeně a oči upírala na číší vína, jíž měla před sebou.
Erik se díval také vpřed, ovšem daleko víc pozorněji vnímal královnu po své levici. Neušlo mu, že se téměř nehýbá a ani její upřený pohled do číše, neunikl jeho pozornosti.
Když ji před chvíli pozoroval, jak kráčí sálem přímo k němu, nemohl uvěřit svým očím. Připadala mu daleko krásnější, než před pár hodinami. Doufal, že vystrašený výraz, který v nich měla při pohledu na něj si pouze představoval.
„Má paní?“ oslovil ji.
Ovšem jen se na něj s trhnutím otočila a on uviděl stejný výraz, jeho naděje ho opustila. Bála se ho.
„Ano?“ zeptala se královna a zadívala se mu do očí.
„Chtěl jsem…“ začal Erik. „Chtěl jsem se osobně omluvit, má paní, že jsem tě nepřivítal hned po tvém příjezdu,“ řekl a omluvně se na ni zadíval.
„Nic se nestalo, opravdu,“ ubezpečila ho Elena a stálo ji všechny síly, aby jí nepřeskočil hlas. „Kancléř nás uvítal velmi přívětivě.“
Erik se slabě pousmál a stále se díval do Eleniných očí. Toužil po tom, aby mohl říct: ‚Neboj se mě, neublížím ti,‘ protože v královniných očích stále četl strach a obavy.
Vzápětí jim však sloužící začali podávat jídlo, takže od sebe pohled odvrátili.
Elena se zahleděla na jídlo a ačkoli vůbec neměla hlad, přišlo jí jako záchrana. Nemusela se jíž dívat do talíře jen proto, aby unikla pohledu jiných lidí.
Jedla pomalu a občas se rozhlédla po sále. Většina dvořanů se věnovala jídlu a jen malá část chvílemi vzhlédla ke královskému stolu.
Elena začínala mít neuhasitelnou chuť odejít hned do svého pokoje a být sama. Bylo pro ni čím dál těžší zachovat bezvýraznou nic neříkající tvář, která neprozradí, co se dělo v jejím nitru.
Pravdou bylo, že nečekala, že by se král mohl chovat tak přívětivě, jak se choval. Nečekala sice nějakého hrubiána, na němž by bylo na první pohled jasné, že předepsané chování dodržuje jen na oko a ve skutečnosti je zcela jiný. Takový pocit u krále neměla. Byla si však víc než dobře vědoma toho, že se na ni chvílemi podíval.
Nevěděla, zda je tomu ráda či ne. Na první pohled se jí král líbil: měl příjemnou hezkou tvář, líbil se jí i jeho hlas a nemohla zapomenout na jeho oči, dívající se těch několik chvil jen do jejích.
Ale… ano. Bylo tady to ale, které nevědělo, jaký král ve skutečnosti je, které se bálo, jak se bude chovat zítra a po zbytek života.
Elena náhle nechtěla, aby se s ní král dal do řeči a proto se začala bavit s kancléřem po své levici. Ptala se ho na historii zdejšího zámku, obyvatele, místní zvyky a vše další, co ji jen napadlo, pouze proto, aby nedala záminku k hovoru s mužem po své pravici.
Když už ji žádné otázky nenapadly a věděla, že je dost hodin na to, aby nevypadalo nezdvořilé odejít od stolu, poděkovala kancléři za jeho odpovědi a s bušícím srdcem se otočila ke králi.
Ani ji nepřekvapilo, že se na ni již díval.
„Chtěla bych se omluvit, jsem velmi unavená. Dnešní den byl velmi dlouhý a ráda bych si šla odpočinout, nezlob se, pane,“ řekla omluvným tónem.
„Samozřejmě, jak si jen přeješ, má paní,“ přikývl Erik okamžitě a aniž si to uvědomil, vzal Elenu lehce za ruku.
Ta sebou cukla a vyděšenýma očima střelila do králových. Erik si uvědomil, co nechtěně udělal a okamžitě její ruku pustil.
„Dobrou noc,“ řekl tiše s mírnou úklonou hlavy.
Eleně chvilku trvalo, než byla schopna odpovědět, ale pak také potichu odvětila: „Dobrou noc.“
Hned nato vstala od stolu a boční chodbou odešla spolu se svými dvorními dámami a komornou.
Nedívala se, zda ji někdo sleduje. Jediné co ji teď zajímalo, byl její pokoj – čtyři stěny, jež ji uchrání od zvědavých pohledů ostatních lidí.
Jen co se v pokoji převlékla a propustila komornou, přešla k oknu a zadívala se do temnoty v dálce. Nechtěla nad ničím přemýšlet, ale do mysli jí neustále vstupovaly oči krále Erika a těch pár slov, jež si mezi sebou vyměnili.
Mimoděk pohlédla na svou ruku, kterou jí sevřel. Dívala se na ni tak dlouho, jakoby čekala, že se tím dotekem nějak změnila.
Trhla hlavou a otočila se, aby šla spát. Ovšem jen co její oči zavadily o postel, trhavě vydechla a couvla o krok zpátky.
Pevně stiskla víčka k sobě a snažila se zhluboka dýchat, což díky náhle sevřené hrudi nešlo lehce.
Posadila se do křesla a přetáhla si přes sebe přikrývku z ovčího rouna. Zcela přesně věděla, že v posteli dnes spát nedokáže, stačila jí představa toho, že zítra právě tam bude muset spát a ne sama.
Vší silou se snažila potlačit slzy a třes, který se jejího těla začal zmocňovat. Nedokázala usnout, jen stále přelétala očima přes ten kus nábytku, k oknu, na své ruce a zpátky. Naprosto duševně vyčerpaná usnula lehkým spánkem až hodně pozdě k ránu.