Předurčení - 4. část

Elena stále zůstávala u okna. V hlubokém zamyšlení, v němž ještě byla, vůbec nezaslechla Erikovo zaklepání na dveře a proto se s trhnutím a v úleku proneseným: „Ahh!“ otočila, když se pokojem ozvalo: „Má paní?“
Vytřeštěnýma očima spočinula na králi, který za sebou právě zavřel dveře. Elena svůj výraz naštěstí vzápětí opanovala a nasadila si na obličej kamennou masku. Rukama se pevně objímala kolem hrudi a konečky prstů zarývala do dlaní.
Erik se otočil čelem k ní, ale zůstal stát u dveří, nepokoušel se přiblížit. Pohlédl na Elenu a její vystrašený pohled ho jedině utvrdil v jeho rozhodnutí. I když… napadlo ho – tak rád by viděl v jejích očích něco jiného poté, co by na něj pohlédla. Zatoužil v nich vidět úsměv a potěšení, štěstí, rozechvění a nebo jen prostou radost, že ho vidí.
Neznal ji sice, i přesto však toužil po tom, aby ji poznal víc a dokázal jí, že se ho nemusí bát.
Přeletěl očima její štíhlou postavu nejistě postávající u okna, její zlaté vlasy splývající podlé pravé paže a nakonec se zadíval do jejího obličeje.
Na okamžik se zanořil pohledem do jejích oči, jako kdyby se snažil dostat blíž k její duši.
Nakonec se probral ze zamyšlení a řekl: „Omlouvám se, má paní. Klepal jsem, ale…“
„To já se omlouvám. Byla jsem zamyšlená a neslyšela jsem…“ řekla rychle Elena.
Erik se pousmál a na chvíli se zadíval na podlahu. Jakmile oči opět zdvihl k její tváři, znovu promluvil: „Vím, co se očekává od… první společné noci manželů, co se…dle všeobecných nepsaných pravidel očekává od nás, ale…“ nedokázal si pomoci a musel se na Elenu usmát.
Její strnulý postoj, ruce pevně objímající hruď a vystrašený pohled mu více než dobře prozradily, že čekala, že jen co vejde do místnosti, tak se na ni vrhne jako dravá šelma na oběť.
„Ale mám pocit,“ pokračoval dál, „že posledních několik dní bylo pro nás oba vyčerpávajících a proto myslím, že nejlepší bude, když ti teď popřeji… dobrou noc a půjdu si lehnout do svého pokoje.“
Už se chtěl otočit, uvědomil si ovšem, že chtěl říct ještě něco - to však dokázal říct jen šeptem: „Nechci, aby ses mě bála.“
Elena se dívala jako ve snu na muže před sebou a stěží se odvažovala věřit tomu, co slyšela. Ani v tom nejmenším koutku její duše ji nenapadlo, že by se zachoval takhle.
Viděla, jak se na ni při poslední větě podíval a věděla, že mluví pravdu. Bylo to zvláštní – vůbec ho neznala, věřila mu teď ovšem naprosto neomylně, že jí nechce ublížit a také jí neublíží. Nedokázala se ani pohnout, jenže přece jen, ve chvíli, kdy viděla, jak se otáčí, aby odešel, se dokázala vzpamatovat a řekla: „Počkej, prosím!“
Erik se otočil ode dveří, ruku však nechával položenou na závoře.
Pohlédl na Elenu a překvapilo ho, že v jejím výrazu už není vystrašenost, ale spíš nevěřícnost a úleva a ještě něco.
„Děkuji,“ řekla tichým hlasem. „Chtěla bych, abys věděl, že… tohle pro mě znamená mnoho. Já… nečekala jsem… já… moc si toho vážím a děkuji.“
Erika její vlídná slova zahřála u srdce a její výraz vděčnosti, jež jí četl z očí, stejně tak.
Pousmál se: „Já děkuji za tvá přívětivá slova, paní. Takže… dobrou noc.“
Elena se teď pousmála skutečně, přikývla hlavou a odvětila: „Dobrou noc.“
Erik se mírně uklonil a otevřel dveře. Už udělal první krok, náhle se však zastavil. Něco ho totiž napadlo.
„Mohl bych mít jednu otázku, která by zároveň byla i malou prosbou?“ zeptal se.
Elena se na něj překvapeně podívala, věděla však, že odmítnout nemůže a ani nechtěla.
I když ji mírně znepokojilo, že neví, na co král naráží, přikývla: „Jistě.“
„Chtěl bych se jen zeptat, zda bys se mnou zítra ráno posnídala?“ otázal se a musel potlačit úsměv, jakmile si všiml úlevy v její tváři.
Elena se sama nad sebou musela usmát a odvětila: „Samozřejmě, velmi ráda,“ přikývla.
Erik se jen usmál a vyšel ven. S tichým cvaknutím se za ním zavřely dveře.
Jen co vešel do svého pokoje, zasmál se nahlas, když si opět vybavil úlevu v Elenině tváři. Jak moc se jeho a toho, co si myslela, že s ní udělá, musela bát.
Když se nad tím zamyslel, kolik mužů by se tak nezachovalo? Viděli by před sebou ženu, která je jen jejich, navíc velmi krásnou a také vystrašenou. A kdo by uslyšel křik nebo prosby, když by si brali, co je jejich? A pokud by to přece jen někdo slyšel, odvážil by se s tím někdo něco udělat? Odpověď byla více než jasná.
Erikovi došlo, že strach, který z něj Elena měla, byl naprosto přirozený a tím spíš toužil po tom, aby jí mohl dokázat, že on takový není. Že není jen další z té spousty bezcitných mužů, kterým jde jen o to, aby uspokojili své tělo a nebrali vůbec ohledy na někoho jiného.
Několikrát si opláchl vodou obličej a stáhl si košili. Pak sfouknul svíčky, hořící v jeho pokoji a ulehl na postel.
Připadal si unavený, neskonale se však začínal těšit na zítřejší den, kdy bude mít konečně příležitost si s Elenou promluvit. Poprvé si bude moci více promluvit se svou vlastní ženou! Přišlo mu to absurdní, nicméně skutečné.



Elena ležela na své posteli, oči upírala na temná nebesa nad sebou a nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Znovu si uvědomila, že jí král na první pohled nepřipadal zlý ani barbarský, ani nic tomu podobného, avšak tímto na něj změnila názor zcela.
Stále ještě byla v šoku z toho, co řekl a jak se k ní zachoval. Pořád dokola si v hlavě převíjela jeho slova a jeho tvář. Podivila se sama nad sebou, když si uvědomila, že se na zítřejší den těší. Těší se a je lehce nervózní z toho, že s ním zítra bude opět mluvit. Nakonec v ní ale převládl pocit toho, že se těší. A aniž si to uvědomovala, zavírala oči a propadala se do spánku se vzpomínkou na Erikův úsměv a jeho tvář, dívající se na ni.



Probudila se brzy a hned vstala. Nechtěla čekat na Rebeku a navíc nevěděla, kdy král snídá a proto chtěla být připravená co možná nejdřív.
Rychle se opláchla vodou, která sice byla od večera studená, ale aspoň ji osvěžila. Oblékla si světle zelené šaty se zlatým páskem a vlasy spletla do drdolu, ze kterého nechala jeden pramen volně splývat po zádech.
Když byla hotová, chtěla se podívat ven na chodbu ale jen co otevřela dveře, stanula tváří v tvář králi, který měl ruku zdviženou, jako by se právě chystal zaklepat.
Překvapením mírně otevřela ústa a jen se na Erika dívala. V jeho tváři se zračilo stejné překvapení, to však vzápětí nato vystřídal úsměv.
„Dobré ráno, má paní,“ pozdravil a mírně se uklonil.
„Dobré ráno,“ odvětila Elena, také se poklonila a její počáteční překvapení opadlo.
Vystřídala ho radost. Najednou cítila, jak se jí žene do tváře horkost a její srdce začíná tlouct rychleji.
„Jsi připravena, má paní? Můžeme jít na snídani?“ zeptal se Erik a při slovu ‚snídaně‘ se usmál.
„Ano, můžeme,“ odvětila Elena a zavřela za sebou dveře.
„Smím, má paní?“ zeptal se Erik a nabídl jí rámě.
Elena se pousmála a jasně cítila, že právě zčervenala ještě víc, přikývla však.
Zavěsila se do královy paže a společným krokem vyšli směrem do menšího sálu, kde se měla podávat snídaně stejně jako všechna další jídla, pokud neměli královskou hostinu s dvořany a hosty.
„Mohla bych mít také jednu malou prosbu?“ zeptala se Elena po chvíli naprostého ticha.
„Cokoli budeš chtít, má paní,“ ujistil ji hned Erik a pohlédl na ni.
Elena se nejistě pousmála: „Mohla bych tě poprosit, abys… mi neříkal ‚má paní‘, ale mým jménem?“
Trochu bojácně na něj upřela své modré oči a napjatě čekala, co na to odpoví.
Erik se pousmál jedním koutkem úst a pak řekl: „Splním tvé přání pod jednou podmínkou.“
Královně přes tvář přeběhlo zaražení, ovládla se ovšem a zeptala: „Jakou?“
„Budu ti říkat tvým jménem, když… ty budeš mě říkat mým, Eleno,“ odvětil a usmál se.
Elena s mírným úsměvem vydechla: „Dobře… Eriku.“
Poté už mlčky pokračovali chodbou do síně.
Snídaně proběhla v tichosti, protože pár kroků od stolu stáli sluhové, čekající na případný pokyn k nějaké práci.
Hned po jídle se oba přesunuli do přijímacího sálu, v němž vzápětí začali přijímat posly od šlechticů a šlechtičen, kteří se nemohli zúčastnit svatby osobně. Posílali jim kromě pozdravů a blahopřání i dary.
Jeden dar vehnal Eleně červeň do tváře stejně jako Erikovi. Hrabě Selvin jim nechal poslat krásnou vyřezávanou kolébku, kterou prý, jak stálo v listu, budou co nevidět potřebovat. Eleně chvíli po přečtení listu začaly cukat ústa chutí se rozesmát. Nenápadně se podívala na krále a to, že se tváří velmi rozpačitě, ji dostal do tváře slabý úsměv, který však vzápětí opanovala.
Následoval oběd s členy Rady spojených království a hned po něm zasedání Rady, jehož se museli zúčastnit oba královští manželé.
Bylo to poněkud únavné. Neustálé rozhodování o osudu toho a onoho člověka, který se v království dopustil zločinu, ještě předtím než byla svatba obou panovníků. Elena i Erik trvali na tom, aby jim všem byla udělena milost, (kromě těch, kteří spáchali vraždu, za níž ještě budou potrestáni) s podmínkou, že pokud by se dopustili dalšího závažného zločinu, tak už se smrti nevyhnou, přesně tak, jak to nařizoval zákon.
Jen co skončili a Rada odešla, nastalo v sále po dlouhé době ticho.
Erik posbíral listy, které si chtěl vzít do svého pokoje a později si je přečíst. Elena ho přitom se zaujetím sledovala. Nemohla odolat, aby se na něj nepodívala.
Když se však Erik otočil čelem k ní, dělala, že se dívá z okna.
„Eleno, asi… jsi už po dnešku unavená, ale kdybys chtěla… mohli bychom se trochu projet na koni. Potřebuji se dostat pryč a na čerstvý vzduch. Pokud bys jela… byl bych velmi rád,“ řekl a upřel na ni pohled.
Elenu jeho návrh překvapil, najednou však měla pocit, jako by z ní únava ve vteřině spadla.
Navíc Erikovy modré oči, jež se na ni s prosbou upíraly, nedokázala odmítnout.
„Pojedu ráda,“ odvětila a pousmála se.
Erik radostně přikývl: „Dobře. Nechám ti osedlat Sarnela a vyjedeme.“
Elena vstala z židle na níž seděla.
„Jen se převléknu a sejdu dolů,“ řeka a rozešla se ke dveřím.
U nich se ještě otočila a mírně se hlavou uklonila, stejně jako Erik jí. Potom zamířila do svého pokoje.
S pomocí Rebeky, která se nedala odbýt, ani když jí Elena řekla, že vše zvládne sama, se rychle převlékla do jezdeckého obleku, který tvořily hnědé kalhoty, bílá košile, černý kabátec a hnědý plášť. Na nohy si oblékla vysoké černé boty a vlasy stočila do pevného uzlu těsně k hlavě.
Hned potom sešla dolů. Náhle si něco uvědomila. Nikdy před králem nemluvila o svém koni a proto ji teď zarazilo, že ví, jaké je jeho jméno. Chvilku nad tím přemýšlela, ale pak se rozhodla, že se ho na to zeptá.
I přesto, že bylo pozdní odpoledne, stále svítilo slunce a vzduch byl prosycen teplem a vůní trávy, kterou sem zavál vítr.
Blížila se k nádvoří, na němž už stáli připraveni dva koně. Byla několik metrů vzdálena, takže si jejího příchodu nemohl nikdo všimnout a také proto zaslechla, jak se štolba zeptal krále: „Veličenstvo, nemám pro královnu připravit raději dámské sedlo? Nebo ještě někoho kdo s královnou pojede?“
„Ne, děkuji,“ odvětila Elena jako by nic a nasedla na Sarnela, aniž by čekala na nějakou pomoc. „V dámském sedle se necítím dobře a padat už umím,“ pousmála se na štolbu, který se právě tvářil, jako by uviděl svou vlastní smrt.
Zblednul a zamumlal omluvu, že to tak nemyslel.
„Nic se nestalo,“ odvětila Elena a poplácala Sarnela po krku.
Když ji Erik uviděl, jak přišla a ladně se vyhoupla na svého koně, chvilku zkameněl a jen se na ni díval.
Úplně mu vyrazila dech. Měl pocit, že je jiná než před chvílí a nebylo to jen díky změně oblečení. Nevěděl, jak by to měl popsat, ale připadala mu tak.
Po pár sekundách se vzpamatoval a zeptal se: „Můžeme?“
„Jistě,“ odvětila Elena.
Oba pak pobídli své koně a vyjeli z nádvoří.
Jen co projeli hlavní bránou, uslyšeli za sebou dusot koňských kopyt. Erik se zastavil a obrátil koně.
Za nimi jeli dva vojáci a kapitán stráže.
„Co se stalo?“ zeptal se Erik.
„Vaše výsosti, pro vaši bezpečnost pojedeme s vámi. Rada mi nařídila vás doprovodit, protože se obává, že by na vás mohl zaútočit někdo, kdo nesouhlasí se spojením obou království a díky tomu s nastalým zákonem,“ odvětil kapitán.
Erik znaveně vydechl. Uvědomoval si, že obavy Rady jsou sice oprávněné, nemohl se však ubránit tomu, že by mu daleko více vyhovovalo, kdyby mohli jet sami. Nakonec ovšem přikývl.
Znovu se rozjeli a po pár minutách už vjížděli na louku, která se nacházela za zámkem. Stráže jeli několik desítek metrů za králem a královnou.
Eleně se jejich přítomnost nelíbila o nic více než Erikovi, ale neřekla ani slovo.
Několik minut oba projížděli loukou mlčky a snažili se vytěsnit z hlavy problémy a s nimi související povinnosti, jež v roli panovníků měli.
Elena stále váhala se svou otázkou, uvědomila si však, že donekonečna nemůže zůstat nerozhodnutá a proto se zeptala.
„Eriku, jak jsi věděl, že se můj kůň jmenuje Sarnel?“
Hlas jí přitom znejistěl a opatrně na krále pohlédla.
Erika její otázka upřímně překvapila. V jeho tváři se promítl výraz, že by na to raději neodpovídal, což neuniklo Elenině pozornosti.
Pár vteřin otálel a poté řekl: „Já… byl jsem… Byl jsem ve stáji ten den, když jsi přijela. Chtěl jsem… jí za tebou ale… nakonec jsem jen poslouchal. Vím, že to nebylo správné…“ dodal a omluvně se na Elenu zadíval.
Oba teď přešli do klusu a dívali se jeden druhému do očí. V těch Eleniných se promítlo zděšení.
Polilo ji horko, protože si více než dobře vzpomínala na to, co říkala a také, že se rozplakala.
Už chtěla něco říct, ovšem druhá vzpomínka na to, jak se ona dívala dveřmi na Erika a jen co si jí všiml, tak utekla, ji v úmyslu zastavila a donutila se mírně pousmát.
„Myslím, že… i já jsem ten den udělala něco, co nebylo příliš správné,“ řekla a Erikův pohled jí prozradil, že si na onu situaci velmi dobře pamatuje. „Oba jsme ten den udělali… to samé,“ znovu se pousmála a pak pobídla Sarnela.
Erik ji rychle dohnal a tak během chvíle jeli vedle sebe. Louka brzy přešla v les, v němž jeli po pěšině mezi stromy, vytvářející nad cestou zelenou klenbu, jíž prosvítaly paprsky slunce, blížícího se k západu.
Chvílemi spolu promluvili buď o přírodě, kterou projížděli nebo o problémech, které dnes museli s Radou řešit. Jejich rozhovor byl velmi opatrný a oba mluvili rozvážně, jako by měli pocit, že řeknou-li něco nepatřičného, urazí tím toho druhého.
Když se vrátili zpátky do zámku, čekala je večeře po níž se oba odebrali do svých pokojů. Elena se posadila na postel a vzala si knihu. Její oči čím dál častěji bloudily ke dveřím. Na jednu stranu se bála, že se otevřou a vstoupí do nich král, na druhou stranu si to trochu přála. Nebyla si však jistá, co by se dělo poté, kdyby král dovnitř skutečně vešel. Nemyslela si, že by se na ni vrhnul, jak se bála ještě včera. I když spolu nemohli řádně mluvit ještě ani jednou o samotě, měla pocit, že je Erik skutečně velmi hodný, moudrý a také laskavý – alespoň z toho, co mohla soudit z chování při zasedání Rady a rozhodnutí, jež na nich učinil.
Elena četla skoro hodinu, ale pak ji začala přepadat únava. Nechtěla ještě spát, chtěla být vzhůru, jenže vyčerpání ji přemohlo a tak její hlava klesla na polštář a usnula.
Erik ve svém pokoji pročítal poslední list, o němž měl nějaké pochybnosti. Dočetl ho a rozhodl se, že si o něm bude muset ještě jednou promluvit s kancléřem. Hodil ho na stůl a protáhl si zdřevěnělá záda.
Pak si uvědomil, že už je jistě hodě pozdě a on ani nepopřál Eleně dobrou noc. Nevěděl sice, zda již spí nebo ne, ale chtěl za ní zajít a přesvědčit se.
Potichu vyšel ze svého pokoje a zamířil k jejímu. Lehce zaklepal na dveře a když se ani na podruhé neozval žádný hlas, opatrně je otevřel. Přeletěl pohledem prázdnou místnost a až nakonec si všiml, že Elena leží v posteli. Její klidný dech a zavřené oči ho přesvědčily, že spí.
Zůstal stát na místě, opět se nepokoušel vejít dovnitř, ani za sebou zavřít dveře. Bál se, že by ji tím probudil a nechtěl, aby ho přistihla, jak se potichu krade k ní nebo jen vůbec je u ní.
Pozoroval její klidnou spící tvář, na níž dopadalo světlo rozsvícených svíček. Její zlaté vlasy se linuly podél jejího těla jako závoj, své ruce měla položené na knize a její ústa byla mírně pootevřená. Přejel očima po linii jejího krku a klíční kosti – připadala mu tak křehká. Na chvíli utkvěl pohledem na klidně se zvedající a zase klesající Elenině hrudi. Vyvolalo to v něm zvláštní směs pocitů od touhy a strachu po vzrušení a nejistotu s obavou.
Hodnou chvíli od ní nemohl odtrhnout zrak a už se přistihl při myšlence, že dveře zavře, přejde až k ní a dotkne se její tváře, lehce pohladí hřbet její ruky.
Málem udělal první krok, když se zarazil. Nechtěl ji vzbudit a kdyby se to stalo – vyděsil by ji a zničil by tím ten malý střípek důvěry v nějž doufal, že si k němu vytvořila.
Naposledy přejel pohledem po Elenině tváři a poté vyšel na chodbu a neslyšně za sebou zavřel dveře.
Celou dobu předtím než usnul, viděl před sebou její tvář.