Předurčení - 5. část

Druhý den proběhl stejně jako předešlý. Erik s Elenou spolu ráno posnídali, pak se věnovali vládním záležitostem, poté následoval oběd a po něm zase vládní záležitosti. Oba byli svědomití panovníci a proto, i když je některé věci ohledně kralování unavovaly a vyloženě je nebavily, nezanedbávali je.
Tak to pokračovalo celý týden. Během těch krátkých chvil, kdy mohli být spolu, se začínali bavit o více věcech, než jen o královských povinnostech. Oba zjišťovali, že mají více společného: ať už to byly názory na různé věci, na trávení těch několika chvil volného času, na humor i na ticho. Jestliže neměli o čem mluvit, necítili se divně, když spolu jen mlčeli.
Erik měl čím dál větší nutkání se Eleny dotýkat – podat jí ruku, držet ji za ni, nebo ji políbit, obejmout - jenže nechtěl, aby ji tím nějak vystrašil. Byl neskonale rád, že se její výraz při pohledu na něj změnil. Neměla už v očích strach, ale upřímnou radost z toho, že ho vidí.
Elena byla skutečně ráda za každý okamžik, kdy spolu mohli být. Nemohla uvěřit, že se všechno tak lišilo od toho, co si představovala, že nastane. Ani v tom nejmenším ji nenapadlo a nedovážila se doufat, že by mohla být šťastná a někdy i veselá. Nečekala, že se z královy spolčenosti bude těšit.
Uvědomovala si ovšem, že toto nebude trvat věčně. Stále byla Erikovi vděčná, když jí večer co večer popřál dobrou noc a odešel do svého pokoje. Několikrát měla pocit, jako by chtěl zůstat, jenže se vždy dokázal odvrátit a odejít. Také se několikrát zastihla při myšlence, že by chtěla, aby se jejich vztah posunul dál, současně se toho však bála.
Věděla, jak se jí pokaždé rozbušilo srdce, když jí podal ruku, aby jí pomohl seskočit z koně, nebo když spolu tančili na další ze společných hostin s dvořany. A také cítila stále větší touhu dotknout se jeho tváře, lehce po ní přejet prsty, prohrábnout mu vlasy a vidět jeho úsměv.



Po dvou týdnech spolu Erik i Elena mluvili čím dál více a dokonce se spolu i smáli. Občas ji vzal Erik za ruku, když se šli projít do zahrady a následně od sebe oba s trhnutím odstoupili, vyrušil-li je někdo.



Jak bylo zvykem na zdejším dvoře, každý měsíc se konal hon, jehož se vždy účastnil král, dvořané a okolní šlechtici. Tento měsíc, tedy necelé dva týdny po králově svatbě, tomu nebylo jinak.
Elena popřála všem hodně štěstí a odešla vyřizovat záležitosti, nevyžadující si přítomnost jejího manžela.




„Takže, vaše veličenstvo, bylo by možné uspořádat příští měsíc ples? Bylo by to v zájmu království, abychom upevnili vztahy mezi naší zemí a zemí krále Edmunda,“ vysvětloval kancléř.
Zasedání trvalo už dvě hodiny a Elena měla dojem, že snad nikdy neskončí. Jakoby snad nebyly důležitější věci na řešení než plesy! Nadechla se a zamyslela.
„Myslím, kancléři, že v tomto bychom měli…“ najednou ji přerušil křik na chodbě a poté zvuk několika utíkajících nohou.
Elena se v křesle napřímila a trochu polekaně se rozhlédla po sále. Kancléř neváhal, vstal a přešel ke dveřím.
„Co se děje?“ zeptal se právě probíhajícího sluhy.
Ten se smykem zastavil a odvětil: „Pane, nevím co se stalo… na lovu, ale… král je zraněný, pane.“
„Cože?“ vydechla Elena a vyskočila z křesla.
Rozběhla se ke dveřím, v nichž se obratně vyhnula kancléři a utíkala chodbou ke schodišti. Po něm dolů k bráně vedoucí na nádvoří.
Cestou potkala několik sluhů, kteří pobíhali sem a tam.
Elenino srdce bilo jako na poplach a její oči byly rozšířené, jak se snažily najít jejího muže.
„Eriku!“ vykřikla, jen co zahlédla, jak ho podpírá jeden ze šlechticů, jehož jméno neznala.
Vyděšeně přeletěla očima jeho zakrvácené čelo i celou levou stranu tváře.
Přiběhla k němu a podepřela ho z druhé strany. Erik byl v obličeji úplně bílý, svůj pohled ale zaostřil na její tvář.
„Eriku, slyšíš mě?“ zeptala se nejistě.
Slabě se na ni pousmál: „Ano, slyším. Jsem v pořádku, nic to… není. Jen škrábnutí.“
Elena nad jeho slovy málem zaúpěla. Rukou mu setřela krev z tváře.
„Co se stalo?“ zeptala se muže podpírajícího ho z druhé strany.
„Jeli jsme lesem, vaše výsosti, a krále zasáhl šíp jednoho z pytláků. Byl to nějaký mladík. Asi to neměl v plánu, ale i tak ho naši vojáci hledají,“ odvětil muž.
Elena jen přikývla a očima se dál upírala na Erika. Ten její pohled vycítil a zvedl k ní hlavu, kterou měl sklopenou dolů. Jakmile viděl její starostlivý pohled, donutilo ho to usmát se.
„Není to nic vážného, Eleno, opravdu,“ pousmál se.
„To vidím,“ přikývla se zdviženým obočím.
Erik se pousmál ještě víc a dál se na ni díval. Její starostlivost ho uvnitř zahřála.
Po chvilce došli do pokoje, kde ho položili na postel. Hned nato přišel léčitel a dal se do práce.
Elena s úzkostným pohledem sledovala, jak mu ošetřuje ránu na spánku, táhnoucí se až do vlasů nad čelem. Byla tak zaměřená na jeho zranění, že si vůbec neuvědomila, že ji Erik pozoruje.
Díval se na její tvář, lehce stažené obočí a stisknuté rty, přejel očima k jejím zaťatým pěstem a křečovitému postoji.
Už jí chtěl říct, že se o něj nemusí bát, když se najednou otevřely dveře a dovnitř vstoupil kancléř.
Uklonil se a řekl: „Veličenstva, velmi se omlouvám, že vás ruším, ale z nenadání přijel hrabě Gerbald. Prosí vás o audienci a prý je to neodkladné.“
Kancléř vyčkávavě stál na prahu a svůj zrak upíral na Elenu.
Ta se nevěřícně podívala nejprve na kancléře a pak na Erika. Nechtěla od něj teď, když byl zraněný, odejít.
„Eleno, je mi dobře, opravdu,“ řekl jí. „Hrabě Gerbald je teď pro nás přednější.“
Elena chvilku váhala, věděla však, že má pravdu.
Povzdechla si: „Ano, já vím. Dobře, půjdu za ním. A pak se přijdu podívat, jak se ti daří.“
Erik se široce usmál, ačkoliv ho rána začínala pěkně pálit. Byl by jí řekl něco pěkného, jako ‚budu se těšit‘ nebo ‚přijď brzy‘, jenže přítomnost dvou mužů mu to nedovolila a proto jen řekl: „Dobře,“ a usmál se.
Elena mu úsměv poněkud smutněji oplatila a se starostlivým výrazem ve tváři odešla spolu s kancléřem.



Jednání s hrabětem ji zrovna dvakrát netěšilo, nejen proto, že chtěla být s Erikem, ale také proto, že hrabě Gerbald velmi křičel a choval se poněkud spontánněji, než by se na šlechtice při jednání s královnou slušelo a patřilo. Bouchal pěstí do stolu, chtěl-li na něco, co říkal, dát důraz, nebo se velmi hlasitě smál a stále odbíhal od tématu.
Přijel proto, aby s královnou projednal výši ceny jeho obilí, které prodával království, ale neustále odbíhal k tomu, jak se jako mladý on oženil, co musel všechno snášet od své ženy a co zase ona od něj. Potom přešel k bitvám, jichž se zúčastnil nebo o nichž slyšel.
Elena se musela upnout celou svou myslí k tomu, že je královna a nemůže si dovolit vykřiknout, jak je jí srdečně jedno, že v jedné bitvě přišel o svou oblíbenou dýku anebo že ji absolutně nezajímá, jak bouřlivě se se svou manželkou hádá.
Když hraběti naléval jeden ze sluhů do číše a on se začal na chvíli bavit s ním, přešla Elena ke kancléři a zeptala se ho: „Nemohu mu říci něco, aby se dostal k jádru věci? Jednání tohoto druhu by jinak bylo skončeno do půl hodiny.“
„Jistěže můžete, výsosti, ale musíte pak počítat i s následky,“ odvětil kancléř a s povzdechem se na hraběte zadíval.
Eleně dalo hodně práce a přemáhání, aby nahlas nezaúpěla a neprotočila oči. Myslela si, že jednání bude trvat nanejvýš hodinu a ne dvě a půl, které teď už měla za sebou a přitom se s hrabětem na ničem dosud nedohodla.
Obrnila se proto trpělivostí a šla se posadit zpět ke stolu.




„Jednání s hrabětem ještě neskončilo?“ zeptal se Erik komorné, která mu donesla vodu.
„Ne, výsosti. Hrabě ještě stále jedná s královnou,“ odvětila a položila džbán na stůl.
Erik zabořil hlavu do polštáře a snažil se nevnímat bolest prostupující jeho hlavou. Těšil se, že za ním Elena přijde a místo toho, teď musí poslouchat nekonečné řeči hraběte Gerbalda. Bylo mu jí skutečně líto, jakmile si ji představil sedící v křesle s náznakem zdvořilého úsměvu, nucenou setrvávat v blízkosti toho šlechtice dokud mu nedojdou slova nebo dokud mu nezačne hlava klesat únavou.
Nakonec Erik začal pomalu usínat. Rána ho začínala bolet čím dál víc a ztráta krve mu také na lepším stavu nepřidala.