Bonjour, Dita!

lehké uvedení do situace, pro vás, kteří jste už pozapoměli:
Rowan viděl Ditu, jak líbá Etiena a jako správné upřímné zmetkovské dítě se vytasil s hláškou "Milenci se milují". Etien se chystá na první závody s Rossem, Madeilene se hlásí o doprovod, stejně tak Rowan, a když Etien zamítne oba, Rowan málem prozradí Etienův vztah k Ditě, který si však Madeilene zamilovaná do Etiena nakonec dá dohromady. Madeilene je uražená.


Nevěděla jsem, jak se mám k Madeilene chovat. Na jednu stranu jsem ji chápala, nepříliš milovaná au- pair jí sebrala prince Krasoně, na druhou stranu si snad musela uvědomovat, o kolik byl Etien starší a že by s ní nikdy nechodil. Nebo ano? Umínila jsem si, že se na to Etiena jednou čistě teoreticky zeptám.
Dobrá věc byla, že si Simon ničeho nevšiml a nebyl proti, abych s Rowanem doprovázela Etiena v neděli na závody, neboť Etien Rowanovi už odpustil a kiddo se choval víc než vzorně.
,,V předposlední polici jsou omelety s kuřecím, ohřejte si je v mikrovlnce, ano? V chlebovníku je čerstvé pečivo a vemte si nějaké ovoce, ať máte vitamíny. Kdyby se cokoliv stalo, hned mi volejte, ok?“
Éve se smála. ,,Vždyť bude táta doma, ne?“
Estelle svoje dvojče opravila. ,,Ve stáji. A to, že je ve stáji, neznamená nic.“ Objala mě kolem pasu. ,,Je nám dvanáct, Dito. Už jsme dost staré, abychom přežily den samy, nemyslíš?“
,,Snad,“ usmála jsem se a objala ještě Éve. ,,Večer jsme doma.“
,,Užij si to!“

Užívala jsem si to. Bavilo mně s Etienem jezdit autem, byla jsem ráda s Rowanem a jen pár metrů za mými zády chroupal oves kůň mých snů. No měl se někdo líp?
Do Précy sur Marne jsme dorazili krátce po deváté. Etien našel místo k zaparkování a jen pár minut mu trvalo, než se zaregistroval. ,,Máme místo ve stáji B,“ zamával nad hlavou nějakými papíry a vyvedl Rossa ven z přívěsu.
Ukázalo se, že B byl pouze volný sklad vysypaný slámou, ale k účelu to bohatě posloužilo. Zatímco Etien sundával ryzákovi chrániče, vzala jsem si hřbílko a pořádně jej vyhřebelcovala.
Etien se vrátil se startovním číslem. ,,Byl jsem omrknout halu. Půjdete pak tou uličkou, jak jsme přicházeli a je to ta budova s červenou střechou na druhé straně. Je tam docela narváno, tolik lidí jsem nečekal.“
,,Kdy přijdeš na řadu?“
,,Až v druhé půlce, dvacátý,“ pozvedl číslo. ,,Teprve to začalo, po patnáctce bude přestávka, přijeli jsme akorát. Jdu se do auta převléct a přinesu sedlo, ok? Rowane!“
Ryzák uvolněně stál a pozorně sledoval, co se kolem něj děje. Stoupla jsem si vedle jeho hlavy a přitáhla si ji za bočnice ohlávky blíž. ,,Dneska se snaž, rozumíš? Udělej mu radost, uvidíš, že vyhrávat je fajn.“
,,To je pěkný ryzák,“ ozvalo se za mými zády. Stála tam dívka zhruba stejně stará jako já a na vodítku měla tmavého valacha. ,,Jak je starý?“
Nevěděla jsem. Dívka povytáhla obočí a uvázala hnědáka vedle Rossa. Cizí kůň pohazoval hlavou, stříhal ušima sem a tam a divoce koulel očima.
,,Tady máš svačinu,“ cpal mi Rowan pod loket malý balíček.
,,Děkuju, jsi hodný.“
,,On? On si ani nevzpomněl, že by Dita mohla mít taky hlad,“ pronesl Etien trochu vyčítavě a Rowan zahanbeně sklopil hlavu. Přejela jsem Etiena očima; měl na sobě rajtky a vysoké jezdecké boty, nad tím bílou košili ještě nezastrčenou v kalhotách a sako měl přehozené přes volné rameno.
,,Vezmu ti to,“ nabídla jsem se, aby mu nespadlo do slámy, protože nikdo nebylo místo na odložení. Etien se usmál, ale ještě než jsem mu stihla úsměv vrátit, něco jadrně zaklel a proběhl za mě.
,,Co-,“
,,Ta mrcha natahovala zuby k Rossovi,“ vysvětlil rozzlobeně. ,,Čí to je kůň?“
Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, dívčina nikde nebyla. ,,Nějaká holka ho přivedla před chvilkou…“
,,A ty taky, neviňátko, ani na něj nekoukej!“ houkl ryzákovi do očí, až jsem se musela rozesmát.
Když jej osedlal a nauzdil, byl nejvyšší čas se jít rozpohybovat na opracoviště. Podala jsem mu sako a vzala Rowanovi z hlavy přilbu. Etien si ji zapnul pod bradou.
,,Vypadáš… jinak,“ znejistěla jsem. ,,Starší. Budíš ve mně respekt.“
,,Nemám to oblečení moc rád,“ protáhl si ramena. ,,Popřeješ mi hodně štěstí?“
,,Si piš. Snaž se! Ať na tebe můžu být pyšná,“ bavila jsem se, zároveň jsem však cítila v krku knedlík. ,,Hodně štěstí, Etiene,“ chtěla jsem ho líbnout za ucho, Etien však uhnul dozadu a nasměroval svoje rty k mým, vždyť teď už to bylo jedno, ,,Milenci se milují“ stálo vedle nás. A výjimečně ani neceklo.

Když Etien odešel na opracoviště, uvelebila jsem se s Rowanem na tribuně. Nikdy jsem se aktivně nezúčastnila žádného závodu, vždycky mne ale bavilo dívat se. Ne na práci jezdců, ale na koně, na jejich chuť skákat přes překážky, na jejich styl, na odraz, vzorné složení nohou nad oxerem, krátký let, dopad, srovnání. Rowan vzrušeně nadsedával na sedačce, hlasitě kritizoval každé shozené bradlo, čímž si dobýval pozornost našich sousedů, kteří v něm viděli velkého koňáka.
Což si ovšem mohli odpustit, byly gratulace k tak šikovnému synovi adresované mně, které jsem přijímala s rozpačitým pousmáním, nemělo cenu to vysvětlovat znovu a znovu. Cítila jsem se jako tenkrát na rodičovských schůzkách, když mne všichni brali za Rowanovu maminku. A ne že by zrovna tohle bylo nějak špatné, na takového syna jsem mohla být jen pyšná.
Etien a Rosso přišli na řadu. S mávnutím červeného praporku ryzák vycválal a Etien ho musel podržet, jinak by do prvního oxeru snad vletěli. Všimla jsem si, že jindy klidnému hřebci se umělé světlo, amplion a hluk z tribun příliš nelíbilo, mezi jednotlivými překážkami zlostně pohazoval hlavou, mrskal ocasem a méně se soustředil, díky čemuž shodil břevno dvojskoku a jednoho oxeru. Etien ho nechal na opracovišti lehce vyklusat a vykrokovat, pak seskočil dolů a odvedl ho ven.
Za chvilku nás našel na tribuně, v rajtkách a mikině. Rowan vypískl a vyskočil mu naproti; blahosklonně jsem opětovala okolní úsměvy, už zase jsme byli bráni jako mladá rodinka. Etien se posadil vedle mě a Rowan se mu opíral o koleno.
,,Tak jací jsme byli?“
,,To se uvidí,“ usmála jsem se. ,,Nebylo to špatné, ale budeš ho muset navyknout na ruch nebo tak, byl docela vyplašený.“
,,Nechápal jsem, co to do něj najednou vjelo,“ souhlasil. ,,Může chodit kolem silnice a je jak beránek, jen pár lidí navíc a znervóznil. To vypilujeme. Moc jsem se nedíval, jak jeli ostatní.“
Naštěstí tu byl Rowan, který podal podrobný výklad, až se i Etien nestačil divit. ,,Páni, kiddo, kdyby ti to náhodou nevyšlo zúčastnit se osobně, vždycky z tebe bude dobrý komentátor. Běž za Ditou, teď bude přestávka, a pak vyhlášení.“
Rowan se vrátil na svoje místo. Vytáhla jsem z kapsy mobil a zkontrolovala příchozí zprávy a nepřijaté hovory, zdálo se však, podle nulového konta nových se však zdálo, že vše doma jde tak, jak má.
Následovalo vyhlášení. Po vpravdě uspávací „vsuvce“ o místě jezdeckého sportu mezi ostatními sportovními disciplínami a zcela nezbytné letmé historii místního hřebčína konečně došlo na výsledky. Seznam účastníků byl dlouhý, jezdec a kůň vždy vystoupili z řady a uklonili se porotě, čímž si vysloužili silnější či vlažnější potlesk diváků. Ve vyrovnané řadě tmavých koní přímo razila srst mohutného grošáka a dvou běloušů, Rosso si však také přitahoval pozornost svou výraznou barvou a výškou. Nakonec skončil osmý, penalizace za shozená břevna zachránil jeden z nejrychlejších časů. Nyní byl klidný, důstojně čekal na Etienovu pobídku, krk držel hrdě nahoře a poslušně zase zacouval zpátky. Etien nás vyhledal pohledem na tribuně; Rowan tleskal, až mu málem ruce upadly. Etien se usmál; palcem jsem mu ukázala jedničku.

Cestou zpátky bylo v autě ticho. Rowan, zjevně vysílený, dřímal na zadním sedadle. Venku už byla tma, přestože se den pomalu začínal prodlužovat.
Opřela jsem si hlavu do opěrky a pozorovala bílý pruh rozdělující silnici, viditelný pouze na pár metrů v záři reflektorů auta. Byla jsem ráda, že jsem s Etienem jela, závody byly snad to jediné, co se mi v krátkém životě s Godrickem nepodařilo zažít. A byla to taková lehká dovolená, ten volný den, který jsem měla mít každý týden.
Etien pootočil hlavu, ale nespustil oči ze silnice před sebou. ,,Jsi unavená?“
,,Tak trochu. Spíš jsem si říkala, že to je poprvé, co jsem na celý den vytáhla paty z domu.“
,,No vidíš. Neříkej, žes to nepotřebovala.“
,,Potřebovala. Dík, že jsi mě vzal sebou.“
Usmál se, sundal pravou ruku z volantu a stiskl tu moji.