Roštěnky

Katka

Po příchodu ze školy mám jen malou chvilku, než mě zase povinnosti odvolají jinam, a tu chvilku strávím u notebooku. Helena ani Lucka tu ještě nejsou a tak si pustím svého oblíbeného Boba Marleyho, aniž bych musela mít špatný pocit, že ho někdo poslouchat nechce. V tomhle obdivuju Heleninu hroší kůži!
Luděk je on-line, ostatně jako každé dopoledne, než odchází do práce. Na jednu stranu, také by se mi líbilo vyspávat každý pracovní den do jedenácti a pak až jít pracovat, v případě číšníka to však znamená spíše přespávání probdělého večera.
Napíše mi hned, jak moje ikonka zezelená a z té radosti překousnu i pozdrav, který ze srdce nemám ráda, a to ono protivné „Ahojky“. Požádá mne o číslo na mobil, které mu ráda dám a další dvě hodiny, když si posíláme oblíbené písničky a objevujeme, kolik toho máme společného, utíkají tempem přímo zběsilým. Nerada se loučím, ale nedá se jinak a další půlhodinu, ve které se autobusem přemisťuji do Medlánek, mne neustále prozvání a já se cítím jako bláznivá čtrnáctka, když ho prozváním zpět.
Do Seniorského domu Medlánky docházím už druhým rokem v rámci praxe a neberu to jako nutné zlo jako většina mých spolužaček. Možná, že stařenky a dědové mají své mouchy, ale mají svůj věk, něco zažili a tak si myslím, že na ně mají právo. A přitom to v prvních týdnech tady nebyla žádná sranda, dost z nich a z personálu trpělo a stále ještě trpí představou, že dredy nejsou čisté, že v nich můžou bydlet breberky a podobně. A můžete to vysvětlovat, jak chcete.
,,Dobrý den!“ s úsměvem nahlédnu do pokoje mých oblíbených babiček a jsem vesele vítána, babičky štěbetají jedna přes druhou, tahají mne za dredy s konstatováním, že v červnu byly rozhodně kratší, vyzvídají, jaké byly prázdniny a jaký byl můj první den ve škole. V jejich přítomnosti ztrácím ostych, připadá mi, že je znám už hrozně dlouho a tak nějak mi nahrazují vlastní babičku, kterou jsem nepoznala. Slíbím jim, že příště donesu nějaké nové knížky z knihovny, které jim pak předčítám a oběhnu ještě pár svých dalších pokojů. To, čeho jsem se přes prázdniny nejvíce bála, se nestalo, totiž abych tady jednoho ze svých známých nenašla, přece jen to byl seniorský dům, lidé sem přicházeli dožít. Před odchodem jsem se ještě zastavila na terase při střeše domu, kde nyní plnou vahou směrovalo podzimní sluníčko a sestřičky přivážely nemohoucí staré na kolečkových křeslech, aby si užili trochu slunka. Protože dole v ulici ležel stín, neodolala jsem a na chvíli se mezi nimi opřela o zábradlí, vychutnávajíc si laskání tváře slunečními paprsky, pravděpodobně jedno z posledních.
V kapse kalhot mi zavibroval mobil. Pousmála jsem se a vytáhla ho ven, s jistotou jsem věděla, kdo mi píše. Luděk se v práci nudil, myslel na mě a těšil se, až se spolu opět uvidíme. Odepsala jsem něco v podobném smyslu a uložila mobil zpátky.
Najednou jsem si uvědomila, že mne někdo pozoruje. Zašvidrala jsem koutkem oka do stran, ale v tomto zorném úhlu a tak blízko zábradlí sedělo jen pár babiček zabalených v dekách a se zavřenýma očima. Pak něco hlasitě bouchlo o zem.
Otočila jsem se. Kus za mnou byla široká dřevěná lavička; na ní seděl děda v hnědém svetru a opřený o hůlku se shýbal k tmavé dýmce, která však byla mimo jeho dosah.
Rychle jsem přispěchala a podala mu ji. Stále ještě pevnou rukou ji přijal. ,,Děkuju, cérko.“
„Nemáte zač.“ Pozorovala jsem, jak zručnými pohyby dýmku napěchoval tabákem ze sametového sáčku a zapálil. Kolem se rozlehla příjemná vůně.
Děda položil dlaň na místo vedle sebe. Posadila jsem se.
,,Tož ty jsi ta copatá holka.“
Vida, sláva mne předběhla. Děda to vyjádřil vskutku diplomaticky, nejspíše mu některý z jeho spolubydlící navykládal, že se po chodbách sanatoria potuluje nemyté dredaté individuum.
,,No jo, to jsem já,“ povzdechnu si. Mobil v kapse tiše zavrní, prozvoním Luďka zpátky.
Děda položí obě ruce i s dýmkou na svoji hůlku a spiklenecky se ke mně nakloní. ,,Holka, ten tě chce.“
Usměju se. ,,Já vím.“ A jsem najednou opět neskutečně šťastná, že já, konečně…
,,Hlídá tě jak oko v hlavě,“ zamrká a vloží si dýmku zpátky do úst.
,,Ne,“ opravím ho, ,,takhle mi dává najevo, že na mě myslí.“
Děda pokrčí rameny a v očích mu hrají šibalské ohníčky, nedokáži však rozluštit jejich podtón. ,,Co vy tady sedíte tak sám?“ pokusím se odvést řeč od Luďka.
,,Čekám na vnuka, chodívá za mnou. A ony,“ ukázal dýmkou na babičky kolem, některé v družném hovoru, ,,mají nosíky jako patnáctiletá děvčata a dýmka jim smrdí.“
Ještě jednou natáhnu aromatickou vůni. Ačkoliv nejsem nijak nakloněna kouření, tabák mi voní, stejně jako vůně dřeva, lakování, inkoustu…
Příchodu dědova vnuka se nedočkám, nejspíš se někde opozdil. Rozloučím se, ale na autobus nespěchám, vždyť mám před sebou celý volný večer na intru. Škoda, že Luděk nemá normální pracovní dobu, mohli bychom se vídat alespoň večer, takhle jej uvidím až zase o víkendu.
S hlavou v oblacích nasednu do autobusu.

Lucie

Konečně se škola trochu rozjede, začnou povinné i volné tělocviky a já si jejich bohatou nabídku využiju . Jakožto student posledního ročníku sportovního gymnázia máme povinných hodin tělocviku mnohem víc, než na obyčejném gymnáziu, zároveň nám však zůstává stejné množství ostatního učiva. S učením jsem nikdy nemívala výraznější problém, snad jen zůstat chvilku sedět, zahnat pocit brnění nohou a nečinnosti.
Čtvrteční večer znamená basketbal v roli většiny čtvrťáků a pár třeťáků, kteří se nebojí změřit síly s budoucími pány maturanty. Ukořistím první dofouknutý míč, přes prázdniny se jim nikdo nevěnoval a jde to poznat, předvedu dvojtakt, zamířím na koš- a je tam.
1:0 pro Lucii.
,,Hmmm, to bude zajímavý zápas,“ ozve se za mnou.
V klidu dojdu pro odkutálený míč, aniž bych věnovala posměváčkovi jediný pohled. Druhý koš však bůhvíproč nedám a štve mě to, přičemž doufám, že ten někdo už zmizel v nářaďovně. Brzy se ke mně přidají další, povětšinou holky, chvíli se rozstřelujeme, chvíli útočíme a některé brání.
,,Tak fajn!“ pískne na prsty Petr. ,,Dominik je modrý,“ hodí vysokému blonďákovi modré dresy, ,,já mám červené.“ Oba kapitáni si hodí kámen nůžky o první výběr hráče, Petr vyhraje a hned kývne na mě.
Hra nabere docela slušné tempo. Petrův tým, kde jsem já, má poměrně obvyklé složení, na které jsem zvyklá. Soupeř ve svém týmu má drobné nedostatky, o to tvrději však hraje a jde si za výhrou. První zápas prohrajeme o deset bodů a odcházíme k lavičkám poměrně skleslí.
,,Mají slušnou formu,“ konstatuje Bára a ostatní jí dávají za pravdu.
Podívám se na skupinku v modrých dresech. Jejich kapitán stojí s rukama v bok a něčemu se právě směje.
,,Ne, oni nemají formu. Teda mají, ale my taky,“ prohlásím zamyšleně. ,,To dělá ten kluk. Basket vážně umí, zbytek se veze. Kdyby byl čtvrťák, mohl by pískat školní zápasy.“
,,On je čtvrťák,“ opravil mě Petr. ,,Přestoupil do béčka. Co vím, tak ale závodně nehraje.“
,,Posílil by školní tým,“ nedám se.
Petr se zasměje. ,,Ty zase chceš letos stihnout všechno, viď?“
Odpovědi se nedočká, v tuto chvíli mi stačí porazit modré. Vyrazím do hry s novou energií a jsem autorkou prvních dvou košů, druhý a třetí je však opět v režii soupeře. Únava z první hry se začíná ozývat, hráči se pohybují po hřišti s menší energií a po dalších dvou košů od modrých začíná Petrův tým klesat na mysli, což se mi vůbec nelíbí. Hravou kličkou ukořistím míč nejmenší hráčce na hřišti a protože soupeř někde zaspal, vrhnu se do volného prostoru a zběsile dribluji k jejich koši. V soustředění na cíl nehledím vpravo ani vlevo, odhaduji vzdálenost pro jistou střelu, bezpečně se vyhnu jednomu hráči na středu a-
Zboku do mne se sílou mladého bizona vrazí jiný. Tvrdě dopadnu na záda a míč mi vypadne z rukou, přímo soupeři pod nohy.
Petr pískotem na prsty přeruší hru.
,,Co to ksakru bylo?“
Tady mám tu touhu se zeptat, zatím mám však problém najít ztracený dech.
,,Omlouvám se, myslel jsem, že oběhne Tomáše z druhé strany,“ hájil se modrý kapitán.
,,To je sice pěkné, žes myslel, ale byl to faul jak sviňa,“ postaví se němu Filip a k němu se přidávají další.
,,Jsi v pohodě?“ přiklekne si ke mně Petr.
,,Já- ho- zabiju!“ vyheknu.
,,Nevyrazil si tu někdo dech?“ baví se a natáhne ruku, aby mi pomohl vstát. Přehlédnu ji.
,,Fajn, jdu si sednout,“ kapituluje Dominik a skutečně zamíří k lavičce. Upravím si tílko, které se mi pádem trochu přetočilo. Všichni se na mě vyčkávavěji zadívali.
,,No šup!“ pobídne mě se Petr. ,,Nebo myslíš, že budeš hrát s vyraženým dechem?“
,,Já- to- zvládnu-“
Pod Petrovým nesmlouvavým pohledem mi však nic jiného nezbylo. Vztekle jsem si sedla co nejdál od Dominika a pomalými doušky upíjela vodu, dech se mi začínal pomalu uklidňovat.
Hra se znovu rozjela. Těšilo mne, že jsem měla pravdu, bez svého kapitána byli modří doopravdy o třídu níž, než Petrův tým a skóre se brzy otočilo.
Nelibě jsem přivítala Dominikovu přítomnost.
,,Hej, promiň mi. Vážně jsem netušil, nebo teda z mého pohledu to vypadalo-“
Zvedla jsem ukazováček, aniž bych mu věnovala pohled. ,,Nezajímá mě to.“
K mé zlosti se o další vysvětlování nepokusil.

Doma si dám horkou sprchu a s notebookem zalezu do postele. Naražená kostrč přebolela, cítila jsem se příjemně unavená a endorfiny ze mě jen sálaly.Venku se rozpršelo, těžké kapky bušily do okenní římsy a Helena s nohama na stole dokonce kvůli tomu sundala z hlavy sluchátka. Katka oproti tomu lehce pohupovala hlavou v rytmu reggae, jak jsem usoudila z obrázku obalu alba Boba Marleyho, svítícím v přehrávači jejího počítače.
Ač mi icq vždycky připadalo zbytečné, nechápala jsem, proč by lidé chtěli sedět u počítačů, zatímco spolu můžou jít ven, teď ho teprve mohu v plné míře ocenit.
Iva: Vznáším se na vlnách finského metalu ;-)
Ivin status na icq mne nepřekvapí. Moje dlouholetá kamarádka je vášnivou milovnicí hudby, díky čemuž se naše cesty po základce rozdělily. Iva zůstala ve Zlíně, kam chodí na čtyřletý gympl a ve volném čase drnká na kytaru, snící o skandinávské přírodě, finských jezerech a elfech. I přes vzdálenost, která nás dělí většinu týdne, jsme však zůstaly nejlepšími kamarádkami. Tahám z Ivy, co je u ní nového, popíšu nové spolubydlící a zanadávám si na ignorantského a poloslepého Dominika. Mám pocit, že se Iva doma nudí, Iva je však zvědavá a sama se mne ptá dál. Domluvím se s ní na víkend a vypnu notebook, zítra je pátek a mne čeká trmácivá cesta domů, naštěstí už bez sportovní výbavy. Jen co lehnu do postele, usnu jako děcko a nijak mi nevadí zářící displeje dvou notebooků.