Cena lásky 20.

Klepadlo zarachotilo na dveřích a ty se vzápětí otevřely. Děvče s tváří jako lívanec a s hrubýma rukama si mě nedůvěřivě měřilo pohledem.
„Co chcete?“ vyjela na mě a sklouzla očima k mým zabláceným střevícům a umazané sukni.
„Ráda bych mluvila s paní Cardiganovou.“
Ušklíbla se. „Kvůli vám ji rušit nebudu. Zrovna odpočívá.“
Ani jsem se nemusela obtěžovat s odpovědí. Miles, který stál za křovím u cesty s koňmi, odtamtud vylítl jako když píchne do vosího hnízda.
„Co si to dovolujete, osobo?“ obořil se na služebnou. „Tady má paní si přeje mluvit s madam Cardiganovou a taky s ní mluvit bude. Vyřiďte jí, že přijela ...“
Málem ze sebe vysypal „markýza de Monthermer“, ale stihla jsem ho předběhnout.
„... že přijela její neteř a prosí o přijetí. Nikomu jinému o mém příjezdu neříkejte, prosím,“ dořekla jsem za něj. Dívka se pořád tvářila nedůvěřivě, ale aspoň zamířila do domu vyřídit vzkaz.

Miles se na mě tázavě podíval: „Celou tu dobu jsem si myslel, že jedete za panem Williamem ...“
„To já také,“ povzdechla jsem si, ale to už se dveře otevřely dokořán. Já směla vstoupit a Miles dostal svolení zavést koně do stájí.

Čekala jsem na tetu Violett v zešeřelém salónu. Vypadalo to tu přesně tak, jak jsem si to pamatovala, a přece bylo všechno jiné. Ten tam byl čilý ruch a shon, jenž tu býval za strýce Thomase. Teď tady bylo nejhlasitějším zvukem tikání hodin v koutě. Žádný smích ze dvora, žádné chichotání služebných a kuchařek, jen smutek a ticho. Ani jsem nezaregistrovala, že se dveře otevřely.

„Nechápu, proč jsem předpokládala, že budeš brát na Williama nějaký ohled.“
Žádný pozdrav, žádné uvítání. Tetin chladný hlas mě nenechal na pochybách o tom, s jakým nadšením mě tu vidí. Nedivila jsem se jí, ale musela jsem se bránit proti nespravedlivému osočení.
„Nemám v úmyslu se s ním vidět,“ odpověděla jsem stejně chladně.
Williamova matka zůstávala ostražitá. „Tak proč jsi tady?“
Dobrá otázka. Jak ji co nejlépe zodpovědět?
„Protože se něco stalo. Něco, co mě přimělo bez přemýšlení skočit na koně a hnát se až sem. Neměla jsem nejmenší představu, co budu dělat, až budu tady. Jednoduše jsem tu chtěla být. Vidět, že existuje, že se mi jen nezdál ...“
Unaveně jsem se svezla na pohovku. Měla jsem za sebou tři těžké dny, ale ty mě nevyčerpaly zdaleka tak, jako pohled na odměřenou a podezíravou Violett, která nemínila plýtvat laskavostí a pochopením na malou vypočítavou mrchu, za niž mě zřejmě stále považovala.

Zavřela jsem oči a cítila se podivně prázdná.
Váhavé kroky se zastavily až vedle mě a já ucítila na svém rameni tetinu dlaň.
„Celý svět je vzhůru nohama,“ zašeptala a posadila se vedle mě. Vzala mé ruce do svých a prohlížela si krvavé otlaky, které mi v dlaních zůstaly od toho, jak mi Stormy rval otěže z ruky. „Odpusť, Sophie, jsem ze všeho hrozně unavená. Osud mi vzal muže, kterého jsem milovala. Zničil život mému synovi, aniž mi dal šanci pro něj cokoli udělat. K jeho zoufalství chceš ještě ty přidat to své... Myslíš, že to všechno dokážu unést?“ Podívala se na mě zvlhlýma očima. „Mohu jen zopakovat, co jsem ti řekla na Monthermeru – neexistuje žádné řešení. Ať už on miluje tebe nebo ty jeho, pravda je taková, že ty jsi vdaná a on slepý. A to nic a nikdo nezmění.“

Seděly jsme dlouho a držely se za ruce. Nebylo co dodat. A přestože tetina otevřenost hraničila s krutostí, nezlobila jsem se. Naopak. Stačilo mi, že mě chápala a soucítila se mnou. Bylo to víc, než čeho jsem se kdy dočkala od vlastní matky.
„Chtěla bych ho jen vidět,“ zopakovala jsem prosebně. „Potom hned odjedu.“
Teta po mně sklouzla očima. „Dnes už ne, Sophie. Ty zcela určitě potřebuješ odpočinek a koupel. A Will dnes skoro ani nevyšel z pokoje. Necítil se dobře. Ty bolesti hlavy ho někdy doslova mučí.“
Bylo vidět, že synovo trápení nese velice těžce.

Pokusila jsem se jí dodat trochu naděje.
„Vidíte, to je další věc, o níž jsem s vámi chtěla mluvit. Mám pro vás úkol.“
„Prosím?“
„Vaším úkolem bude přesvědčit Williama, aby v Londýně navštívil doktora Wullopa. Je osobním lékařem Jejich Veličenstev a staral se o mě teď naposledy v Londýně. Zmínila jsem se mu o Williamovi a on přislíbil, že se na něj podívá.“
„To je od tebe velmi hezké, Sophie,“ řekla na to teta zdvořile, ale bez valného nadšení. „Bojím se, že ani nespočítám, kolik lékařů dávalo Williamovi naději, a výsledek ...“
Rozhodně jsem ji přerušila: „Právě. Kdyby doktor Wullop hýřil optimismem, byla bych také skeptická. Ale on byl velmi zdrženlivý. Nicméně je to zřejmě nejlepší lékař v zemi a já vás prosím, opravdu prosím, abyste Williama k tomu setkání přiměla.“
„Pokusím se,“ řekla nakonec teta. „A děkuji ti za snahu.“
Pořád nevypadala přesvědčeně, ale stejně jako já byla ochotná se chytit i té sebenepatrnější naděje.
Loučení bylo mnohem srdečnější než přivítání. Odmítla jsem zůstat na noc. Hostinec ve vsi mi připadal spolehlivější – rozhodně spolehlivější v tom, že tam budu dost daleko od pokušení setkat se s Williamem.