Předurčení - 3. část

„Vypadáte překrásně, má paní,“ uslyšela Elena hlas své komorné.
Připadalo jí, že jí to říká z velké dálky – tak vzdáleně Rebečin hlas zněl.
„Děkuji,“ odpověděla Elena jako ve snu a vyšla ven ze dveří.
Měla na sobě krásné bílé bohatě vyšívané šaty na ramena s delší vlečkou, která se s jemným šustěním táhla za ní.
Za celou dobu, kdy ji její služebnice připravovaly, oblékaly a česaly, jedinkrát nevzala jejich přítomnost na vědomí. Připadalo jí, že vše, co se kolem ní děje, pozoruje jako nezúčastněný divák.
Čas jí ubíhal rychle a najednou viděla sama sebe, kráčet uličkou mezi kostelními lavicemi, dokonale zdobenými květinami, dopředu k čelu oltáře, kde už stál připraven kněz a král.
Elena se nedívala na nikoho, svůj pohled upřela na oltář, který byl za knězem. V duchu prosila Boha, aby jí dal sílu k tomu, co musela udělat pro mír své země.
Z hloubi duše si přála, aby necítila a nevnímala, aby prostě přijala tento sňatek jako oběť pro svou zemi, nic jiného. Věděla však, že otupělost s níž se teď na vše dívala, ji brzy přejde. Přinejmenším dnes v noci.
Slyšela, jak kněz pronáší nějaká slova, nedokázala jim ovšem věnovat pozornost, jíž by si zasloužila.
Když uslyšela králův hlas říci: „Ano,“ napadlo ji, jak je neskutečné, že jen díky dvěma slovům se v podstatě může změnit její život - svázat se s někým. Jak se může obrátit někam, kam to vůbec neplánovala a nepřepokládala.
Jakmile přišla řada na ni, znělo její ‚ano‘ odhodlaně a smířeně.
Žádný pláč, žádné vzdychy ani náznak zoufalství – jen prosté smíření se skutečností.
Probrání z otupělosti však přišlo daleko dřív, než čekala. Zapomněla totiž na zvyk prvního manželského polibku a proto, ve chvíli kdy se otočila čelem ke králi, měla pocit, že se jí podlomí kolena.
Jenže při pohledu do královy tváře, ji překvapilo, že se v jeho obličeji zračí omluvný výraz. Nedokázala pro to najít výstižnější pojmenování.
Viděla, jak se k ní pomalu naklonil a proto se i ona kousek blíž naklonila k němu. Zavřela oči a ucítila dotek jeho rtů na svých. Ta blízkost netrvala více než dvě vteřiny, přesto však stačila k tomu, aby se jej srdce rozbušilo do závratného tempa a do tváře se jí nahrnula červeň.
Když oči opět otevřela, uviděla na králově tváři smutný pohled a jeho oči jako by ji žádaly o odpuštění.
Elena byla zmatená a v tu kratičkou chvíli, kdy ještě byli otočeni čelem k sobě, pocítila poprvé touhu dotknout se jeho tváře, vzít ji do svých dlaní a říct něco hezkého, něco, co by mu smazalo z tváře ten smutek a snahu se omluvit, když k omluvě neviděla jediný důvod.
Pak jí opět začalo vše splývat. Mnohočetné gratulace ze strany králových ministrů a rádců a stejně početné i od jejích. Poté slavností oběd a přijímání gratulací od významných hostů: okolních hrabat, knížat a další pozvané šlechty.
Jak Elena pozorovala hosty na své vlastní svatbě, uvědomila si, že je asi jediná, kdo se nesměje štěstím a nezáří radostí, jako většina lidí na něž pohlédla.
Jediná, která se neúčastní vlastní svatby, povzdechla si. Pak opatrně pohledem vyhledala krále. Právě mluvil s jedním z knížat a mírně se usmíval.
Jakoby snad vycítil, že se na něj dívá, král vzhlédl a setkal se s jejím pohledem.
Erik se rozhodl v jediné vteřině. Ukončil rozhovor s knížetem a rozešel se přes celý sál k Eleně.
Změna jeho pozornosti a více než jasný úmysl dojít k ní, ji vyděsily. Věděla, že se chová zbaběle, ale právě s tím nedokázala nic udělat. Rozešla ke dveřím vedoucím do zahrady.
Šla rychlými svižnými kroky, ovšem tak, aby to nevypadalo, že utíká. Kdyby však bylo jen na ní, rozběhla by se ze sálu tryskem.
Jen co vešla do zahrady a pohlédla na zapadající slunce, její srdce se opět naplno rozbušilo. Den se chýlil ke konci.
Erik viděl, jak královna zašla do zahrady a byl pevně rozhodnutý jít za ní a promluvit si s ní. Chtěl to udělat už včera u večeře, ale nedokázal se násilně vmíchat do neustálého hovoru mezi ní a kancléřem.
Rychle prošel dveřmi ven a nespouštěl oči z královny, procházející právě pod rozložitým dubem a mířící k jezeru.
Chtěl se rozběhnout, aby ji dohonil, náhle na něj však zavolal kancléř: „Vaše výsosti, je zde vyslanec krále Eduarda a chtěl by vám od něj osobně předat list a gratulací k svatbě.“
„Nepočkalo by to chvíli?“ zeptal se Erik se zoufalým výrazem.
„Ne, pane. Vyslance od krále Eduarda nemůžeme nechat čekat. Jistě si vzpomenete, výsosti, jak to dopadlo minule,“ dodal kancléř tišším hlasem.
„Ano, jistě,“ odvětil Erik a stisknul čelist.
Moc dobře si vzpomínal, jak král Eduard šílel vzteky jen kvůli tomu, že nabídl jeho poslovi nocleh, aby si po cestě odpočinul a na cestu se vydal druhý den ráno.
Erik vyslance přivítal a před ním si celou zprávu přečetl. Rychle pak napsal králi Eduardovi odpověď, načež se s vyslancem rozloučil a popřál mu šťastnou cestu.
Než toto všechno dokončil a když se pak vrátil zpět do sálu, všiml si královny, která se již vrátila ze zahrady a právě mluvila se svou komornou.
Jen co Elena domluvila s Rebekou, chtěli si s ní promluvit její ministři, předkládající jí návrhy na možné řešení trestů pro ty, kteří by se rozhodli neuposlechnout zákon a další pro ty, sedící dosud za mřížemi vězeňských cel.
Královna upřímně oceňovala jejich snahu s jakou ji vše vysvětlovali, ale nedokázala se na jejich výklad soustředit. Nakonec jim řekla, že si jejich návrhy projde ještě jednou, až bude mít více klidu a času a hned, jak k tomu bude vhodná příležitost, poradí se o tom i s králem Erikem, aby mohli rozhodnout společně, protože teď byly obě země spojeny a nemohli o nich tím pádem rozhodovat samostatně.
Elena myslela, že na této oslavě už ji nic nepřekvapí, to byl však omyl. Na večer byl totiž naplánován ples a na němž se předpokládalo, že ho slavnostně zahájí svým tancem ona s králem.
„Smím prosit, má paní?“ ozvalo se vedle ní.
Elena si vůbec nevšimla krále, který stál už hodnou chvíli kousek za ní a teď se postavil po jejím boku.
Pohlédla na něj a pak na jeho zdviženou ruku, čekající na její.
„Jistě,“ řekla s úklonou, vložila svou ruku do jeho a sehnula se, aby do ruky vzala vlečku.
Nedokázala se mu podívat zpříma do očí a tak hleděla dopředu a společně s ním šla pomalý krokem doprostřed sálu.
Jakmile se rozezněla hudba, opatrně dala svou ruku na královo rameno a ucítila tu jeho, lehce se dotýkající jejích zad.
Věděla, že se na ni král dívá, nebyla však tak odvážná, aby mu pohled oplatila. Jakmile začali tančit, dívala se za jeho rameno do sálu a přála si, aby mohla být neviditelná.
Najednou slabě vydechla bolestí, když ji král šlápnul na nohu.
„Velmi se omlouvám, má paní, odpusť,“ řek Erik okamžitě.
Elena k jeho tváři ihned střelila svým pohledem, protože zvuk jeho hlasu v ní vždycky vyvolal tuto odezvu – pohlédnout na něj.
„Nic se nestalo,“ pousmála se.
Chvilku přitom spočinula zrakem v králových očích. Nevěděla, zda se jí to nezdá, ale měla pocit, jakoby v nich plál slabý náznak tichého vítězství.
Toto ji přivedlo k úvaze, zda ji na nohu šlápnul omylem nebo schválně.
Kdyby nebyla tak sevřená úzkostí z toho, co mělo přijít, určitě by se nad tou myšlenkou zasmála.
Chtěla oči zase upřít na prostor za královým ramenem, najednou však nedokázala uhnout pohledem od jeho očí. Jako kdyby jí jeho pohled bránil v pohnutí a zahledění se někam jinam než na ty dva kousky modré oblohy, jíž jí jeho oči připomínaly.
Jakmile skladba dozněla a oni dotančili, ozval se nadšený potlesk.
Elena se hlavou mírně uklonila stejně jako král a jen co se otočila, uviděla zástup hrabat a knížat, na nichž už od pohledu poznala, že ji chtějí vyzvat k tanci. Stejný zástup, dalo by se říct, čekal i na krále, tentokrát ovšem od ženské části hostů.
O tanec s královnou stáli snad všichni muži, kteří byli v sále přítomni, nebo tak to aspoň Eleně připadalo. Bylo něco před půlnocí, kdy už měla pocit, že své nohy necítí a neměla už nejmenší chuť poslouchat poklony a komplimenty od knížat a dalších šlechticů.
Jakmile dotančila s jedním hrabětem, mírně se uklonila a ihned se otočila, aby mohla odejít spolu s komornou, která již na svou paní čekala u boční chodby.
Elena se neohlédla, aby zjistila, kde je král. Bylo jí jasné, že ho dnes nevidí naposledy.
„Jak se cítíte, má paní? Myslela jsem, že vám snad nedají pokoje,“ postěžovala si Rebeka a starostlivě si svou paní prohlížela.
„Jsem jen trochu unavená,“ zavrtěla hlavou Elena. „Jinak jsem v naprostém pořádku,“ pousmála se.
Jen co vešla do svého pokoje, její úsměv při pohledu na postel zmizel nadobro.
Když se svlékala ze svých šatů a přes zástěnu se podívala na Rebeku, jak rozestýlá, neušlo jí, že dnes si na tom její komorná dává obzvláště záležet – vyhlazovala téměř každý záhyb, polštáře několikrát přetřepala a načechrala, nakonec ještě upravila závěsy a své dílo si kriticky prohlížela.
V jiné situaci a v jiném dni by to Eleně přišlo zábavné, teď však raději honem hlavu schovala za zástěnu a oblékla si dlouhou bílou noční košili, která svým střihem zčásti odhaloval její dekolt a s volnějšími rukávy dlouhými k loktům.
„Má paní, budete ještě něco potřebovat?“ zeptala se Rebeka přes zástěnu.
„Ne, děkuji ti,“ odvětila Elena a vyšla zpoza zástěny.
Rebeka si ji prohlédla od hlavy k patě, pak se usmála a řekla: „Dobrou noc, paní.“
„Dobrou noc,“ odpověděla královna a sledovala, jak se za komornou zavřely dveře.
Pak širokým obloukem obešla postel a postavila se k oknu. Roztřásla ji zima, ačkoli byla teplá letní noc, a proto se objala kolem hrudi a začala si třít paže.
Zamyšlená a se srdcem bušícím zůstala stát a dívala se na malou tečku svítící ve tmě, což nemohlo být nic jiného než pochodeň hořící u brány.
Chvíli stála naprosto potichu a pozorně naslouchala všem zvukům. Čekala, až uslyší zaklepání - v lepším případě, anebo přímo otevření dveří v horším.
Jenže po pár minutách ji myšlenky dovedly do vzpomínek jako by ji nutily myslet na hezké věci, které se staly a ne ty, jichž se právě obávala.



Erik se rozloučil s hrabětem, s nímž právě hovořil a pak se otočil a zamířil pryč ze sálu, stejnou chodbou, jíž odešla i královna.
Celou cestu byl velmi zamyšlený a proto ho téměř překvapilo, když si uvědomil, že už vchází do svého pokoje.
Tam si konečně mohl sundat s hlavy korunu, která mu teď připadala několikanásobně těžší, než ráno, kdy si ji nasazoval. Stáhnul si plášť a kabátec a nechal si pouze košili. Nakonec odepnul od svého pasu meč a položil ho na stůl.
Poněkud nejistě si prohrábnul rukou vlasy a uvědomil si, že je docela nervózní, ačkoli nevěděl proč. Musel se sám nad sebou usmát a vyšel z pokoje.
Několika málo kroky přešel chodbu, až se dostal ke královninu pokoji. Zhluboka se nadechl a lehce zaklepal na dveře.