Klídek zlato, jen klid - 4. díl

„Klídek zlato, jen klid…“ uklidňovala jsem se, i když mi to nebylo moc platné. Začala jsem si Sašu představovat. „Má černé vlasy nebo je to blondýna? Nosí rovnátka, má piercing v nose nebo tetování na kotníku? Je štíhlá nebo silná? Má krátké nebo dlouhé vlasy, vlnité nebo rovné? Kolik jí asi je?“ Chtěla jsem uvažovat logicky, ale v té panice to prostě nešlo.
Po chvilce jsem si uvědomila, že nejlepší bude, když ségře zavolám. Vytáhla jsem mobil z kapsy a bez většího zdržování jsem vypátrala pod písmenkem P jméno Petra, zmáčkla jsem „zelený telefonek“, přitiskla jsem si telefon k uchu a čekala. Čekala jsem a čekala, ale nic se nedělo. Mobil ze sebe nevydal jediný zvuk.
„Co je špatně?“ řekla jsem si. Kredit jsem měla tak na 2 měsíce, baterku jsem si nabila těsně před odjezdem a právě teď ještě měla pět čárek. Ale na druhé straně displeje chyběly všechny čárky. Tím myslím ty „čárky“, které ukazují sílu signálu. No, a ten jsem měla nulový. Jenže, co teď?
Pomalu jsem to začala vzdávat, propadala jsem depresím, zrovna jsem se chystala k pláči, když vtom ke mně přistoupila štíhlá bledá dívka. Na sobě neměla téměř nic. Nebyla v plavkách ani nahá, ale tričko jí zakrývalo sotva část hrudníku s podprsenkou, pod černými riflovými kraťásky jsem spatřila kousíčky spodního prádla a zbytek nohou dívka zakryla černými síťovanými punčocháči, podobným těm z 80. let. Na bradě, nad rty, v nose a v obočí se ve světle nádražní haly blýsklo několik malých piercingů, krátké rebelské vlasy ve stylu punku jí trčely na všechny strany. Její temně rudé rty na mě promluvily:
„Že ty budeš Lucie?“
„Když už, tak Lucy,“ řekla jsem stydlivě. Že by tohle byla Saša? To ne, tahle dívka se podobala spíše tulačce. A navíc, Petr je slušný podnikatel. Jeho sestra by nemohla vypadat jako figurína z butiku PUNK-ROCK-METAL-EMO-GOTHIC-HOMELES SHOP! Odvrátila jsem svůj pohled a dál hledala mladou blondýnku ve slušivém kostýmku – někoho, kdo by se víc podobal Petrově sestře.
„Já jsem Saša, mám tě odvést k nám domů. Jsem Petrova sestra, ale to asi víš,“ pokračovala, i když já jsem o pokec s ní nestála. I když, její řeč o ní, jako o Saše a o Petrovi, jako o svém bráchovi, mě zaujala. Stejně jsem se na ni zadívala podezřívavě.
„Že ty mi nevěříš?“ zeptala se. Ale ne naštvaně nebo zklamaně, ale se smíchem. Ještě stydlivěji jsem zakroutila hlavou. Potrhle a hlasitě se zasmála (tedy vůbec ne, jako bledý emo) a řekla, že se jí můžu zeptat na cokoli o Petrovi.
„Jak se jmenuje Petrova manželka?“ zkusila jsem to.
„Jmenuje se Petra a je to tvoje sestra,“ usmála se poťouchle, až vítězoslavně.
„Mají dítě? Jak se jmenuje?“ zkoušela jsem to dál.
„Mají kluka, jmenuje se Hubert. Upřímně řečeno, chudák kluk…“
„To jo…“ a dál jsem se už nevyptávala. Začala jsem Saše věřit. Aby naši důvěru ještě prohloubila, snažila se o zavedení konverzace.
„A jak mu asi budou říkat? Hube, Hubíku, Berte, Bertíku?!“
Rozesmála jsem se na celé kolo. I když byla strašidelně oblečená, stylem prostitutky a její obličej vypadal jako „ksichtík“ ženský, co zrovna utonula v rybníce, byla s ní sranda, rozuměla mi jako moje vrstevnice.
„Tak už pojď, ať přijdem domů včas,“ pobídla mě a pomalu jsme se začaly protlačovat mezi cestujícími.
„A kolik ti vlastně je?“ zmohla jsem se na otázku.
„Sedmnáct, ale za chvíli osmnáct. Jsem poslední ze třídy. Je to hrůza odcházet každý den za školy kolem kamarádů, co pyšně drží v ruce cigáro. Ne, že by nekouřili už předtím, ale teď se už alespoň nemusejí schovávat před učiteli, rodiči a tak…“
„A tys už kouřila?“ vyzvídala jsem dál.
„Ne, nekouřím. Pravda, jednou jsem si to zkusila, ale mně to nechutná. A nechci smrdět, jako ostatní… A co ty? Ty sis už dala svoje první cigárko?“ usmála se zvědavě.
„Já? Ne! Máma mě celý život učí, že alkohol, drogy a cigarety jsou zlo. Já na to neměla nikdy ani pomyšlení. Nikdy jsem nepřijala žádnou nabídku od kamarádů, nikdy jsem si nelokla vína. Máma by mi to stejně nedovolila a staromódně by mě seřezala vařečkou, jen kdybych se jí zeptala,“ vyklopila jsem jí to.
„To jsme na tom podobně. Moje máma se mohla zcvoknout, když jsem se ve třinácti začala oblékat podle sebe a ne podle toho, co mi přivezla z dětskýho obchůdku s hadrama. Stejně to byly vždycky samé sukýnky a halenky s kytičkami, růžový šátky a šíleně barevný náramky. Ve třinácti jsem si z kapesnýho koupila svoje první „pořádný“ oblečení. No, a od té doby chodím všude takhle. Lidi se mě občas leknou a máma ostatně taky, ale za chvíli jsem už dospělá, nebude mi do toho moct kecat.“
Usmály jsme se na sebe. Mluvila se mnou jako s nejlepší kamarádkou. Vůbec ne, jak jsem byla zvyklá mluvit s jinými staršími dívkami. Pořád mi je vtloukaly do hlavy, že na tohle jsem ještě moc malá, že na tohle ještě nemám věk, že tohle zatím nemůžu pochopit a blá, blá, blá. Při tomhle je mám chuť praštit větví. Nebo po nich hodit kámen, to podle toho, co je zrovna po ruce…
Zapípal mi mobil. „Jé, už mám signál!“ zajásala jsem. Na obrazovce začala blikat malá poštovní obálka. Aha, přišla mi zpráva. Otevřela jsem ji. Co tam na mě čekalo, mě hodně překvapilo: „Prosim te Lucko, kde ses?! Ja tu na tebe cekam vecnost! A proc neberes telefon? Mam o tebe strach, musim te odvest k nam domu. Sasa.“